Met: návrat Rossiniho Popelky

Z ohlasů v zahraničním tisku
(recenze hodnotí jako Dona Ramira Javiera Camarenu, který v prvních třech reprízách této série uvedení Popelky nahradil nemocného Juana Diega Flóreze)   

Joyce DiDonato zpívala v hyperaktivní inscenaci Rossiniho Popelky s přirozenou brilantností

Popelka, Rossiniho radostné drama giocoso, byla napsána v roce 1817, ale do Met se dostala až v roce 1997. Celkem byla odehrána pouze dvaatřicetkrát, naposledy v roce 2009. Její absence však nenavýšila její oblibu.

Samozřejmě z toho nemůžeme vinit geniálního skladatele. V tomto případě ani designéra Maurizia Balò, jehož scéna navozuje atmosféru pozitivní nálady maleb René Magritte. Jinak je bohužel tato Popelka, původně režírovaná Cesarem Lievim a nyní obnovena Ericem Einhornem, vulgární fraškou. Inscenace je bezdůvodně hyperaktivní a až bolestně nemuzikální.

Cenerentola neboli Popelka zde neustále bojuje se svými nevlastními sestrami, které se pořád ksichtí, naparují, kroutí, urážejí, hihňají a neustále se vtírají divákovi se svou nekonečnou hysterií. Člověk se diví, proč by jim vlastně měla v závěru Popelka odpustit. Dandini, který zde figuruje jako kluk pro všechno, se vydává za Prince, potácí se, naparuje se, chvástá se a opírá se o hůlku jako kdyby byl idolem, který sem pouze zabloudil z jiného představení. Vtip s rozbitou pohovkou, která nemá jednu nohu, se neustále opakuje, kdykoli si na ní jakákoli postava sedne. Smích s postupem večera slábne.

Naštěstí pondělní obsazení nabídlo zábavnou kompenzaci. Z Joyce DiDonato navzdory odpornému okolí sálala cudnost a laskavost v roli Popelky. Zpívala s přirozenou brilantností a suverénností, především ve stupňujících se zdobených frázích. Javier Camarena, její téměř by se dalo říci okouzlující Princ, zpíval vysoko (velice vysoko) i hluboko, hlasitě i tiše, rychle i pomalu s výjimečnou přesností a lehkostí. Není se co divit, že je naší tenorovou senzací dneška. Přestože nevyrovnaný zbytek obsazení shromáždil jen málo belcantové obratnosti, Alessandro Corbelli si zaslouží uznání za minimalizaci komických klišé v roli lakomého, ale ve skutečnosti srdečného Magnifica. Luca Pisaroni temně hrozil jako Alidoro a Pietro Spagnoli se ukázal jako egoisticky výstřední Dandini. Rachelle Durkin a Patricia Risley činily podle všeho to, co jim bylo řečeno, jako nestydatě hloupé sestry.

Fabio Luisi je oficiálně šéfdirigentem Metropolitní opery, ale ve skutečnosti je po návratu Jamese Levina až tím druhým v pořadí. Za dirigentským pultem však dokázal vypíchnout elán, styl a dokonce i eleganci partitury. Bylo to povzbudivé.

(Financial Times – 22. 4. 2014 – Martin Bernheimer)

