Magnetizující tanec balerínky

  1. 1
  2. 2

Ve středu 12. března uspořádala nezávislá scéna Divadlo Alfred ve dvoře neformální divadelní večer ve znamení filmu a tance. Patřil především tvůrčímu týmu dvou umělců: tanečnici a choreografce Andree Miltnerové a světelnému designérovi Janu Komárkovi, šíře jejich aktivit je ovšem mnohem větší, než jak si žádá krátká definice. Jan Komárek se v tomto večeru představil nejen jako mistr světla, ale také jako autor několika krátkých filmů, jejichž společným jmenovatelem byl černobílý obraz a ohniskem zájmu pohyb či nehybnost. Nejednalo se o obyčejnou projekci, celá akce připomínala spíš happening. Divadelní sál byl rozdělen od stropu po podlahu zástěnou a každá část programu proběhla v jedné polovici. Diváci do prostoru vstupovali netradičně ze dvora domu, kde v suterénu Divadlo Alfred ve dvoře sídlí. Na uvítanou dostali pro zahřátí svařené víno, a tak začal dlouhý večer, který měl v sobě něco poetiky absurdního divadla.

Promítání filmů začalo jako improvizovaná přednáška, na které se performer Jacques-Eloi Génot převtělil do postavy profesora film studies a Jan Komárek do role zoufale pomalého tlumočníka. Scénka připomínající cimrmanovský seminář přešla volně do promítání filmů na malé plátno a další rekvizity a současně do série interakcí performerů s tímto obrazem (přidaly se Věrka Ondrašíková a Andrea Miltnerová). První mikrosnímek byl hříčkou obrazu a zvuku, sestřihem záběrů z různých „srocení lidu“ při významných událostech napříč režimy za posledních sedmdesát let, doprovázený jen zvukem hlasu stupňovaným do neartikulovaného křiku. Zrychlený sled záběrů jiného snímku připomínal pohybovost němých filmů. Poeticky působil zachycený tanec ženského stínu na omítce starého domu, ke kterému se citlivě přidávala Andrea Miltnerová jako živoucí rám vlastního obrazu. Delší film Frame si pohrával s více vrstvami: zachycení performeři byli přímo ve filmovém záznamu konfrontováni s projekcí jako objekty, jejich pohybové či mimické etudy samy o sobě již reagovaly a proplétaly se s vizuálním materiálem. Když se na okamžik objevili i před plátnem na živo, přetrvával stále dojem celistvosti, jako kdyby šlo stále o jednotný obraz bez ohledu na jeho náhlou trojrozměrnost.

Po krátké přehlídce experimentálních filmů následovalo ve druhé polovině divadelního sálu očekávané sólo Andrey Miltnerové Tanec magnetické balerínky. Vzniklo před dvěma lety ve vzájemné spolupráci s Janem Komárkem a představilo se mimo jiné na loňském ročníku České taneční platformy, ocenila je také porota mezinárodního networku Aerowaves v rámci top 20 „Priority Companies 2013“. A právem. Jde o kus, který se vymyká u nás zažité formě současného tance, minimalistický prostředky, ale oslňující fantazií. Andrea Miltnerová jej téměř celý vystavěla jen na pohybech paží a trupu, ukazuje v něm škálu pohybů, jež lze takto uvést v život, nespočet variant a dynamických možností práce s pažemi. Název choreografie odkazuje k postavičkám baletek na starých hracích skříňkách, které se díky skrytému magnetu pohybují s nevyčerpatelnou vytrvalostí. Také Miltnerová se zdá disponovat jakýmsi skrytým rezervoárem nekonečné energie, kterou po celý večer diváky zahrnuje, aniž by se sama viditelně vyčerpala, ačkoli podává obdivuhodný výkon.Její vystoupení začíná ve stoje a nejméně čtvrt hodiny vede nepřetržitý pohyb pouze pažemi. Jednotlivá gesta, která jako by v sobě spojovala tanec s estetikou sportu, se dynamicky opakují, postupně a nenápadně se však určitý pohybový prvek přidává či pozměňuje, takže si vzápětí divák uvědomí, že pohybový vzorec se zcela změnil, aniž si stačil všimnout, kdy vlastně ke změně došlo. Práce s pohybem zde skutečně silně připomíná hudební minimalismus. Pohyby jsou energické, nejčastěji úsečné, fragmentované, ale nejsou doprovázeny žádnou mimikou. Tanečnice naopak hledí strnule, až vytřeštěně, jako kdyby byla skutečně onou vymodelovanou loutkou na setrvačník. Ostré světlo, které zdůrazňuje každý rys tváře a ještě intenzivněji přibližuje performerku divákům, stává se plnohodnotnou součástí díla a jeho atmosféry. Výtvarný dojem dotváří nejen různá intenzita světla, ale také jeho barva, dominuje zelená, modrozelená. Sólo se v závěru člení na další kratší výjevy, které jsou odděleny blackoutem. Tanečnice se ocitá i v dřepu a na zemi, postupně plně využije i vizuálních možností své baleríny jako výtvarného objektu. Její pohyby nabývají stále nových variant a významů, připomíná chvíli šantánovou tanečnici, chvíli kolibříka, tylová sukně se může stát křídly i vějířem. Hudba je silně rytmická, kontrastující s křehkým zjevem tanečnice, která svůj vnitřní svět neproniknutelně zahaluje a chrání. Tanec magnetické balerínky je výpovědí o naprosté oddanosti pohybu, který je pro tanečníka životní potřebou.Oba autoři se výborně doplňují. Připomeňme jen krátce genezi jejich umělecké kariéry. Jan Komárek vystudoval grafiku na UMPRUM, v roce 1983 emigroval do Francie, kde založil MIMO Theatre a působil jako klaun a loutkář. Poté odešel do Toronta, kde založil autorské pohybové divadlo s živou hudbou Sound Image Theatre. Několikrát získal prestižní cenu Dora Mavor Moore za nejlepší inscenaci, design, scénickou hudbu a režii. V roce 2001 se Komárek přestěhoval zpět do Prahy, kde tvoří pohybové a taneční autorské projekty, například: Tanec papírových tanečnic, Kampa sonáta (Pražské Quadriennale 2011), Útroby krávy (Košické Divadlo na peróně). Kromě toho pracuje coby světelný designér převážně na poli alternativní scény, uspořádal i několik výstav svých fotografií. V roce 2009 získal cenu Divadelní osobnost roku, udělovanou festivalem Next wave, a v roce 2010 Cenu za světelný design, udělenou v rámci festivalu Česká taneční platforma.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Magnetizující tanec balerínky -Miltnerová/Komárek (Divadlo Alfred ve dvoře Praha)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na