Seznamte se: Jan Ericsson

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře:
Jan Ericsson – baryton

Kdy a kde jsem se narodil
Narodil jsem se 28. září 1987 v Praze, ale bydlel jsem od malička v Mnichovicích.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Mými rodiči jsou Mikael Ericsson a Jana Vlachová, a tudíž jsem byl již od malička k hudbě veden. Rovněž všichni mí sourozenci jako děti hráli na housle. Nejstarší sestry se hře na housle věnují profesionálně, ostatní zvolili profese jiné, ale stále se ke hře občas vracejí.Jaké byly moje hudební začátky
Začínal jsem s hudbou již jako malé dítě, v šesti letech jsem začal po vzoru svého otce hrát na violoncello a tomuto krásnému nástroji jsem se naplno věnoval až do mého nástupu na Akademické gymnázium. Zpěvu jsem se začal věnovat poté, co jsem v patnácti letech zpíval na zkoušce Svatováclavského sboru v Pasekách nad Jizerou a to mě tak uchvátilo, že jsem zkusil přijímačky na hudební školu obor klasický zpěv.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor
Mé první důvody, proč jsem se dal nakonec na klasický zpěv, byly spíše úsměvné. Říkal jsem, že jsem začal zpívat, aby mi rodina (vesměs hráči na smyčcové nástroje) do toho nemohla mluvit, což se dnes stejně ve vší profesionalitě děje. Zpěvu jsem se začal věnovat právě proto, že jsem objevoval nové, dosud nepoznané možnosti hudby, které jsem mohl dále rozvíjet.Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
První veřejné vystoupení bylo, pokud si dobře vzpomínám, s rodinou ve Švédsku, kam celá rodina jezdila za babičkou. Konkrétní pocity si nepamatuji, protože mi bylo asi pět let. Mé první vystoupení jako zpěváka byla Rybova Mše vánoční v kostele v Říčanech a až na zimu, která v kostelech vždy vládne, to pro mě byla velice pozitivní zkušenost, a proto tam dále zpívám „Rybovku“ již skoro desátým rokem.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Můj první učitel zpěvu byl Jaroslav Mrázek. Bezmezně jsem důvěřoval všemu, co mě učil. Ale jak jsem později zjistil, potřeboval jsem změnu, která by mě poposunula dále. Jak se stává, začátky u profesorů jsou velmi často přínosné, ale čím déle jsem navštěvoval jeho hodiny, přestával jsem rozumět tomu, co po mě chce, protože používal stále stejné charakteristiky problémů. Po pěti letech u profesora Mrázka jsem tak nastoupil na Pražskou konzervatoř k profesorce Jitce Soběhartové, jejímž posluchačem jsem stále. Postupem času jsem zjistil, že profesorův úkol je hlavně kontrolovat a opravovat studenta, který nad technikou zpěvu, čili svým vlastním tělem, přemýšlí sám.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel a co hlavně mně daly
Soutěžemi jsem procházel jako cellista od dětství. Nejvíc mě na soutěžích bavilo srovnání s ostatními hráči či zpěváky z jiných škol, čehož stále využívám a snažím se od těch nejlepších a nejúspěšnějších něčemu přiučit. Jako zpěvák jsem se zúčastnil soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Pražského Pěvce, soutěžní přehlídky konzervatoří a soutěže Ad Honorem Mozart. Každá soutěž má svá specifika, hlavně co se týká repertoáru, a to je asi to nejzajímavější. Je velmi důležité zvolit správný repertoár, aby byl úměrně obtížný a zároveň perfektně nastudovaný. Zpívání před porotou je jiné než před publikem za předpokladu, že porota nevysílá okamžitou zpětnou vazbu. A to je velmi často během výkonu velmi frustrující.

