Michael Tilson Thomas má sedmdesátiny

Kalifornský rodák vypráví, co ho i po čtyřiceti letech motivuje k práci na pódiu 

(The Financial Times – 28. 11. 2014 – Allan Ulrich)

„Právě jsem porazil Pierra Monteuxe,“ prohlašuje dirigent Michael Tilson Thomas, přičemž mává dlouhým dřevěným předmětem. Není to ovšem taktovka, ale jídelní hůlky, s nimiž se pouští do kousků sašimi.

Rodilý Kaliforňan si vzhledem k beznadějně přeplněném kalendáři může sice dovolit krátkou přestávku ve svém apartmánu v Davies Symphony Hall, ale ne dost dlouhou na to, aby si vychutnal svůj životní milník. Oslavuje totiž dvacáté výročí ve funkci hudebního ředitele orchestru San Francisco Symphony. Je to jeho nejdelší doba působnosti u významného amerického orchestru. Překonal tak Pierra Monteuxe, který byl v závěru své kariéry jeho kolegou a vedl orchestr v letech 1936–52.

V roli dirigenta a mediálního popularizátora hudby proměnil představy obyvatel San Franciska o tom, jaký by mohl být zdejší orchestr. Založil minifestivaly, uvedl opery v poloscénickém nastudování (opera Peter Grimes uvedená ke stému výročí vzniku byla triumfem), odvážné kombinace staré a nové hudby nebo hudby orchestrální a sborové. Někdy dokonce i překvapivé přídavky.

Změny programového zaměření i vášeň pro řadu nových projektů se pro šestadevadesátiletého dirigenta staly zdrojem síly a obnovy. Mezi tyto nové projekty se řadí objevování Šostakoviče, amerických nekonvenčních skladatelů a také hudební biografie rodiny Thomashefsky (prarodiče Tilsona Thomase začínali s divadlem American Yiddish Theatre).

Budoucností se ovšem příliš nezabývá. „Jsem velmi zaměstnaný tím, co se děje právě teď,“ říká, „a s tím, co všechno je potřeba udělat, aby byl výsledek co možná nejlepší. Návštěvníci koncertů neocení pouze velké množství hudby, kterou jim velký orchestr nabídne.“

„Každý týden přicházíme s novým hudebním programem. Je to pro nás výzva jak z hlediska technického a intelektuálního, tak i emočního, a dokonce i duchovního. Týden co týden hledáme svoji cestu do psychologie jiného světa,“ a pokračuje aliterací, „musíme to dělat energicky s elegancí a elokvencí.“Tilson Thomas poprvé předstoupil před San Francisco Symphony v roce 1974 a jeho první vystoupení s tímto orchestrem pro něj mělo velký význam. „Zaměřil jsem se tehdy na Sibeliovu Šestou symfonii a skladbu se nám podařilo zahrát tak, jak jsem si představoval. Orchestr pracoval velmi usilovně na tom, aby naplnil představu hostujícího dirigenta. To na mě udělalo velký dojem.“

Dnes má orchestr San Francisco Symphony roční rozpočet ve výši 65,6 milionu dolarů a zaměstnává sto osm hudebníků. Orchestr hospodařil v posledních pěti letech s deficitem a nebyl imunní vůči trendu snižování počtu předplatitelů a nárůstu prodeje vstupenek na jednotlivá vystoupení. V této sezoně se ale prodej vstupenek mírně zvýšil. Ředitelství očekává pro příštích pět let stálý růst nadačních příspěvků, které nyní činí 285 milionů dolarů.

