Meyerbeerovi Hugenoti v Drážďanech

Teď již konkrétně k Hugenotům v Semperově opeře, jež má ty nejlepší předpoklady zvládnout inscenování takto po všech stránkách vysoce náročného operního díla. Současné provedení v krásné budově, nacházející se v samém srdci labské metropole, je čtvrtým provedením od půle 19. století, kdy zde mělo premiéru. V podstatě je to vlastně docela málo. Po druhé světové válce je to uvedení Hugenotů na zdejší scéně první. Původně mělo být dílo nastudováno v koprodukci s operou v Paříži. Tamější vedení na to ale nakonec nepřistoupilo, protože nesouhlasilo s podstatnými škrty, navrhovanými režisérem Peterem Konwitschným, jehož angažovaly Drážďany. V Paříži nakonec inscenoval Hugenoty převážně činoherní německý režisér Andreas Kriegenburg. Redukce původní partitury byla třetinová, což redukovalo v drážďanském provedení více než pěti a půl hodinovou operu o pěti dějstvích na hodiny čtyři. Zde bych dodal, že v operním divadle v severoněmeckém Kielu byla opera rekordně zkrácena na tři a čtvrt hodiny a hrála se jen s jednou pauzou. Co si ale čtyřiasedmdesátiletý prominentní německý režisér (syn někdejšího slavného dirigenta a šéfa orchestru Gewandhausu v Lipsku Franze Konwitschného) neprosadil, bylo použití německého textu. Zpívalo se tedy, jak je skoro u všech oper skladatele, pocházejícího z bohaté berlínské židovské rodiny, francouzsky.

Peter Konwitschny je znám, nebo spíše byl, jako velmi kontroverzní a osobitý umělec. Viděl jsem již dříve v Německu, Rakousku a Francii řadu jeho inscenací, jež byly netradiční a některé vysoce provokativní. V Drážďanech před lety režíroval třeba Straussův Den míru, Verdiho Nabucca, Wagnerova Tannhäusera a též Prodanou nevěstu. U té si vzpomínám, že duet Kecala a Jeníka „Znám jednu dívku…“ byl situován při močení obou protagonistů do pisoáru. Ovšem největší „průšvih“ se konal při uvedení Kálmánovy Čardášové princezny v roce 1999, kterou režisér situoval do vojenských zákopů první světové války a třeba tanec bezhlavých vojáků vyvolal obrovské pobouření publika a nakonec i vedení divadla. Dokonce hrozily soudní problémy. Konwitschny se s vedením Semperovy opery rozešel a současní Hugenoti jsou jeho první spoluprací s tímto divadlem po dvaceti letech. Dopředu však mohu prozradit, že to již není onen bouřlivácký režisér, ale ve svém projevu umělec umírněnější, leč stále pevně stojící za svým pojetím, jež má vždy určitý filozofický podtext a z něhož je cítit hluboká znalost předváděného jevištního díla.

Základním sujetem velkolepé Meyerbeerovy opery jsou temné události francouzské historie, kdy bylo o tzv. Bartolomějské noci na 23. srpna 1572 v Paříži bezcitně vyvražděno katolíky okolo tří tisíc vyznavačů protestanské víry, tzv. hugenotů. Tento tragický čin se odehrál šest dní po svatbě katoličky Markéty z Valois zvané Margot (dcery krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské) s Jindřichem Navarrským, jenž byl protestantské víry. Jejich sňatek byl uzavřen právě proto, aby se zmírnily třecí plochy mezi protestanty a katolíky. Téma nesnášenlivosti je ale i tématem celosvětově velmi aktuálním právě dnes. To samozřejmě využil svým způsobem režisér, který chtěl zároveň operu zbavit velkooperního klišé a rovněž třeba baletních scén a dalších typických prvků charakterizujících velkou francouzskou operu. Nesnažil se však aktualizovat dílo do současnosti, což třeba dokazují krásné dobové kostýmy vynikajícího německého výtvarníka Johannese Leiackera, jenž vytvořil též jednoduchou, ale působivou funkční scénu vyvedenou v kontrastu černé a bílé barvy, doplněnou působivou světelnou režií Fabia Antociho.

Jak již bylo uvedeno, režisér dílo podstatně zkrátil, ale též jednotlivá hudební čísla vypustil a stávající přeskupil na jiné místo kvůli větší srozumitelnosti pro diváky. To vše provedl za souhlasu a přizpůsobení se představitele hudebního nastudování, dirigenta maďarského původu, známého Stefana Soltéze. Samozřejmě mimo obecný historický podtext jsou základem děje vnitřní, mnohdy komplikované vztahy a jejich řešení mezi jednotlivými protagonisty děje. Po předehře, v níž se ozývají tóny na motivy známého starého Lutherova chorálu „Můj pevný hrad je Bůh“, citlivě zahrané výbornou Staatskapelle Dresden, se objeví jednoduchá scéna síně sídla hraběte de Nevers (v podání výtečného drážďanského barytonisty Christopha Pohla) v kraji Touraine na Loiře. Vyvedená je v barvě černé a bílé, která se pak postupně během dalších dějství různě kombinuje. V jejím středu se nachází dlouhý stůl s hodujícími katolíky. Ten je kopií stolu právě z obrazu da Vinciho Večeře Páně. V této scéně se ukázala kvalita velkého, dobře sezpívaného mužského sboru, který se pak prezentuje prakticky i ve formě sboru smíšeného v celém průběhu opery. Byl řízen sbormistrem Jörnem Hinnerkem Andresenem.

