Mezzosopranistka Dagmar Šašková: Z Rakovníka do Paříže

Narodila jste se v Rakovníku. Pocházíte z hudebnické rodiny? Co vás přimělo ke studiu zpěvu?
Ano pocházím z místa, kde se narodili slavní čeští pěvci Karel a Emil Burianové. V naší rodině mají hudbu rádi všichni. Můj dědeček z matčiny strany prý hrál výborně na klavír, jinak byl povoláním lékař. Babičky z obou stran hezky zpívaly. Hudbě se však nikdo profesionálně nevěnoval.

Co mě opravdu přimělo ke studiu zpěvu? Asi podpora rodičů a potom moje věčná touha dělat věci pořádně.

Kde jste studovala zpěv a jak na svá studia a své pedagogy vzpomínáte dnes s odstupem let?
Oficiálně jsem studovala na Katedře hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské Univerzity v Plzni, ale vymohla jsem si studovat zpěv u paní profesorky Ludmily Kotnauerové. Na tu moc ráda vzpomínám. Na JAMU jsem byla ve třídě paní doc. Mgr. Marty Beňačkové.

Byla to dobrá zkušenost, na škole jsem potkala hodně zajímavých lidí a celoživotních přátel. V roce 2006 jsem odešla do Versailles a byla jsem konfrontována s odlišným přístupem hudební výchovy. Musela jsem se naučit dobře francouzsky a francouzskou hudební terminologii. V Čechách jsme vlastně převzali rakousko-uherský vzor vzdělávání, od 45 minutové vyučovací hodiny až po veškerou terminologii. Ve Francii se noty jmenují do, re, mi, fa, sol, la, si, do. Od začátků hudebního vzdělávání až po vysoké školy jsou Francouzi kovaní ve čtení z listu (solfège). Naproti tomu na JAMU hodiny intonace pro zpěváky vůbec nebyly.

Vaše umění je známo spíš za hranicemi České republiky, žijete a působíte především ve Francii. Co vás přimělo k tomu, že jste se usadila v Paříži a že ve Francii také nejčastěji vystupujete?
Po studiu v Centru barokní hudby ve Versailles jsem hned dostala zajímavé pracovní nabídky. Ještě před absolvováním jsem měla podepsanou smlouvu s operou v Avignonu na Lullyho operu Amadis. Pak jsem absolvovala úspěšně několik konkurzů.

Měla jsem tehdy přítele z Bretagne, ale stejně jsem chtěla zůstat v Paříži, kde je mnohem více pracovních příležitostí. Zpívala jsem barokní repertoár v italštině, latině, němčině, angličtině a francouzštině. Z druhé strany to ovšem přináší i větší konkurenci, takže se vlastně musíte pořád zdokonalovat. Také je tu více hudebníků, kteří se věnují barokní hudbě, a publikum, které ji dokáže ocenit.

Pracujete po odchodu z České republiky s některým zahraničním pedagogem?
Stále docházím na hodiny zpěvu a také sama vyučuji. Pracovala jsem s řeckou mezzosopranistkou Alexandrou Papadjakou, francouzskou sopranistkou Christine Schweitzer (dlouholetou profesorkou Natalie Dessay) a již dva roky pracuji s Mariam Sarkissian. Mariam je taková výjimka. O zpěvu napsala knihu, v níž převyprávěla tradici belcantistů. Asi teprve s ní jsem pochopila, jak zpěv opravdu funguje.

Důsledně jste se rozhodla zpívat především barokní hudbu. Role typu Carmen, Eboli nebo Končakovny vás nelákaly?
Barokní hudba je mojí velkou láskou. Hrají v tom roli mé dispozice. Mám typ hlasu (koloraturní mezzosoprán), který se na barokní hudbu hodí. Klasický repertoár se mi vždy velmi líbil, jen se na něj můj hlas tolik nehodí. Carmen jsem samozřejmě studovala (do šuplíku), abych využila rad francouzských profesorů a korepetitorů. Ale abych vám udělala radost, právě připravujeme koncert s áriemi z Čajkovského opery Evžen Oněgin.