***
Camarena skvostně nahradil Floreze v Popelce v Met

Javier Camarena právě zažívá průlom a rozhodně si to užívá. Mladý mexický tenor především ví, jak naložit se svou náhlou slávou a očividnou důvěrou, jež mu projevila Metropolitní opera. Ať už to bylo kvůli ohlášené nemoci Juana Diega Floreze nebo marketingovým praktikám, Camarena vstoupil na tři představení do role Ramira v obnoveném nastudování Rossiniho Popelky, která měla premiéru v pondělí večer.Nesourodá a nezajímavá inscenace Cesera Lieviho z roku 1997 poutá obrázky inspirovanými Magritteho obrazy (nadýchané bílé mraky na zářivě modré obloze, mužský sbor oblečen v černých oblecích a buřinkách, modře pruhovaná tapeta) a abstraktním vzhledem (scéna a kostýmy Maurizio Balò), jehož rekvizitám dominují jablka a deštník. Jestli tam byla i dýmka, tak jsem si jí nevšimla. Je tu náznak určitého nápadu, když Alidorovi, jenž manipuluje celým dějem, narostou zlatá křídla, anebo když jsou během předehry v přední části jeviště do řady uspořádány dívčí střevíčky (Ferrettiho libretto totiž nikde nezmiňuje nám tak dobře známý skleněný střevíček).

Dirigent Fabio Luisi působil během většiny prvního jednání jistě a oplýval svěžím zvukem, ale do druhého jednání si přinesl pomalá tempa. I s precizností mužského sboru Metropolitní opery se mu však nikdy nepodařilo dodat Rossiniho partituře potřebnou jiskru.

A co se stalo Lucovi Pisaronimu? Jako Alidoro zněl nezáživně a vypadal až nepřítomně. Stěží se mu dařilo odůvodnit znovuzačlenění mdlé árie La del ciel, kterou Rossini napsal při obnovené premiéře díla. Nevlastní sestry jsou interpretovány jako nepořádné, protivné, nepříčetné loutky. Rachelle Durkin a Patricia Risley, které poctivě zaujímaly své groteskní a nezábavné pózy (kolikrát je možné spadnout z gauče?), by si zasloužily mnohem více.

Pro zbytek obsazení byly Rossiniho fráze a rytmus procházkou růžovým sadem a Joyce DiDonato stála v čele s citlivostí a upřímností sobě vlastní, které se krásně hodí k charakteru Popelky. Každou frázi vystavěla dokonale a s krásou. Není pochyb o tom, že její zvuk ztratil svou barevnost a strukturu, ale s dokonalou koloraturou v závěrečném Non piu mesta byla jak perfektní stroj.

V roli Popelčina zlého nevlastního otce Dona Magnifica ukázal Alessandro Corbelli tolik skvělého komického načasování, snadné deklamace a fyzického humoru, kolik by italský veterán v oboru buffo měl. K tomu ještě přidal skvělý rytmus a pěknou barvu hlasu.

Pietro Spagnoli zažil skvělý debut v Metropolitní opeře, když rozezněl svůj štíhlý a nosný hlas a předvedl úžasně zábavný fyzický humor v roli Dandiniho, sluhy, jenž se vydává za svého prince, aby odřízl ty, co touží jen po princově postavení a penězích. Spagnoli nenápadně ovládl každou scénu a byl jediným pěvcem, který důsledně zpíval květnaté fráze s dokonalou prací dechu.

Jednalo se však o večer Javiera Camareny a jeho podmanivého jevištního projevu, úžasné hlasové techniky, elegantní muzikálnosti a ještě k tomu silného vysokého D v kadenci Si Ritrovarla io giuro. To vše mu vyneslo obrovské ovace. Rossiniho fiorituru zvládá s menším využitím legata než Belliniho, což může být správně, ale není to tak hlasově atraktivní. Camarenovy vysoké fráze se však neskutečně vznášejí, vyzařuje z něj sebevědomí a naprosto uvěřitelný humor.

(New York Classical Review – 22. 4. 2014 – Judith Malafronte)

Gioachino Rossini:
La Cenerentola
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Cesare Lievi
Scéna a kostýmy: Maurizio Balò
Světelný design: Gigi Saccomandi
Choreograf: Daniela Schiavone
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 16. října 1997 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 10. 5. 2014)

Angelina – Joyce DiDonato
Don Ramiro – Juan Diego Flórez
Dandini – Pietro Spagnoli
Don Magnifico – Alessandro Corbelli
Alidoro – Luca Pisaroni

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová
Foto Ken Howard