Michal Novenko: Překvapení k mým 60. narozeninám – rádio bude vysílat 24 hodin pouze mé nahrávky

Dne 5. ledna 2022 oslavíte životní jubileum. Rekapitulujete při takových příležitostech?
To víte, že to člověka přiměje, aby trochu bilancoval a zároveň rozmýšlel, co nového ještě naplánovat. Tentokrát mám navíc obzvlášť silnou pobídku k rekapitulaci a bilancování, protože na podzim mě oslovila studentka University Palackého v Olomouci, že o mně chce napsat diplomovou práci. Mou první reakcí byl údiv a zároveň potěšení, že nemusím umřít, aby o mně někdo psal práci. Ovšem jako „žijící objekt“ takové diplomky musím chtě nechtě s autorkou spolupracovat, poskytovat jí informace a odpovídat na otázky, které bych si třeba sám nekladl. Takže ano, rekapituluji mnohem důkladněji, než bych si byl pomyslel: sepisuji si seznamy skladeb a nahrávek, rozpomínám se na důležité koncerty, festivaly, cesty a další životní mezníky.

Přesně v den svých 60. narozenin budete mít koncert v kostele U Salvátora na Starém městě. Můžete nám prozradit, co tam budete hrát za program? 
V této chvíli už program na uvedené webové stránce visí, takže nechám na čtenářích, aby se podívali. Samozřejmě, varhany U Salvátora jsou svým zvukovým charakterem na prvním místě vhodné pro barokní hudbu, ale kromě děl mých oblíbených starých mistrů tam zahraji i dvě vlastní skladby: Frescobaldianu a Preludium pro F. L. Věka, které jsou více či méně starou hudbou inspirované. Ovšem zvláštní perličkou je, že po koncertě si s přáteli připijeme a dva autoři budou přítomni i v tekuté podobě! Otevřeme sekt od katalánského vinařství Bach a mám připravenou i lahvičku Chianti z toskánských sklepů Marchesi di Frescobaldi. Mimochodem, není vyloučeno, že z některé větve tohoto starobylého rodu skutečně pocházel slavný Girolamo.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Ano, mám umění v krvi. Oba rodiče se věnovali folklóru, patřili k zakládajícím členům kdysi slavného Československého státního souboru písní a tanců – otec jako tanečník a choreograf, maminka zpívala – až do vysokého věku měla svěží, mladistvě znějící hlas. Lidová hudba mě od dětství silně ovlivnila – její přirozenost, přímočarost, opravdovost. Samozřejmě jsem už jako kluk tancoval a zpíval, jenže když došlo k náboru do Lidové školy umění, odmítl jsem, protože jsem měl „hlubší zájmy“! Jako dítě jsem chtěl být archeologem, či paleontologem. Docela vážně jsem dělal ve škole přednášky o pravěku a měl jsem pocit, že učení se hudbě by mě zdržovalo. Prozíraví rodiče mě do ničeho nenutili. A už o dva roky později jsem sám zatoužil učit se přeci jen hrát na klavír. Pod vedením paní učitelky Flemrové jsem brzy dohnal ten opožděný začátek a někdy ve dvanácti letech jsem se už jednoznačně rozhodl pro hudbu. Zdědil jsem ale ještě jeden „rodinný poklad“: nadání na jazyky. Nejdříve jsem sklízel úspěchy v recitačních soutěžích, postupně se mi nějak propojil hudební sluch s jazykovou pamětí a citem. Ale to je zase jiná kapitola. 

