Met: Massenetův Werther a Jonas Kaufmann

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Špatný konec pro básníka, ale poměrně dobrý pro tenoristu 

Minulý rok v únoru Jonas Kaufmann triumfoval v Metropolitní opeře, když zde ztvárnil titulní roli Wagnerova Parsifala. Jednalo se o pochmurnou, ale divadelně působivou inscenaci. V úterý večer, o rok později, byl Jonas Kaufmann zpět v Metropolitní opeře v titulní roli Massenetova Werthera při premiéře nové inscenace Richarda Eyrea. A byl to pro Kaufmanna, dnes nejžádanějšího, všestranného a strhujícího představitele operních hrdinů, další úspěch.

Samozřejmě Werther není Parsifal. Jako mnoho operních fanoušků i já často vnímám Massenetovu hudbu jako nedostatečně bohatou a příliš sentimentální. Přesto Werther je Massenetovou nejvýznačnější a psychologicky nejpropracovanější operou a také milníkem francouzského repertoáru konce devatenáctého století. Na motivy Goetheho románu Utrpení mladého Werthera opera vypráví o bezcílném a melancholickém mladém dvořanovi v Německu osmdesátých let osmnáctého století, který koketuje s poezií a je silně fixován na své vlastní vnímání světa. Spontánně se zamiluje do mladé a citlivé Charlotty, nejstarší dcery vdovce Bailiffa, správce obrovského majetku na předměstí Frankfurtu.Když Massenet zpracovával Goetheho novelu, instinktivně se držel zpátky a vytvořil tak lyricky přitažlivou a v harmoniích bohatou, avšak vytříbenou partituru, která umožňuje různá citová vyznění a nikdy nesklouzne k patosu. Aby tenorista mohl být dobrým Wertherem, musí být zároveň charismatický a odtažitý, po stránce hlasu vášnivý a zároveň něžný. Jonas Kaufmann je pro tuto roli ideální. Zpívá s tmavým zabarvením, dojemnou vřelostí, mužnou intenzitou a silnými výškami. Tmavé krytí hlasu, které je pro Kaufmanna charakteristické, propůjčuje jeho Wertherovi jakousi tajemnost a hodí se k charakteru jeho postavy.

Nemohl by mít v zádech lepší podporu než současné obsazení v čele s francouzskou mezzosopranistkou Sophie Koch, opožděně debutující v Met. Do role Charlotty vnesla příjemný objemný hlas a bolestnou zranitelnost. Francouzský dirigent Alain Altinoglu stál v čele stylového provedení partitury, pod jeho vedením předvedl orchestr Metropolitní opery plný a do detailů propracovaný zvuk.

Inscenace Richarda Eyra, přestože v podstatě tradiční, nápaditě používá videoprojekce a celkově je zasazena do devatenáctého století – období, kdy opera vznikla. Operní fanoušci, kteří nemají rádi současné a na nový koncept zaměřené inscenace, nenaleznou v této interpretaci nic nepřípustného. A právě v tom vidím problém. Jedná se o jednu z těch inscenací, které neriskují, protože vlastně úplně nedodržují období předepsané autorem a zároveň využívají moderní elementy.

Richard Eyre, který debutoval v Metropolitní opeře v roce 2009 s velice divadelně zaměřenou Carmen, se rozhodl dopodrobna vysvětlit Wertherův příběh. Jeho záliba ve vysvětlování každého detailu je lehce v rozporu s charakterem opery, jakoby zahaleným v mlze. Během předehry jsme pomocí videoprojekcí svědky tiché smrti Bailiffovy ženy nebo alespoň toho, jak si ji Richard Eyre představuje. Vypadá to na období Vánoc a Bailiff právě diriguje své děti při zpěvu. Dospělá žena v jejich řadách, očividně jejich matka, si začne svírat hrudník a zkolabuje. Brzy nato vidíme, jak je na temné pohřební místo odnášena rakev a za ní v procesí kráčí Bailliff a jeho šest malých dětí a dvě větší sestry, Sophie a Charlotte.

I když naprosto doslovné převyprávění příběhu není krajně nevhodné, rozhodně není nutné a naopak méně efektivní. Bez této vymyšlené scénky by opera začínala, když Bailiff nacvičuje se svými nepozornými dětmi vánoční koledy, a to přesto, že je polovina července. Příběh o matčině smrti by byl postupně odhalován dialogy jednotlivých postav.