Před více než deseti lety objevil orchestr další zdroj příjmů. SFS Media je nejúspěšnější americké hudební vydavatelství, které vzniklo z iniciativy orchestru. Díky vydavatelství se Tilson Thomas mohl věnovat výchovným projektům prostřednictvím televizní řady Keeping Score a nahrát jak kmenový repertoár, tak díla, která by komerčně orientovaná vydavatelství odmítla. Ve své funkci dirigenta klade důraz na nahrávání živých vystoupení. Mahlerova Symfonie č. 6 v nastudování Tilsona Thomase byla prvním vydavatelským počinem. Byla nahrána týden po útocích z 11. září a stala se nejprodávanějším CD vydavatelství. Letošní nahrávka kompletní West Side Story byla skoro nepřetržitě na vrcholu žebříčku.

Tilson Thomas se téměř rozplývá, jakmile přijde řeč na hráče orchestru. „Je to neuvěřitelné,“ říká, „po dvaceti letech jsme si blíže než kdy předtím. Hudebníci byli vždy připraveni podstupovat riziko, objevovat novou hudbu nebo nové koncepty staré hudby. Sdílíme jistý smysl pro kvalitu, a proto spolu dobře vycházíme. Něco takového se nepodaří během jediného dne. Je to otázka přístupu, určitého snu, který společně sdílíme.“

Ptám se, jestli se v průběhu let nějak změnil způsob jeho práce. Tilson Thomas uvažuje: „Dnes mohu s větším klidem říci hudebníkům: Máme jistý cíl. Jak ho dosáhneme? Budu následovat já vás? Budete následovat vy mě?“Tento pragmatický přístup si osvojil částečně také díky úzké spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem, s nímž letos v březnu chystá první turné po západním břehu Spojených států. „Angažovali mě v mých čtyřiadvaceti letech. Bylo to moje první dirigentské angažmá v zahraničí. Byl jsem nadšený. Hráli energicky a úžasně rytmicky. Vrhli jsme se na Stravinského Symfonie a bylo to dobré hned od počátku. Londýnský symfonický orchestr je veden samosprávně. Vztahy v orchestru proto hrají důležitou roli. Součástí jejich identity je to, jak jsou vnímáni veřejností, a musím přiznat, že tomuto modelu dávám přednost před hierarchickým řízením, jaké vládne, řekněme, například v Bostonském symfonickém orchestru.“

Tilson Thomas si také ponechává funkci uměleckého ředitele orchestru New World Symphony z Miami Beach, který spoluzakládal v roce 1988. Jde o akademii pro mladé profesionální hudebníky. Podle jeho vlastních slov je to: „Instituce, která se věnuje výzkumu a vývoji ve světě klasické hudby. Idealistické místo, kde je mým úkolem, jakožto nejstaršího spolupracovníka mezi samými mladými, posilovat kolegy, aby šli za svými cíli.“ V posledních letech na Floridě experimentoval s multimediálními prezentacemi orchestrálních děl v budově New World Center navržené Frankem Gehrym. „Můžeme se zde pouštět do odvážných projektů,“ říká.

Změny v hudbě v posledních dvaceti letech sleduje s klidem. „Éra dogmatických -ismů se vytratila. Dnes existuje vedle sebe spousta stylů současně a jen čekají, aby se jejich proměny ujala skutečná umělecká osobnost. Je to jako hudební svět před Mozartem.“

V prosinci bude Tilsonu Thomasovi sedmdesát let. Jeho neutuchající energie teď směřuje trochu jiným směrem. Dobře ovšem ví, proč ve své práci pokračuje. Jak říká: „Klasická hudba se stala ochránkyní ohrožených emocí, neboť hudba vyjadřuje smutek i touhy.“

„Dvacáté první století je typické stálým přísunem informací a neustálým přepínáním programů. To není kultura, o které tu mluvíme. Hlučné a rychlé věci přežijí bez našeho přičinění, protože žijeme v hlučné a rychlé době. Mnohem těžší je vyvolávat jemné a meditativní zážitky. Stále ještě věřím v sílu, s níž může hudební produkce proměnit životy lidí. Těch, kteří ji vytvářejí, i těch, kteří jí naslouchají.“

Přeložil Ondřej Lábr
Foto Vanessa Rogers, archiv