Michaela Zajmi: Pokaždé navštívit jinou komnatu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mezzosopranistka Michaela Zajmi stoupá ve své kariéře stále výše. Tato sympatická a živelná blondýnka je v desátém roce své profesionální kariéry sólistkou Národního divadla v Praze, kde v letošním červnu zazářila jako Charlotta v Massenetově Wertherovi. Její vyspělé ztvárnění získalo velký ohlas u publika i odborné kritiky. Dalším úspěchem loňské sezóny byla role pážete ve Straussově Salome pod taktovkou Gianandrea Nosedy v Teatro Regio v italském Turíně. V inscenacích Národního divadla v Praze ji můžete vidět jako Lišáka v Havelkově úspěšné inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky nebo jako Jeníčka v Perníkové chaloupce pod křídly souboru Státní opery. Na scéně Stavovského divadla ztvárňuje od roku 2017 roli Angeliny v Rossiniho Popelce. Právě za tuto roli, kterou poprvé ztvárnila inscenaci Národního divadla v Brně byla v roce 2011 navržena na cenu Thálie. Kromě operního repertoáru dává několikrát do roka průchod své vášni pro intimní svět písní, jejímž výsledkem je loni vydané CD Romantic rarities.
Jules Massenet: Werther – Michaela Zajmi a Jiří Brückler (zdroj ND)

Vojtěch Babka: Role Angeliny v Rossiniho Popelce vás provází od začátku kariéry. Našla si ona vás nebo vy jí? Pokud vím, vaše profesorka vám víceméně náhodou vybrala árii Angeliny k závěrečným zkouškám…

Michaela Zajmi: Přesně tak to bylo. Ale ještě předtím jsem už studovala roli Rosiny v Lazebníkovi sevillském v plzeňské inscenaci. Byla jsem docela úspěšná a profesorka Yvona Škvárová získala dojem, že bych mohla ke koloraturnímu zpěvu tíhnout. Árii z Popelky mi dala za úkol a ukázalo se, že mi velmi vyhovuje. Další rok se konalo předzpívání v Brně, kde se měla tato Rossiniho opera inscenovat. Já se právě s finálovou árií Angeliny zúčastnila a do dvou měsíců se mi z divadla ozvali a roli mi nabídli.

VB: S koloraturami se ale pěvec přece nerodí… Přivedly vás k nim třeba vaše pedagožky, protože u vás cítily potenciál?

MZ: Já si do jisté doby myslela, že budu klasický mezzosoprán, že pohyblivost mému hlasu do vínku dána nebyla. Pak jsme na konzervatoři vyzkoušeli Rosinu a také árii Cruda sorte z Italky v Alžíru a ukázalo se, že to jde. Nemyslete si, že to nebyla dřina! Ale od Pánaboha jsem snad něco dostala a nemusela jsem trpce hledat, jako některé moje kolegyně. A teď už jsou koloratury mojí přirozeností.

Gioacchino Rossini: Popelka – Michaela Zajmi (zdroj ND)

VB: Sledujete koloraturní kolegyně a porovnáváte, která z vás to „dá“ rychleji?

MZ: Jistě. A za nedostižnou expertku v této branži považuji Cecilii Bartoli. V domácím prostředí překvapivě zjišťuji, že koloraturních mezzosopránů moc není. Například v Donizettiho Anně Boleně v ostravské produkci jsme se alternovaly s Kateřinou Jalovcovou a ona sama mi říkala, že musí koloratury cvičit mnohem důkladněji nežli já.

VB: Kateřina je ovšem absolventkou Brigity Šulcové. Vy jste vyšla z úplně jiné pěvecké „stáje“,  do jaké míry je tedy mistrovství v této disciplíně otázkou pěveckého školení?

MZ: Do zásadní míry. Mojí první pedagožkou byla profesorka Antonie Denygrová. Ta mě naučila veškerou dechovou alchymii. Doslova alchymii… předávala mi ji jako tajemství. Tedy dech na prvním místě. Máte-li dokonalé appoggio – dechovou oporu – zvládnete koloratury i cokoli jiného. No a moje druhá profesorka Yvona Škvárová, která ve mně sklony ke hlasové pohyblivosti objevila, zase dlouhou dobu můj hlas odlehčovala, aby koloratury zněly přirozeněji.

