Michaela Zajmi: Pokaždé navštívit jinou komnatu
Vojtěch Babka: Role Angeliny v Rossiniho Popelce vás provází od začátku kariéry. Našla si ona vás nebo vy jí? Pokud vím, vaše profesorka vám víceméně náhodou vybrala árii Angeliny k závěrečným zkouškám…
Michaela Zajmi: Přesně tak to bylo. Ale ještě předtím jsem už studovala roli Rosiny v Lazebníkovi sevillském v plzeňské inscenaci. Byla jsem docela úspěšná a profesorka Yvona Škvárová získala dojem, že bych mohla ke koloraturnímu zpěvu tíhnout. Árii z Popelky mi dala za úkol a ukázalo se, že mi velmi vyhovuje. Další rok se konalo předzpívání v Brně, kde se měla tato Rossiniho opera inscenovat. Já se právě s finálovou árií Angeliny zúčastnila a do dvou měsíců se mi z divadla ozvali a roli mi nabídli.
VB: S koloraturami se ale pěvec přece nerodí… Přivedly vás k nim třeba vaše pedagožky, protože u vás cítily potenciál?
MZ: Já si do jisté doby myslela, že budu klasický mezzosoprán, že pohyblivost mému hlasu do vínku dána nebyla. Pak jsme na konzervatoři vyzkoušeli Rosinu a také árii Cruda sorte z Italky v Alžíru a ukázalo se, že to jde. Nemyslete si, že to nebyla dřina! Ale od Pánaboha jsem snad něco dostala a nemusela jsem trpce hledat, jako některé moje kolegyně. A teď už jsou koloratury mojí přirozeností.
VB: Sledujete koloraturní kolegyně a porovnáváte, která z vás to „dá“ rychleji?
MZ: Jistě. A za nedostižnou expertku v této branži považuji Cecilii Bartoli. V domácím prostředí překvapivě zjišťuji, že koloraturních mezzosopránů moc není. Například v Donizettiho Anně Boleně v ostravské produkci jsme se alternovaly s Kateřinou Jalovcovou a ona sama mi říkala, že musí koloratury cvičit mnohem důkladněji nežli já.
VB: Kateřina je ovšem absolventkou Brigity Šulcové. Vy jste vyšla z úplně jiné pěvecké „stáje“, do jaké míry je tedy mistrovství v této disciplíně otázkou pěveckého školení?
MZ: Do zásadní míry. Mojí první pedagožkou byla profesorka Antonie Denygrová. Ta mě naučila veškerou dechovou alchymii. Doslova alchymii… předávala mi ji jako tajemství. Tedy dech na prvním místě. Máte-li dokonalé appoggio – dechovou oporu – zvládnete koloratury i cokoli jiného. No a moje druhá profesorka Yvona Škvárová, která ve mně sklony ke hlasové pohyblivosti objevila, zase dlouhou dobu můj hlas odlehčovala, aby koloratury zněly přirozeněji.
VB: Jste velmi mladá, přála byste si, aby koloraturní mezzosoprán byl vaší cílovou stanicí? A nebo byste ráda pokračovala k dramatičtějšímu oboru s tím rizikem, že o hlasovou lehkost časem přijdete?
MZ: Zrovna jsem četla rozhovor s Cecilií Bartoli a moc se mi líbí, že až teprve teď zpívala Rossiniho Italku v Alžíru… Žasnu nad lehkostí, s jakou je v padesáti letech schopná tuhle hudbu interpretovat. Ale to je možné jen díky tomu, že nepřešla do dramatického oboru. Že nezpívá Azucenu a podobně… I když by mohla. Já bych se moc ráda v téhle kategorii udržela co nejdéle, jak to půjde. I přesto, že pokušení ochutnat dramatické úlohy číhá na každém kroku.
VB: Azucena, Amneris… to by bylo něco pro vás?
MZ: Určitě ano, ale nejdřív tak v pětapadesáti letech. Pak se přijďte zeptat, pokud vydržím.
VB: Jak vstřícná jsou k vám divadla a jejich vedení? Nepokoušejí vás lákavými nabídkami, trefují se do vašeho koloraturního zaměření?
MZ: Tady musím vyzvednout někdejšího šéfa ostravské opery Roberta Jindru, který Janě Šrejmě Kačírkové a mě na míru ušil trilogii anglických královen v Donizettiho operách Maria Stuarda, Anna Bolena a Roberto Devereux. Přestože to ani zdaleka není snadné zpívání, v těchto třech produkcích jsem si prostě připadala jak ve snu. Jsem šťastná, že ostravská scéna jako jediné divadlo u nás tuto trilogii uvedla.