Věnujete se především barokní hudbě a tzv. historicky poučené interpretaci. Poslechneme-li si nahrávky mnoha dirigentů, kteří jsou dnes považováni za znalce interpretace barokní hudby, zjistíme, že jsou často velice rozdílné, byť každý tvrdí, že je historicky poučen. V čem, dle vašeho názoru, spočívá dnes tzv. historicky poučená interpretace?
To je výborná otázka. Myslím, že je to právě dobře, že jsou nahrávky jednoho díla rozdílné. Nejsem zastáncem kopírování vzorů či opakování stejných interpretačních názorů. Historicky poučená interpretace se snaží hudbu provádět v co nejpodobnějších hudebních podmínkách doby svého vzniku. Upřednostňuje používání kopií nástrojů doby, ve které hraná skladba byla napsána. Při nepoučené interpretaci je skladba hrána na nástroje, které tehdy ještě neexistovaly. Tudíž skladatel sám ani neznal jejich zvuk a jejich možnosti (barokní kytara či barokní housle zní úplně jinak než jejich moderní nástupci). Pokud porovnáte zvuk violoncella a violy da gamba (záměrně jsem vybrala nástroje, které pochází z jiné nástrojové skupiny, ale často jsou v praktickém životě zaměňovány), zjistíte, že vyplňují hudební frázi úplně jinak.

S tím souvisí i jejich ladění. Většina barokní hudby se hrála na 415 Hz a francouzská dokonce na 392 Hz, což je o celý tón níže, než je dnešní ladění na 440 Hz. V době barokní se také používalo celé spektrum různých ladění, které uchu moderního diváka mohou znít falešně. Vzpomínám na první zkoušku ve Versailles. Hrálo se ve středotónovém ladění. Je docela složité ho přesně popsat, ale jen tak v kostce: všechny noty s křížkem zní nízko a všechny noty s béčky zase naopak vysoko. Další důležité rozdíly jsou v artikulaci frází a pro nás zpěváky ve vedení hlasu. V době barokní je hlas vedený spíše instrumentálně.

Další kapitolou pro zpěváky je výběr správné výslovnosti.

Mimochodem se poučená interpretace netýká jen barokní či staré hudby vůbec. Pro příklady můžeme sáhnout i do doby klasicistní. Jinak zní Schubertova Spanilá mlynářka v interpretaci Dietricha Fischera-Dieskaua s klavírním křídlem 20. století a jinak verze Christopha Prégardiena s fortepianem (kladívkovým klavírem) 19. století.

V poslední době mě velmi zaujala nahrávka Dvořákovy Novosvětské, kterou nahrála Musica Florea. Marek Štryncl si dal tu práci, že spolu s muzikology dohledali korespondenci Antonína Dvořáka a dobové kritiky. V nich se zmiňují o tom, že crescendo s sebou nese i jisté accelerando. Jedna věta tedy nemusí mít stejné tempo od začátku do konce. Dále zvolili nástroje tehdy dostupné. Jejich nahrávka je extrémně rozdílná od těch nám notoricky známých. Vřele všem doporučuji!

A ještě jedno specifikum: v interpretaci barokní hudby má důležitou roli improvizace. Úkolem zpěváka je si árie doplnit ozdobami či diminucemi.

Teď jste velice přesně popsala, alespoň v hlavních rysech, základy stylové interpretace a to hudby nejen barokní. Když jsem byl studentem, chodil jsem na koncerty souboru Ars rediviva, který vedl flétnista, dirigent a hudební badatel Milan Munclinger, a fundovaně a zároveň velice přístupně je komentoval. Myslím, že on, spolu s prof. Venhodou, u nás udělal mnoho pro navrácení barokní hudby do koncertních sálů. Tehdy ovšem soubor hrál na moderní nástroje, ale stylově. Mnohokrát mne napadlo, když jsem později poprvé slyšel nahrávky třeba Christophera Hogwooda, jak by asi barokní mistři přijali moderní, daleko dokonalejší nástroje? A také mne napadlo, jestli právě ona interpretace barokní hudby na dobové nástroje není takovým oživlým muzeem? Můžete k tomu říct svůj názor?
Asi máte pravdu. Ale navštěvovat muzeum je vždy velmi poučné. Pro dospělé i pro ty nejmenší. Pro mě byla návštěva Muzea hudebních nástrojů v Bruselu či v Lipsku nezapomenutelný zážitek.