VB: Jste velmi mladá, přála byste si, aby koloraturní mezzosoprán byl vaší cílovou stanicí? A nebo byste ráda pokračovala k dramatičtějšímu oboru s tím rizikem, že o hlasovou lehkost časem přijdete?

MZ: Zrovna jsem četla rozhovor s Cecilií Bartoli a moc se mi líbí, že až teprve teď zpívala Rossiniho Italku v Alžíru… Žasnu nad lehkostí, s jakou je v padesáti letech schopná tuhle hudbu interpretovat. Ale to je možné jen díky tomu, že nepřešla do dramatického oboru. Že nezpívá Azucenu a podobně… I když by mohla. Já bych se moc ráda v téhle kategorii udržela co nejdéle, jak to půjde. I přesto, že pokušení ochutnat dramatické úlohy číhá na každém kroku.

VB: Azucena, Amneris… to by bylo něco pro vás?

MZ: Určitě ano, ale nejdřív tak v pětapadesáti letech. Pak se přijďte zeptat, pokud vydržím.

Jules Massenet: Werther – Michaela Zajmi a Richard Samek (zdroj ND)

VB: Jak vstřícná jsou k vám divadla a jejich vedení? Nepokoušejí vás lákavými nabídkami, trefují se do vašeho koloraturního zaměření?

MZ: Tady musím vyzvednout někdejšího šéfa ostravské opery Roberta Jindru, který Janě Šrejmě Kačírkové a mě na míru ušil trilogii anglických královen v Donizettiho operách Maria Stuarda, Anna Bolena a Roberto Devereux. Přestože to ani zdaleka není snadné zpívání, v těchto třech produkcích jsem si prostě připadala jak ve snu. Jsem šťastná, že ostravská scéna jako jediné divadlo u nás tuto trilogii uvedla.

VB: V  Národním divadle jste aktuálně obsazena v Massenetově Wertherovi…

MZ: Ale představte si, že i tohle je další trefa do černého. Ve Wertherovi jsem prostě našla svou srdcovku a úplně se do něj zamilovala. Už před deseti lety, když jsem u absolutoria na konzervatoři – tehdy s klavírem – zpívala árii Charlotty, jsem si přála, aby mě tahle postava jednou potkala.

VB: Znovu připomínám, že do vstupujete už potřetí. Berete už Rossiniho Popelku  „přes kopírák“? Máte šuplíček zvaný Angelina, který stačí vytáhnout a jede se?

MZ: Ne! Stokrát ne! Naopak jednotlivé produkce srovnávám a beru si z nich pokaždé něco nového. Brněnskou inscenaci připravoval slovinský režisér Rocc a pojal jí jako pop-art. Pro mne to byla po Lazebníkovi a Čertovi a Káče další výrazná zkušenost. Rocc byl k naší velké radosti hodně otevřený. Byl milý, měl k nám důvěru a akceptoval naše nápady. Rozhodně nás, jednotlivé protagonisty neškatulkoval a nechtěl po nás, abychom se chovali stále stejně…

VB: Ale nebylo to tím, že by mu chyběla invence nebo nebyl dost připravený…

MZ: Za něj hovořit nemůžu… ale takhle to určitě nebylo. Ona ta otevřenost ladila s pop-artovou stylizací a také s námi, mladým castem té inscenace. To byl potenciál, který Rocc využíval. My zpěváci nemáme rádi, když nám režisér řekne: „udělejte něco“ a nedá přesnou vizi, jak si danou situaci představuje. Ale tehdy jsme se na zkoušky vážně moc těšili. Zkrátka pop-artový Rossini… kritici ho tehdy nesli těžce, ale diváci byli nadšení.

VB: A vy jste si říkali, hrajete-li pro kritiky nebo pro publikum…

MZ: A vždycky jsme to uzavřeli tím, že hrajeme pro lidi… Tak to byla práce s Roccem, který vnímal komickou buffu jako nekonečný sled gagů. Jednoduchou grotesku bez hlubokého filozofování.

Leoš Janáčkek: Příběhy lišky bystroušky (zdroj ND)

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na