Proč jste si vybral varhany? Čím vás okouzlily?
Než jsem se poprvé dostal k varhanám naživo, poslouchal jsem je z gramofonových desek, které kupoval můj starší bratr. V jejich zvuku jsem nacházel cosi tajemného a vznešeného. Hodně mě ovlivnily nahrávky historických varhan profesora Jiřího Reinbergera, který je navíc provázel poutavými texty, z nichž sálalo i to zvláštní dobrodružství při objevování různých nástrojů. Když jsem pak k varhanám skutečně usedl a mohl zkoušet jejich zvukové možnosti, propadl jsem jejich kouzlu úplně. A pak jsem poznal profesora Jaroslava Vodrážku a zase jsem měl jasno, že chci a musím studovat právě u něj. Tento geniální improvizátor, citlivý interpret a inspirativní učitel ve mně od počátku probouzel a posiloval cit pro nástroj, takže jsem se naučil chápat každé varhany jako partnera, kterého nemohu násilím ovládnout, ale musím mu porozumět a spolupracovat s ním. Asi je v tom i kus symboliky, že varhaníka často není při hře ani vidět, protože na prvním místě je hudební dílo jako takové, pak je tu nástroj, pokaždé jiný, a až na třetím místě interpret, který se má dát hudbě a nástroji do služeb. Velmi brzy mě lákalo objevování, poznávání a pak i nahrávání dalších a dalších varhan. S tehdejším spolužákem Radkem Rejškem jsme zaznamenávali zvuk historických nástrojů na cívkový magnetofon. Po letech jsme se k tomu vrátili už jako opravdoví profesionálové – Radek se stal hudebním režisérem a redaktorem Českého rozhlasu a já jsem postupně začal nahrávat pro rozhlasové i gramofonové společnosti. Ovšem tomu předcházel ještě dlouhý vývoj, včetně období pochybností, zda má vůbec smysl o varhanickou dráhu usilovat, protože možnosti uplatnění před rokem 1989 byly poměrně omezené. Pokud se umělec nedostal pod státem řízenou agenturu Pragokoncert, měl mizivé šance třeba koncertovat v zahraničí. A zase prakticky jediná legální cesta pod křídla Pragokoncertu vedla přes vítězství v soutěžích. No a já jsem zrovna moc soutěžní typ nebyl. Nejvíce mi braly chuť takzvané „vyhazováky“ – povinné skladby, často posluchačsky nevděčné a nezáživné, speciálně vybrané jen kvůli technickým záludnostem. V té době jsem se vlastně nejčastěji dostal do zahraničí jako sbormistr a dirigent amatérských těles, protože takzvaná zájmová umělecká činnost jisté možnosti skýtala. Vysloveně osudovým impulsem však pro mě byla šťastná okolnost, že jsem získal švýcarské stipendium a pět let za sebou jsem mohl navštěvovat letní mistrovské kursy Jeana Guilloua, slavného francouzského varhaníka a skladatele. Ten mě utvrdil v přesvědčení, že interpret s vlastním názorem a citem pro nástroj má čím posluchače oslovit, i když není ověnčen soutěžními vavříny. Důležité je najít svou parketu.  Změny po roce 1989 pak otevřely dosud netušené možnosti. Okamžitě jsem využil svého přehledu o tom, kde se jaké zajímavé varhany nacházejí, a inicioval varhanní koncerty v řadě českých měst a obcí. Občas se stalo, že předtím si tam vyzkoušel varhany někdo z kolegů, zastávajících názor, že nástroj, na který nejde zahrát Bach, za nic nestojí. Jenže taková je značná část našich historických varhan! Několikrát jsem si tak zopakoval komickou scénu, kdy jsem místního kulturního pracovníka doslova přivlekl do kostela a půl hodiny předváděl, co ty varhany dovedou, abych mu vyvrátil názor, že „na ten starý křáp přeci koncertovat nejde”. Zároveň se uvolnilo cestování do zahraničí a brzy jsem zjistil, že člověk s jazykovými schopnostmi se obejde i bez agentur. Každý úspěšný koncert otevíral cesty k těm dalším. Víckrát se mi přihodilo i to, že jsem si byl někde zahrát soukromě, a najednou se tam objevil člověk odpovědný za organizaci koncertů. Pak už to šlo snadno a rychle. A když k tomu přibyly nahrávky…

Jak se to stalo, že jste začal skládat?
To si vlastě ani nevybavuji. Prostě jsem si najednou začal vymýšlet, improvizovat, sem tam jsem něco zapsal. Skutečně vážně jsem začal brát komponování až při přípravě na konservatoř. A tam se mne ujal profesor František Kovaříček, do té doby pro mě neznámý, který mi pomohl otevřít nové obzory a svým laskavým a často humorným, ale zároveň tvrdě a nesmlouvavě náročným způsobem mě učil skladatelskému řemeslu. Zároveň poznal, že nebudu ten typ skladatele, který chrlí jedno dílo za druhým a shání tvůrčí objednávky. Měl velké pochopení pro pomalé tempo tvorby a vybrušování každého detailu, protože sám byl podobným tvůrčím typem. Navíc byl nesmírně sebekritický a nikdy nikomu nedával za vzor vlastní skladby. Snažil se svým žákům přibližovat postupy těch největších mistrů a hledat nadčasové hudební kvality. Také díky němu jsem začal hodně rozlišovat mezi improvizacemi, které v sobě mají kouzlo prchavého okamžiku, a hudbou, kterou člověk se vší zodpovědností zafixuje písemně. Co svěřuji papíru, by měl být definitivní tvar, který opravdu chci uchovat – ne pokus, který třeba vyjde, třeba ne. Profesor Kovaříček mi také poskytl ohromnou školu, když mě doporučil své ženě Věře, skvělé rozhlasové režisérce. Desítky převážně vzdělávacích pořadů, pro něž by se nevyplatilo objednávat napsanou hudbu, jsem doprovázel klavírními improvizacemi. Pro studenta to byl příjemný přivýdělek, ale hlavně jsem si zvykl na profesionální soustředění před mikrofonem. A to nemluvím o těch zážitcích, kdy jsem se ve studiu potkával se slavnými herci a trochu z jiné strany se tak učil vysoké profesionalitě i od nich. 