Co považuji za svůj největší úspěch
Můj největší úspěch je můj syn, kterému je rok a půl. V oboru je pro mě největší úspěch každé vystoupení, po kterém jsem absolutně spokojený se svým výkonem, ale to se mi moc často nestává, protože jsem asi moc velký perfekcionista. I když vždy mě potěší, když někdo můj výkon ocení.Jak hodně cvičím
Snažím se každý den cvičit hlasová cvičení, abych zůstal vždy připraven. Notový materiál se většinou učím tak dlouho, dokud ho neovládám. Nerad odcházím od rozdělané práce.

Můj profesní vzor
Mými vzory v hudbě byli odmalička mí rodiče a můj dědeček Josef Vlach. Inspirovali mě hlavně jejich snahou o dokonalou interpretaci díla, pochopení skladatelova záměru a především pílí, kterou toho dosáhli. Mých vzorů v pěvectví je mnoho a vždy se mění v závislosti na charakteru dané skladby, kterou právě nastudovávám. Rád se inspiruji velkými pěvci, ale zároveň je nechci kopírovat. Mezi mé oblíbené patří především Cesare Siepi, Dietrich Fischer-Diskau a Jussi Björling. Z českých pak především Ivan Kusnjer.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout
Mým hlavním cílem je se svým oborem živit a mít ho jako hlavní životní náplň. Dalšími cíli jsou zpívat vysněné role jako třeba Mefistofela od Boita, či první roli, která mi učarovala, Papagena.

Jakou hudbu zpívám nejraději
Nejraději zpívám písně Franze Schuberta a Biblické písně Antonína Dvořáka. Z operního repertoáru nejraději interpretuji Mozartova Dona Giovanniho, Figara a také opery od Gioacchina Rossiniho.Jakou muziku rád poslouchám
V poslechu hudby se nebráním jakémukoli žánru. Osloví mě jakákoli melodická hudba s dobře prokomponovaným doprovodem. Mám rád, když má hudebník propracované vystupování. Z populární hudby si velmi rád kdykoli poslechnu hudbu Michaela Jacksona a Beatles, pak hlavně klasické rockové kapely jako Led Zeppelin, Doors a další. V klasické hudbě mám slabost pro Antonína Dvořáka, Beethovena, Händela, Gerschwina a Brittena. Mám rád především skladby vycházející z baroka a klasicismu, a to i v moderní hudbě.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas
Rád trávím čas mimo město, a právě proto stále bydlím v Mnichovicích, kde jsou možnosti trávit čas venku ať už sportem, nebo relaxací. Rád jezdím na in-line bruslích, hraji stolní tenis, plavu a cvičím fitness. Rád čtu historické romány, a to nejraději od Mika Waltariho.

Co mně dokáže udělat největší radost
Největší radost mi udělá pochvala od lidí, kterých si profesně vážím.

Moje největší přání
Být v životě šťastný a spokojený, abych se nemusel stydět za nic, co jsem v životě udělal.

***
Jitka Soběhartová, pedagožka Pražské konzervatoře
Asi před sedmi roky mě naše významná houslistka Dana Vlachová požádala, jestli bych si neposlechla jejího synovce, který se učí zpívat a rád by se tomuto oboru profesionálně věnoval. Při našem prvním setkání mi bylo jasné, že Honza je talent s krásným hlasovým materiálem, schopností vnímat výklad a hlavně úžasným muzikantským zázemím jeho rozvětvené rodiny. Bylo pro mě výhodou, že jsem nemusela Honzu přesvědčovat, že je třeba cvičit, učit se noty nebo vnímat význam zpívaného textu. To bylo a je pro něj samozřejmostí. Vždy je na něj spolehnutí, jeho výkony, ať na koncertech nebo představeních, patří k nejlepším. K jeho posledním úspěchům patří 2. cena a zvláštní cena ze soutěže Pražský pěvec. V tomto roce je Honza již v šestém ročníku a bude končit svá studia na Pražské konzervatoři. Mně nezbývá než mu z celého srdce přát hodně zdraví, síly, štěstí na setkání se správnými lidmi a hlavně úspěch, který by si opravdu zasloužil.

www.prgcons.cz

Foto archiv Jana Ericssona