VB: V Národním divadle jste aktuálně obsazena v Massenetově Wertherovi…
MZ: Ale představte si, že i tohle je další trefa do černého. Ve Wertherovi jsem prostě našla svou srdcovku a úplně se do něj zamilovala. Už před deseti lety, když jsem u absolutoria na konzervatoři – tehdy s klavírem – zpívala árii Charlotty, jsem si přála, aby mě tahle postava jednou potkala.
VB: Znovu připomínám, že do vstupujete už potřetí. Berete už Rossiniho Popelku „přes kopírák“? Máte šuplíček zvaný Angelina, který stačí vytáhnout a jede se?
MZ: Ne! Stokrát ne! Naopak jednotlivé produkce srovnávám a beru si z nich pokaždé něco nového. Brněnskou inscenaci připravoval slovinský režisér Rocc a pojal jí jako pop-art. Pro mne to byla po Lazebníkovi a Čertovi a Káče další výrazná zkušenost. Rocc byl k naší velké radosti hodně otevřený. Byl milý, měl k nám důvěru a akceptoval naše nápady. Rozhodně nás, jednotlivé protagonisty neškatulkoval a nechtěl po nás, abychom se chovali stále stejně…
VB: Ale nebylo to tím, že by mu chyběla invence nebo nebyl dost připravený…
MZ: Za něj hovořit nemůžu… ale takhle to určitě nebylo. Ona ta otevřenost ladila s pop-artovou stylizací a také s námi, mladým castem té inscenace. To byl potenciál, který Rocc využíval. My zpěváci nemáme rádi, když nám režisér řekne: „udělejte něco“ a nedá přesnou vizi, jak si danou situaci představuje. Ale tehdy jsme se na zkoušky vážně moc těšili. Zkrátka pop-artový Rossini… kritici ho tehdy nesli těžce, ale diváci byli nadšení.
VB: A vy jste si říkali, hrajete-li pro kritiky nebo pro publikum…
MZ: A vždycky jsme to uzavřeli tím, že hrajeme pro lidi… Tak to byla práce s Roccem, který vnímal komickou buffu jako nekonečný sled gagů. Jednoduchou grotesku bez hlubokého filozofování.
Leoš Janáčkek: Příběhy lišky bystroušky (zdroj ND)
VB: Které ale z Rossiniho Popelky stejně nevytěžíte, ani kdybyste stokrát chtěla…
MZ: No ovšem, drama a filozofii tu prostě čekat nemůžete, takže to snad panu režisérovi nikdo ani za zlé mít nemohl. Hráli jsme to moc rádi a vždy se těšili. Pak přišla pražská Popelka. Ta byla jiná už v tom, že jsem naskakovala do rozjeté inscenace a učila se jí podle videonahrávky. Maďarská paní režisérka jí ovšem cítila zcela jinak. No a moje třetí Popelka bude v Liberci. Chystá ji s námi francouzská režisérka Constance Larrieu a já jí otevřeně řekla, že se nechám zcela inspirovat jejím vedením a její představou.
VB: Čtenáři si možná vzpomenou na dvě její práce na Hudebním festivalu Znojmo – v roce 2016 to byl Don Giovanni a o dva roky dříve Rameauova opera Platé o vodní nymfě žabího vzhledu, která podlehne lichotkám a začne si myslet, že je dokonalou krasavicí. Jako divák jsem tehdy pochopil, že režisérka jí chtěla podat nejen jako trapnou a směšnou ošklivku, ale i jako člověka, kterého mi bylo ve finále doopravdy líto…
MZ: Především musím říct, že Constance Larrieu pracuje velice efektivně a rychle. A přesně tak, jak říkáte, s postavami pracuje jako s lidmi z masa a kostí. Lidmi, které ovládají city, pocity, vášně. Před našima očima velmi přesně modeluje citlivé bytosti. A taková přece Popelka musí být. Musí vás nejen pobavit, ale i dojmout a roztesknit. A to vás v naší liberecké Popelce nemine.
VB: Porovnáváte rozvržení postav Rossiniho opery s vlastní pohádkou?
MZ: Musím, říct, že opera si mi líbí víc… Namísto macechy, kterou rozhodně nepostrádám, tu máme tatínka Maginifica. Namísto střevíčku zde máme náramek. Jen ty dvě zlomyslné sestry prostě vygumovat nešly. Ale já mám pocit, že Rossini ty charaktery vystavěl záměrně s ohledem na hudební vyváženost, na pestrost hlasů a rozmanitost ansámblových scén.
