Zápisník Jindřicha Bálka (46)
Poslední abonentní koncert České filharmonie měl opravdu vydařenou dramaturgii – a skvěle vyšel i po hudební stránce. Nebudu opakovat, co už napsal kolega recenzent přede mnou (najdete zde), spíš si říkám, proč jsou abonentní koncerty tohoto typu relativně vzácné.
První věc je, že koncerty duchovní hudby, navíc dobře načasované, jsou vždycky něčím výjimečným. A Česká filharmonie byla v minulých letech málem pověstná tím, že hrála před Vánocemi Prokofjeva a před Velikonocemi nic. Letos budou Velikonoce za měsíc a tohle byl vlastně vynikající hudební začátek postní doby. Program totiž vkusně a zajímavě kombinoval tematiku „vánoční“ a mariánskou s tématy velikonočními, i když je asi lepší říct pašijovými. A svou roli tu má i aktualizace duchovních témat ve vztahu k dějinným událostem, což Henryk Górecki jedinečně umí.
Příležitost psát něco o něm u nás byla naposledy, když roku 2010 zemřel… A předtím ani potom dlouho ne. Přitom zrovna jeho Třetí symfonie byla v devadesátých letech v nahrávce s Dawn Upshaw absolutním světovým hitem. A je to skladba, ke které je důvod se vracet – a provádět ji celou. Obecně sice víme o třech velkých jménech polské hudby druhé poloviny dvacátého století: Penderecki, Lutosławski a Górecki, jejich hudba ale zní málo. Máme v té době přece dost svých soudobých skladatelů, a ti se vždy rádi postarali, že když už se něco zařadí, tak aby se hrála jejich skladba. Existují samozřejmě čestné výjimky na Pražském jaru, Penderecki jako celebrita navíc občas přijede, ale i to by nemělo být to hlavní. Je vlastně smutné, že u nás kombinace Poulenc – Górecki působí málem odvážně, i když vyznění jejich hudby je veskrze líbezné.
Dalším zajímavým rysem Honeckova programu bylo, že se skutečně mohla zařadit i část nějaké skladby, která v novém kontextu také trochu jinak promluví. Tohle je zajímavý moment. Jsme zvyklí, že všechna klasická symfonická díla se hrají celá. U Goreckého Symfonie, ze které se hrála jen druhá věta, to nikdo neřeší. Kdyby se zahrála jen jedna věta z Osudové, považovalo by se to za svatokrádež. Ale v dobře promyšleném programu by to možná mělo svůj smysl. Už jenom jako vybočení ze zavedeného koncertního provozu, ve kterém si nikdo nechce přidělávat práci, ani jako šéf, ani jako hostující dirigent. Ale hlavně, musí se to umět udělat.
U Manfreda Honecka samozřejmě hrají roli jeho rakouské katolické kořeny. V jistém smyslu je to velký konzervativec. A má také určitou záliba v překvapivých efektech. Připomeňme, že loni měl podobně působivý nápad, když spojil závěrečnou scénu popravy gilotinou z Poulencovy opery Dialogy karmelitek, na kterou navázalo Szymanowského Stabat mater. V druhé polovině pak byla Berliozova Fantastická symfonie, což už tak geniální nápad nebyl, i když je tam rovněž pochod na popraviště. Až bude asi za měsíc Honeck uvádět v Rudolfinu Verdiho Requiem, asi není důvod hledat bůhvíjaká ozvláštnění, je ale zajímavé tak přemýšlet. Umění podat klasické skladby nově má i svá úskalí i své atraktivní výzvy.
A nakonec byl koncert sympatický také tím, že i bez takzvaně hvězdného obsazení může skvěle vyznít. Sopranistka Christiane Karg je příkladem pěvkyně, které dovede přesně posloužit provedenému dílu, aniž by příliš strhávala pozornost na sebe. To jiné její slavnější kolegyně rády pojmou Mozartovo Exultate jubilate jako vokální exhibici. Bylo naopak příjemné slyšet čisté a muzikální provedení. Český filharmonický sbor Brno je už mnoho let zárukou nejvyšší kvality a vědí to i nejlepší světoví dirigenti. Zpíval jak Glagolskou mši s Rattlem, tak Dvořákovo Requiem s Ivánem Fischerem, a desítky dalších vrcholných produkcí. Je ale příliš odkázán na to, aby zpíval jeden koncert za druhým, bez dlouhodobého existenčního zázemí. A to je velká chyba, navíc v systému dnešního financování kulturních subjektů těžko řešitelná. I o tom se musí přemýšlet po každém jejich skvělém koncertu.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv,Jason Cohn