Pán domu pozval na slavnost, jež se koná na domluvu královny o usmíření zostřených vztahů mezi katolíky a hugenoty, mladého protestanta Raoula de Nangis, který vypráví, jak uviděl neznámou krásku a teď ji zahlédnul zde v zámku. Jeho nesmírně obtížný, velmi vysoce položený tenorový part byl obsazen americkým tenorem a specialistou na francouzskou a italskou operu Johnem Osbornem – a ten byl v premiérových recenzích německého tisku velice chválen. Bohužel ve třetím představení, které jsem po dvanácti dnech navštívil, mne až tak úplně nepřesvědčil. V některých místech jel na doraz (jsem rád, že jsem četl jednu recenzi právě na toto představení a názor autora byl stejný), ale v duetu ve čtvrtém dějství s Valentinou v podání výtečné mladé americké pěvkyně Jennifer Rowley, vládnoucí pěkným plným hlasem (ta má za sebou například úspěšný záskok v Metropolitní opeře v roli Tosky), byl nakonec velmi dobrý. Jeho partnerka si však vedla lépe. Nesmím zapomenout na výborný pěvecký projev kanadského basbarytonisty Johna Relyea, vojína a sluhy Raoulova, zejména v jeho známé, zcela unikátní úvodní árii „Piff, Paff, Pouff, chassez-les“ imitující střelbu.

Na scénu přichází hezké, urostlé páže Urbain, v podání naší sopranistky Štěpánky Pučálkové, sólistky drážďanského souboru. Výborně, s vrozeným šarmem a temperamentem se uvádí ve své vstupní árii „Nobles seigneurs salut…“ a přítomným rozdává nafouknuté barevné balónky a Raoulovi přináší zprávu, že tajemná dáma touží po schůzce s ním. Následuje jakási mezihra a dostáváme se tak do druhého dějství, odehrávajícího se na zámku Chenonceaux. Kulisy jsou prakticky stejné jako v prvním aktu, ale s tím rozdílem, že místo stolu se nachází bílá vana. V té se uprostřed sboru dvorních dam v bílém prádle, za doprovodu harfistky a flétnistky mezi nimi (režisér rád zapojuje orchestrální hráče přímo do děje na jevišti), koupe královna Markéta z Valois. Zpívá svoji úvodní náročnou koloraturní árii. Velmi dobrý výkon zde podala svým sice poněkud užším, ale naprosto čistým sopránem s bezproblémovými výškami Venedia Gimadieva z Ruska. Páže Urbain přivádí Raoula se zavázanýma očima. Královna na něm požaduje, aby se zasnoubil s katoličkou Valentinou. Raoul souhlasí, ale až když ji uvidí. Při setkání zjistí, že je to dívka, kterou již viděl v Neversově paláci. Považuje ji za jeho milenku a od slibu odstupuje. Otec Valentiny, hlavní velitel vojáků v Louvru hrabě de St. Bris, v kvalitní interpretaci sonorního drážďanského basisty Tilmanna Rönnebecka, hrozí za to Raoulovi pomstou.

Když se po zasloužené pauze vrací diváci opět do hlediště, mají před sebou znovu, ale již zmenšený obraz Vinciho Večeře Páně. Po rozhrnutí opony se objevuje nám již známá, mírně změněná základní scénická dekorace a ocitáme se v Paříži, kde se v jedné části taverny veselí popíjející katoličtí studenti s děvčaty a v druhé části hugenotští vojáci zpívají válečné písně. Obě strany se samozřejmě vzájemně provokují. Scéna se pozměňuje a objeví se opět známý dlouhý prostřený stůl, u něhož za přítomnosti královny Markéty probíhá svatba Valentiny s hrabětem Neversem. Raoulův služebník Marcel přináší od svého pána výzvu k souboji přímo St. Brisovi, Valentinině otci. Ten přijímá, ale zároveň se potom se svými blízkými domlouvá, že Raoula při souboji zabijí. Valentina vše zaslechne a prosí Marcela, aby varoval svého pána. Nakonec se při souboji dají do sebe účastníci obou znesvářených stran a boj musí uklidnit samotná královna Markéta.

Po druhé přestávce uvítá v hledišti návštěvníky opětovně již velmi zmenšená projekce obrazu Večeře Páně a pokračuje čtvrtý obraz. Raoul se schází s Valentinou v jejím domě, kde v úkrytu vyslechne tajnou poradu katolíků. Přichází sama královna matka Kateřina Medicejská (oblečená komicky do šatů připomínajících dobu o tři století pozdější), ztvárněná Sabinou Brohm, která přítomné žádá, aby hugenoti byli ve jménu boha zlikvidováni. Valentina prosí Raoula, aby se pro svoji záchranu zřekl své víry, což on odmítá. Protestantkou se z lásky k němu stává tedy ona. Oba běží varovat své spoluvěřící.

Plynule se přechází do posledního dějství, kde se na pozadí objevuje červená záře a následuje hrozný masakr. Ozývá se střelba a přes jeviště běží dav lidí pronásledovaný černě oděnými vojáky a kosený střelbou z jejich automatických zbraní. Raoul s Valentinou nakonec umírají kulkami z revolveru jejího vlastního otce de St. Brise. Tragédie se tak završuje. Oproti originální partituře je režisérem závěrečný sbor vítězných vojáků vypuštěn a nahrazen tklivou melodií, kterou hraje na jevišti orchestrální hráč-basklarinetista. Opona padá a diváci bouřlivými ovacemi odměňují všechny umělce působivého a náročného představení. Vyhlášená pověst Semperovy opery v Drážďanech tak opět nezklamala.

Psáno z představení 10. července 2019.