VB: Cítíte, že vás každá nová Popelka někam posouvá, že vás vybaví něčím novým?
MZ: Ano, přinejmenším v tom, že tu už nevnímám zpěv a techniku a můžu se soustředit na situace.
VB: Jak to máte s Rossinim jako s autorem? Člověka občas napadne, že se ve svých operách trochu opakuje…
MZ: To on ale dělal záměrně! Do svých oper přece vkládal temporale, podle toho, co se aktuálně líbilo. A také je psal neskutečně rychle. Jedna opera mu trvala sedm dní, jinou napsal za noc. Asi to byl takový člověk, zbytečně nepřemýšlel a sypal na papír, co ho právě napadalo.
VB: Slyšel jsem, že Rossini prý plakal jen třikrát v životě: poprvé, když slyšel hrát Paganiniho, podruhé, když propadla jeho opera, a potřetí, když mu na výletě vypadl z loďky do vody nadívaný krocan…
MZ: To si budu pamatovat… to jsme doma, protože tohle ho přesně vystihuje. Vždyť i ty jeho Hříchy stáří, tedy jeho duchovní skladby z konce života, jsou úplně stejné jako jeho buffo opery. Zábava, virtuozita, efekt…
VB: A pro vás skvělý pěvecký trénink…
MZ: Ten samozřejmě taky. Říká se o Mozartovi, jaká je to dokonalá hlasová hygiena, za sebe tvrdím, že stejnou měrou to platí i o Gioacchinu Rossinim.
VB: Zkusím teď odvážnou paralelu… v repertoáru máte také Leoše Janáčka. Vybavil vás tenhle rossiniovský trénink něčím užitečným i pro něj?
MZ: Tedy nad tím se musím zamyslet… ale víte, že ano? Janáčkovy party jsou pověstné svými intervalovými skoky. A já na to Zlatohřbítkovo vysoké „há“ doskočím mnohem líp i díky Rossiniho koloratuře… Prostě vím jak.
VB: A konečně právě v Janáčkově hudbě jste se představila italskému publiku – to bylo v inscenaci Příhod Lišky Bystroušky režiséra Roberta Carsena v Turíně…
MZ: Snad to byla pro uvedení v Itálii dobrá volba, začít s Liškou. Rozhodně to není tak „těžká“ hudba jako třeba Osud nebo Věc Makropulos. Z přijetí u italského publika jsme samozřejmě trochu strach měli. Na prvních dvou představení nebylo divadlo zdaleka plné… ale pak se to asi rozkřiklo a na následujícím odpoledním představení už byla hlava na hlavě. A hodně jsem přemýšlela o tom, jestli Italům sedla Liška jako poselství o věčném koloběhu života nebo spíš jako hudební objev. A o tom, jestli běžný italský divák může pochopit onu lidskost, kterou Janáček v Lišce vystihl.
VB: A také přirozenost lidské řeči a chování…
MZ: Za sebe musím říct, že Janáčkova dikce mi sedla na první dobrou. Snad je to i mým moravským původem. Ale jeho party se mi moc dobře učí a do hlasu mi „skáčou“ úplně samy. Bohužel zatím toho z Janáčka v repertoáru moc nemám. Minula mne Varvara v Kátě Kabanové, tu bych zpívala moc ráda. A až budu starší, byla bych šťastná, kdybych mohla nastudovat Kostelničku.
VB: Co postava, to jiná kategorie… Máte oblíbený typ ženských operních hrdinek?
MZ: Mám to jako herci, kteří jsou rádi, když můžou pokaždé navštívit „jinou komnatu“. Jeden typ postav by mne ani nebavil. Užívám si možnost pokaždé modelovat jinak… jednou smutnou Popelku, jindy svůdnou Končakovnu v Knížeti Igorovi, nebo Massenetovu Charlottu, kterou cloumají emoce a nerozhodnost. Takže ráda hledám, zkouším, objevuji.