Které role v barokních operách jste měla možnost již zpívat?
Začala jsem rolí Irey v Draghiho O chamtivosti Midase. Můj francouzský debut byl v roli Corisande v Lullyho Amadisovi v opeře v Avignonu, následovala kalhotková role Moschina v Mazzocchiho Egistovi a Melanto v Monteverdiho Návratu Odyssea. Musicu, Ninfu a Messageru jsem měla možnost zpívat v Monteverdiho Orfeovi, Judithu pak v Juditha triumphans Antonia Vivaldiho a stejnojmennou roli v Charpentierově Judith sive Bethulia liberata (náhrali jsme ji na CD u K617). Taktéž jsem mohla ztvárnit Apolóna v Händelově Terpsicore, Venuši, Doris, Olympii a Zaïde v Galantní Evropě od Andrého Campry, Maddalenu v Maddalena ai piedi di Cristo od Antonia Caldary či Auroru v Il mondo alla roversa od Baldassara Galuppiho.

To je úctyhodný repertoár. Přirostla vám některá z nich obzvlášť k srdci?
Asi Charpentierova Judita. Biblický příběh ženy, která se vydala za generálem nepřátelských vojsk. Opila ho a ve spánku mu jeho vlastním mečem usekla hlavu. Její příběh se tolikrát promítl do výtvarného umění. Juditu s Holofernovou hlavou namalovali Lucas Cranach, Sandro Boticelli, Adalberto Pagola a Caravaggio hned dvakrát. Její postava inspirovala i nemálo malířek. Artemisia Gentileschi má obrazů Judity hned několik. Nám je asi mnohem známější verze Gustava Klimta. Na přebal našeho CD byla vybrána překrásná Judita a Holofern od Valentina de Boulogne.

S kterými dirigenty nejčastěji spolupracujete?
To se v průběhu mého francouzského působení mění. Nejdříve to bylo s Olivierem Schneebelim (dirigent Centra barokní hudby ve Versailles), potom s Jérômem Correasem a v současnosti často vystupuji pod vedením Françoise Lasserre.

Upřednostňujete koncertní nebo scénické provedení barokní opery?
Samozřejmě scénické.

Jak si udržujete hlasovou svěžest? Kolik míváte vystoupení do roka? Zpíváte denně? A jak přistupujete ke studiu postavy barokní opery, která nebyla dosud nahrána?
Zpívám skladby, které jsou vhodné pro můj hlas. Stále docházím na hodiny zpěvu a nahrávám si všechny zkoušky. Pohled do mého diáře říká tak dvacet až čtyřicet vystoupení za rok. Zpívám pravidelně, alespoň třikrát do týdne.

Samozřejmě si ráda poslechnu nahrávku někoho jiného, ale nerada se na ni vážu. Snažím se vymyslet si vlastní ozdoby a vypracovat si vlastní Da Capo (ozdobit první část árie). Pracuji na textu s rodilým mluvčím, snažím se o skladateli a jeho díle něco si přečíst. Zajímá mě, jak příběh opery ovlivnil třeba výtvarné umění. Roli se nejdříve učím sama a potom pracuji s korepetitorem.

Přestože v posledních letech barokní hudba doslova zažívá boom a mnoho skladeb zaznělo v novodobé premiéře, určitě mnoho skladeb na své znovuobjevení teprve čeká. Setkala jste se s některými skladbami, které jste v novodobé premiéře interpretovala a o kterých si myslíte, že by si zasloužily větší pozornost hudbymilovné veřejnosti?
Ano, setkala a pár jsem jich také nahrála. Je to dost vzrušující být ten první, který skladbu posluchačům přetlumočí. Mgr. Jana Franková, Ph.D. mě seznámila s dílem českého skladatele a loutnisty Josefa Kohouta, který působil ve Francii v polovině 18. století. Jeho komické opery by si větší pozornost určitě zasloužily.