Pomocí scény a kostýmů Roba Howella tato inscenace poutavě stírá hranice mezi přírodou a domovem, životem uvnitř a venku. Série ustupujících sloupů rámuje prostor, naznačujíc zdi a střechu Bailiffova domu. Avšak sloupy jsou zakřivené tak, aby naznačily, že pro tuto rodinu nejsou věci až zas tak v pořádku. Jako motiv divadelního designu začínají zakřivené sloupy být lehce otřepané.

Richard Eyre důvtipně využívá videa Wendalla K. Harringtona, aby vyobrazil stromy houpající se ve větru, jednotlivá roční období a během jedné troufalé sekvence scénu z plesu, kde se Charlotte a Werther zamilují. Charlotte už je však zasnoubena s mladým, spořádaným Albertem, který je v době začátku opery již půl roku pryč.

Ať jsou mé výtky k inscenaci jakékoli, Richard Eyre si zaslouží bezmezné uznání za propracované a expresivní výkony svých interpretů. Během úvodní scény vyjádřil barytonista s příjemně zastřeným hlasem Johnathan Summers  během jen pár frází a gest Bailiffovu slušnost. Bailiff je přitom krátce potom, co dokončí zpěv, se svými dětmi lákán dvěma svými přáteli, aby se k nim připojil na cestě do hostince.

Působivá sopranistka se zářivým hlasem Lisette Oropesa je radostnou a úchvatnou Sophií, která se spolu s Charlottou stane mateřským vzorem pro své malé sourozence. Přesto její Sophie není nevinně švitořivá. Prodělala ztrátu a intuitivně tuší, že si Charlotte není manželstvím s Albertem tak jistá, jak tvrdí.

Když se Jonas Kaufmann dostaví, aby Charlottu doprovodil na ples, je okouzlen venkovskou zahradou a rodinnými scénami před Bailiffovým domem. Zpívá téměř panteistickou oslavu přírody. Kaufmann ji interpretuje s takovou jemností a úžasem, že jeho Werther působí jako reálnému světu naprosto vzdálený. Během napjatého duetu s Charlottou, poté co se vrátí z plesu, Kaufmann projevuje záhadný mix romantické touhy a sebestřednosti, jež je pro tuto postavu tak typická.

V této inscenaci má Albert, když se vrací, na sobě vojenskou uniformu, což zde funguje jako věrohodné vysvětlení jeho šestiměsíční absence a hodí se k váženému postavení postavy, jak ji ztvárnil robustní srbský bas David Bizic při svém debutu v Met.

Během třetího jednání, které se odehrává na Vánoce v Albertově přijímacím pokoji, může hodná Charlotte operu téměř ovládnout a Sophie Koch k tomu neměla daleko. Rozrušená Charlotte, jež si čte Wertherovy zoufalé milostné dopisy, v bolestné árii (doplněné v orchestru útrpným zvukem saxofonu) vypráví Sophii, že zadržování slz může srdce zničit. Koch, jejíž rozrůstající se repertoár nyní zahrnuje Wagnerovy role jako Venus či Bargäne, zpívala se zářící intenzitou, stále však naznačovala zranitelnost zmatené mladé ženy.

Werther se objeví připraven se zabít, jestliže Charlotte neopustí Alberta a neoddá se jejich lásce. Charlotte ho přeruší, když vyndá svazek básní od Ossiana, které Werther kdysi přeložil. Kaufmann se v tomto vášnivém čísle Wertherovi Lied d´Ossian nedrží vůbec zpět. Jedná se o jeden z vrcholů opery.

Poslední jednání se odehrává ve Wertherově pracovně, vylíčené v podobě stísněné místnosti, která se téměř vznáší uprostřed temného jeviště. Richard Eyre se opět rozhodl pojmout příběh explicitně. V libretu scéna začíná ve chvíli, kdy se Werther již zastřelil a vidíme ho smrtelně zraněného. Zde nám během orchestrálního vstupu, který scéně předchází, Eyre ukazuje, jak si zachmuřený a depresivní Kaufmannův Werther přikládá pistoli ke spánku, ale na poslední chvíli ztrácí odvahu. Poté se impulzivním činem zastřelí do hrudníku. Na zdi za ním se rozprskne krev, efekt jak z filmu Martina Scorseseho.

I kvůli intenzitě hereckého projevu Jonase Kaufmanna jde nahlížení na průběh sebevraždy proti skryté podstatě této opery. Jakmile však začal zpěv, na nic jiného jsem nepomyslel. Během závěrečného duetu s Charlottou se Kaufmannův dojemný smutek a téměř šeptaná pianissima neodmyslitelně propojily s rozechvělým utrpením Sophie Koch.