VB: Připomínali jsme benevolentní přístup režiséra v případě pop-artové inscenace Popelky v Brně, což bude spíše výjimka… častější bude asi model, kdy vám režisér předloží jasný půdorys dané situace a řekne: „Ty půjdeš zleva, ty zprava a ty zvedneš skleničku…“
MZ: Především mám ráda inscenátory, kteří jsou připraveni. Už mám něco za sebou a dokážu během pár minut poznat, že režisér ví, která bije… Takový mě vždycky dostane. A má u mě plus, když je zapálený a dělá práci s láskou. Vy se ale ptáte na režiséry s jasnou představou. A ti mně vyhovují! Oceňuji, když mi vysvětlí, proč postavy jednají tak a tak, a proč si to myslí. Když má argumenty, jimiž nás přesvědčí. Tehdy mu důvěřuji. Na druhou ne všichni si sednou. A tak jde občas jasná představa ruku v ruce s diktaturou a totalitou…
VB: Vy jste šla z konzervatoře rovnou do ostrého divadelního provozu. Do jaké míry vás na něj škola připravila?
MZ:Všem bych to doporučila. Netrávit mnoho času ve škole a jít do divadla, je-li příležitost. To je nejlepší škola, jakou si můžete představit. Pražská konzervatoř byla v tomhle smyslu jedinečná a já bych ráda za všechny vyzvedla dvě jména. Vedoucí operního studia profesorku Reginu Szymikovou, která byla tvrdá a nekompromisní a neustále nám vštěpovala, že na nás, čerstvé absolventy, nikde nečekají! Že se musíme postarat sami a na rozdíl od školy nám v divadle nikdo nic pod nos nenaservíruje. A uvést musím profesorku Marii Kronbergerovou. Ta nás vedla k italštině, k práci s textem, k překladům. Kdykoli jsme za ní mohli přijít s árií, kterou jsme si chystali na koncert. Trvala na tom, abychom znali doslovný překlad a věděli, co postava cítí, a jak jedná.
VB: Už jsme se toho dotkli… zažila jste ve své kariéře chvíli, bod, kdy jste si uvědomila, že nemusíte myslet na pěveckou techniku a můžete se plně soustředit na výraz a podání?
MZ: A já se tu musím vrátit k Rossiniho Popelce! Protože právě u ní to zažívám opakovaně. Konkrétně při její závěrečné árii, po třech hodinách na jevišti… Rossini byl chytrý, věděl, že tady už je umělkyně tak rozjetá, že árii vystřihne na jedničku, aniž by se musela nervovat technikou. Navíc já s tou árií začala brzy, už v pátém ročníku na škole. Takže to je v mém případě to pověstné „probuzení o půlnoci“… kdykoli naskočím, jak kdybyste mě natáhl klíčkem. Nikdo mi nevěří, že já se na tuhle strašnou árii ve finále Rossiniho opery tolik těším. V ní jsem svobodná…
VB: Děkuji za rozhovor a 28. září v Liberci … In Bocca Al Lupo !!!
Mezzosopranistka Michaela Zajmi (roz. Kapustová), narozená v Brně, je absolventkou Pražské konzervatoře ze třídy prof. Yvony Škvárové. Již během studia a následně po něm se úspěšně zúčastnila několika pěveckých soutěží. Největšího ocenění dosáhla na podzim roku 2009 na 44. Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a to hned v několika kategoriích. V oboru opera-ženy získala 3. cenu a v oboru píseň taktéž 3. cenu. Rovněž se stala laureátkou mezinárodní Soutěže o Cenu Leoše Janáčka (EMCY). Debutovala rolí Rosiny v Lazebníku sevillském v Divadle J. K. Tyla v Plzni a poté následovaly další role v Národním divadle Brno, v Národním divadle v Praze, v Jihočeském divadle České Budějovice a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Za rok 2010 byla nominovaná na cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v roli Angeliny v Rossiniho opeře La Cenerentola v Národním divadle Brno a v roce 2013 byla širší nominaci za roli Giovanny Seymour v Donizettiho opeře Anna Bolena v Národním divadle moravskoslezském. V Národním divadle v Praze účinkuje v rolích, jako je Mozartova Dorabella (Così fan tutte) a Cherubín (Figarova svatba), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Mercedes (Bizet: Carmen), Druhá lesní žínka (Dvořák: Rusalka), Lišák Zlatohřbítek (Janáček: Příhody lišky Bystroušky), Bersi (Giordano: Andrea Chénier), Charlotte (Massenet: Werther) ad. Podnikla úspěšné pěvecké turné po Itálii. Účastnila se turné s Dvořákovou Rusalkou s operním souborem Glyndebourne Tour po celé Anglii. S Operou Národního divadla hostovala v Japonsku a v roce 2014 vystoupila s Budapest festival orchestra na koncertech po Evropě. V lednu 2016 byla pozvána do Teatro Regio v Turíně, kde ztvárnila postavu Lišáka v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. (Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]