Měla jste také možnost nahrát řadu CD. Kterého z nich si nejvíce ceníte?
V každém jsem nechala kus svého názoru, kus sebe. Některé bych dnes nazpívala jinak. Nedokážu z nich vybrat jedno konkrétní.

Můžete si skladby, které budete interpretovat, sama vybírat nebo plníte určitou objednávku dirigentů, agentur či koncertních jednatelství?
Někdy mi soubor ve výběru skladeb nechá volnou ruku. Většinou se ale podřizuji zadání.

Máte v zahraničí uměleckou agenturu, která vám vaše vystoupení zprostředkovává?
Nemám agenta, ale často zpívám se soubory, které jsou v nějaké agentuře. Ty mi nabídnou program koncertu. Já mám možnost nabídku přijmout, nebo ji přenechat někomu jinému.

Pokud vás umělecké cesty zavedou do Čech, většinou spolupracujete s renomovaným souborem Musica Florea Marka Štryncla. Co můžete k této spolupráci říct?
S tímto souborem jsem se potkala v roce 2007 už na studiích ve Versailles. Tehdy mě náš dirigent Olivier Schneebeli poprosil, ať mu dávám před jejich příjezdem hodiny češtiny. Přivezla jsem si na to z Čech učebnici češtiny pro cizince. Začali jsme slovní zásobou z této knihy a pak jsme se soustředili na hudební terminologii. Florea byla ráda, že je Olivier česky přivítal. Během zkoušky se chtěl ještě blýsknout, tak v jednu chvíli pochválil housle slovy: “Housky výborně.” S Markem Štrynclem spolupracuji velmi ráda. Je to výborný muzikant a zvídavý člověk, který tráví hodně času studiem traktátů či muzikologických článků.

Plánujete v budoucnu rozšířit svůj repertoár mimo barokní hudbu? Které skladby byste ráda zahrnula do svého repertoáru?
Loňský rok byl výročím narození Antonína Rejchy a Ludwiga van Beethovena. To už se samozřejmě pohybujeme v době klasicistní. Zjistila jsem, že Rejcha zanechal poměrně hojné a zajímavé vokální dílo. Pro festival Olomoucké barokní slavnosti jsme s Jaroslavem Tůmou připravili koncert s výňatky z jeho oper a několika jeho instrumentálních skladeb pro kladívkový klavír. V budoucnu bych ráda připravila recitál z písní a operních árií italských belcantistů.

Vím, že dnešní coronavirová doba kultuře moc nepřeje. Přesto se nemohu nezeptat na vaše plány v nejbližší době?
Pro Olomoucké barokní slavnosti připravujeme s houslistkou Veronikou Manovou Rejchovu operu Gusman. Je to moc zajímavý a unikátní projekt, který by nespatřil světlo světa bez muzikoložky Jany Frankové.

V srpnu budu podruhé vyučovat na Letní škole barokní hudby v Holešově. Pak mě čekají krásné koncerty po Francii se soubory Il Festino, Akadêmia a Les Traversées Baroques. Jen nám všem umělcům, prosím, držte palce, ať zase můžeme vystupovat.

Můžete čtenářům Opery PLUS prozradit něco ze svého soukromí?
Žiju už skoro 15 let v Paříži nebo na jejím předměstí. Před sedmi lety jsme si s manželem koupili byt v Antony, které je mimochodem družebním městem Olomouce. Moje drahá polovička Martin Vohralík pracuje ve vědeckém ústavu Inria. Jeho oborem je numerická matematika. Máme dva kluky a brzy šestiletá dvojčata Lukáše a Nikolu. Doma hodně zpíváme a Martin nás k tomu doprovází na kytaru. Také rádi sportujeme. Celá rodina hrajeme hokej na kolečkových bruslích (led se tu hledá špatně i v zimě).

Děkuji za rozhovor a přeji hodně krásných hudebních příležitostí.