Eyre a celý inscenační tým byli oceněni slušným potleskem. Ovace pro jednotlivé představitele v čele se skvělým Kaufmannem však pokračovaly stále dál.

(New York Times – 19. 2. 2014 – Anthony Tommassini)

***

Met Opera: Svěží pohled na prokletou lásku v Massenetově Wertherovi

Láska, která zahoří tím nejzářivějším plamenem, je často láskou, která je odsouzena k zániku. Vášeň, jež Massenet probouzí ve své opeře Werther, je předurčena k zániku tak, jak jen láska může být. A nová dramatická inscenace Richarda Eyra to dává jasně najevo již od prvního tónu.

Metropolitní opera, spolu s německým tenoristou Jonasem Kaufmannem v titulní roli a francouzskou mezzosopranistkou Sophie Koch, zažívající úctyhodný debut v Met, v roli Charlotte, propůjčila Massenetově romantické opeře (vycházející z Goetheho mladistvého epistolárního románu Utrpení mladého Werthera) svěží inscenaci. Ta využívá nápaditých videoprojekcí a vyjadřuje pocity, jež jsou často k nalezení pouze na stranách knih.

Jedná se o představení, které budou mít diváci možnost zhlédnout po celém světě jako součást projektu Met in HD. Opera bude vysílána 15. března do více než tisíc devíti set kin v šedesáti čtyřech zemích.

Zdá se to být téměř pravidlem, že opery končí špatně pro sopranistku. Werther je výjimka, ve které je to naopak tenorista, kdo nakonec podlehne. Goetheho krátký román, jenž napsal ve dvaceti čtyřech letech, je založen na osobní zkušenosti. Autor vypráví příběh ve formě dopisů mladého básníka, který utíká před shonem města k idylickým radostem venkova a píše o všem svému příteli zpátky do města. Až v úplném závěru, kdy se hlavní hrdina rozhodne, že život bez milované ženy nemá smysl, se vypravěč ujme příběhu. Goetha toto dílo proslavilo a dalo vzniknout jakémusi trendu devatenáctého století zvanému „wertherismus“.

Massenetova pronikavá hudba vytváří atmosféru pro Wertherovu sebestřednou melancholii. Především tak činí v úvodní tenorové lyrické árii Je ne sais si je ville, která zní tak trochu jako vyjádření environmentalistů v osmnáctém století. Poté přichází Charlotte a Werther je na první pohled naprosto poblázněn. Jediný háček je v tom, že ona už je zasnoubená s Albertem a slíbila své matce na smrtelné posteli, že si ho vezme.

Richard Eyre, známý především svými divadelními inscenacemi a jako bývalý režisér Britského národního divadla, patří k těm tvůrcům, kteří požadují na jevišti určitý pohyb, a to neustále a i v opeře.

V inscenaci Metropolitní opery Eyre využívá kombinaci videoprojekcí a skutečné akce, aby během předehry vytvořil sérii obrazů, jež začínají proscéniem vypadajícím jako vánoční přání. Poté pokračují smrtí Charlottiny matky a pohřebním průvodem na hřbitov, kde na její hrob zírá hejno obrovských černých ptáků. Jedná se o začátek, který snad ani nemůže skončit jinak než tragédií.

Poté režisér opět pracuje s videoprojekcemi Wendalla K. Harringtona, aby zdůraznil jednotlivá roční období od zimy do léta. Charlottinu zahradu přetvořil v plesový sál, ve kterém mohou s Wertherem tančit a hned se zase vrátit do zahrady. Vše je mistrovsky provedeno a pozvedá to operu, ve které je vedle nesčetné úzkosti jen málo akce.

Kaufmann, od loňského Parsifala velký miláček publika v Metropolitní opeře, rozhodně vypadá jako krásný mladý básník. V prvních dvou jednáních zdůrazňuje Wertherovu chladnou a odměřenou, téměř slabošskou tvář a zní, jako kdyby se lehce držel zpět.  Postupně, jak se prohlubují jeho myšlenky na smrt, se ale zdá být stále rezolutnější. Jeho hlas je objemný a sytý, i když ve výškách lehce forzírovaný, a jeho árie Pourquoi me réveiller z třetího jednání se setkala s naprostým nadšením publika.

Sophie Koch, která zpívala Charlotte v Paříži, Vídni, Madridu, Londýně a Chicagu, je ztělesněním ztrápené nerozhodnosti. Není schopná se vyrovnat se svými potlačovanými city k Wertherovi, slibem své umírající matce a svými povinnostmi vůči manželovi Albertovi. Má čistý hlas, který je schopen vylétnout do senzačních výšek, a její árie z třetího jednání Va! Laisse couler mes larmes, kdy si čte Wertherovy dopisy, je strhující. Závěrečná scéna s Kaufmannem, kde on umírá, je působivá.

V roli Alberta v Metropolitní opeře úspěšně debutoval srbský bas David Bizic a Lisette Oropesa, stálice v Met, zpívala Charlottinu sestru Sophii s úžasným šarmem. Alain Altinoglu vedl orchestr Metropolitní opery v rozvážném provedení partitury, které vyzdvihlo jak Massenetův, tak Goetheho romantismus.

(Huffington Post – 26. 2. 2014 – Wilborn Hampton)

***

Werther, Metropolitní opera, New York

Massenetův Werther reprezentuje vratké spojení okázalé prózy a krásné poezie. Nová inscenace v Metropolitní opeře, která měla premiéru v úterý, se více soustředí na to první.

Relativně konzervativní režie Richarda Eyrea a pitoreskní design Roba Howella obsahují některé podivné prvky. Opona se zvedne předčasně, aby ukázala němé epizody znázorňující smrt a pohřeb matky hlavní hrdinky. Ani jedno z toho není obsaženo v partituře. Obraz odhaluje surreální krajinu s mostem vedoucím do neznáma. Scéna je lemována pěti falešnými obloukovými sloupy v zakřiveném tvaru. Videoprojekce Wendalla K. Harringtona zdobí počáteční vyprávění, poté bohužel zmizí. Finální scéna se odehrává v malé kostce, která se pomalu přibližuje hledišti.

Děj, který se původně odehrával na konci osmnáctého století, je přesunut o sto let dopředu. Proč tomu tak je, není jasné.  Z prosté „dívky v domácnosti“ Charlotte se stane důmyslná koketa ve večerním modelu. V závěru, poté co dlouze sužovaný hlavní hrdina spáchá tu nejpomalejší sebevraždu, Charlotte konečně vysloví své skutečné city a ke spánku své krásné tváře přiloží pistoli – v tom se opona zavírá. Přestože jsou nevěrohodné, nebyly by takové inovace tolik znepokojující, kdyby inscenace více zdůraznila sebestředné prvky opery. Nakonec Massenet sám byl nestydatě sentimentální. Zdá se však, že Eyre a spol. jsou v rozpacích při jakémkoli pokusu o uměleckou nostalgii.

Za dirigentský pult se postavil energický dirigent Alain Altinoglu, který měl velmi podobné priority. Až na některé benevolence vůči hvězdnému tenorovi volil spíše svižná tempa, hojné decibely a strhující vyvrcholení. Zapomeňte na ohleduplnost vůči době. Zapomeňte na eleganci.

Očividným stavebním kamenem celého tohoto snažení byl Jonas Kaufmann, který v titulní roli ušlechtile trpěl a rozezněl svůj hlas čistě a mohutně, možná více než bylo potřeba. Také v dojemných pasážích předvedl nádherná pianissima a dechberoucí diminuenda. Vzhledem k tomu, že Elīna Garanča je na mateřské dovolené, zhostila se role Charlotty Sophie Koch a do utrpení své hrdinky vložila bolestnou intenzitu. Její hlas oplýval klenoucí se silou, přesto zněl někdy v krajních polohách příliš neuhlazeně. David Bizic téměř proměnil nevinného Alberta v bouřlivého baviče. Lisette Oropesa však ztvárnila v roli Sophie sympatickou mladistvou radost a nadšení.

Celkově tento Werther upřednostňoval dramatickou suverénnost nad lyrickou grácií. Ale jen hlupák by si stěžoval. Premiérové publikum bylo nadšené a bouřlivě tleskalo.

(Financial Times – 19. 2. 2014 – Martin Bernheimer)

Jules Massenet:
Werther
Dirigent: Alain Altinoglu
Režie: Richard Eyre
Scéna a kostýmy: Rob Howell
Světla: Peter Mumford
Choreografie: Sara Erde
Videoprojekce: Wendall K. Harrington
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 18. února 2014 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 15. 3. 2014)

Werther – Jonas Kaufmann
Charlotte – Sophie Koch
Albert – David Bizic
Sophie – Lisette Oropesa
Bailiff – Jonathan Summers
Schmidt – Tony Stevenson
Johann – Philip Cokorinos
Käthchen – Maya Lahyani
Brühlmann – Christopher Job
Hans – Richard Hausman
Gretel – Helena Abbott
Karl – Seth Ewing-Crystal
Clara – Kiki Porter
Fritz – Daniel Katzman
Max – Thomas White

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová
Foto Ken Howard