Skladatel Jiří Teml se mi svěřil v jednom rozhovoru, že ho hudební nápady potkávají při jízdě tramvají. Máte vy nějaký podobný modus operandi?
Při nevelkém rozsahu své tvorby nemám žádný ustálený způsob, jak komponovat a „potkávat“ nápady. Ale jedna skladba mě napadla dokonce ve snu: při probuzení mi neodbytně zněla v hlavě, tak jsem ještě v posteli, se sotva rozlepenýma očima, nahodil první náčrt a večer bylo hotovo.  

Skládáte jen pro varhany? Vedete si poctivě svůj domácí archiv? Kolik čítá skladeb?
Je skoro legrační, že jsem se zpočátku psaní pro varhany dokonce vyhýbal! Bylo pro mne těžké odpoutat se od stereotypů, kterými se interpret nutně „nakazí“, a nepsat „zbytečnou“ hudbu. Nakonec mi znovu pomohlo to jasné rozlišení mezi improvizací, v níž je vše dovoleno – od naprosto tradičních historických stylů až po experimenty – a komponováním, které má přinést něco hotového, trvalého. Takže k varhanním skladbám jsem se dostal až později, zato však v poslední době v mé tvorbě převažují.

Vedete si poctivě svůj domácí archiv? Kolik čítá skladeb?
Jediné, co si eviduji přímo s úřednickou pečlivostí, je seznam varhan, na které jsem hrál. Ten počet se již blíží ke čtyřem tisícům a v seznamu „úlovků“ mám značnou část nejvýznamnějších varhan Evropy i pár pozoruhodných nástrojů mimo náš kontinent. 

Co se týká archivu skladeb, rukopisy mám uložené v obyčejných deskách a dělám si záložní xerokopie. Ono těch skladeb vážně není moc – asi třicet, pokud bych nechtěl počítat jako opus každou minutovou skladbičku. Ale kupodivu se tam najdou skoro všecky žánry kromě opery a baletu – skladby orchestrální, komorní, vokální, dokonce i hudba scénická a filmová. Samozřejmě výsadní postavení má tvorba varhanní – jak sólová, tak pro kombinace dalších nástrojů či hlasů s varhanami.

Ještě k těm minutovým drobničkám, které opravdu nechci počítat jako samostatné skladby: před pár lety se brněnská hudební jednota Musica Sacra obrátila na varhaníky a skladatele, kteří se často varhanám věnují, s nabídkou napsat drobná a snadná preludia na témata chrámových písní. Vyšlo tak několik sešitů skladbiček pro různá období církevního roku a pro různé další účely. Někteří kolegové napsali preludia vyloženě „po staru“ v duchu 18. a 19. století, jiní byli odvážnější. Sám jsem si dal úkol, aby každá ta miniatura byla vybroušená, měla svůj charakter a nebála se současného hudebního jazyka, ale zároveň aby příliš divoce moderními postupy nevyhnala babičky z kostela. Zdá se, že se to povedlo.

Kdy jste měl naposledy možnost těšit se ze světové premiéry některé z vašich skladeb?
To už budou čtyři roky – a zrovna to v mé práci byla dost výjimka, kdy jsem pracoval pod tlakem objednávky. Pražská anglikánská církevní obec spolu s britskou ambasádou mě požádala o skladbu k stému výročí konce první světové války. Měli i konkrétní požadavky, aby se tam mihly určité melodické motivy se symbolickým významem. Vznikla tak hudební koláž pro hoboj, trubku a varhany, zakončená citací The Last Post, což je britská vojenská fanfára za padlé hrdiny. Premiéra se konala na Den válečných veteránů 11.listopadu za hojné účasti zástupců diplomatického sboru.

Premiérujete si své skladby sám?
Je to často nejsnadnější řešení, pokud jde o díla pro varhany či s účastí varhan. Dříve jsem třeba ve svých komorních skladbách účinkoval i jako klavírista. Některé kusy jsem také natočil – třeba i jako dirigent: orchestrální Ouverturu jsem si sám řídil v plzeňském rozhlase. Ale pochopitelně jiné skladby svěřuji různým interpretům a sám jsem naopak premiéroval několik děl svých kolegů.

Jaké pocity provázejí uvedení vašich skladeb?
Odpověď je asi jasná, který skladatel by nebyl rád? Jak už jsem řekl, často bývám u toho, ale moc hezký pocit je také ten, když se dozvím, že mou skladbu provedl někdo mně neznámý. Je báječné, když interpret najde v té hudbě něco svého a zahraje to zcela přesvědčivě po svém. Nebo vzpomínám, jak mi před mnoha lety Wallingerovo kvarteto premiérovalo smyčcový kvartet. Protože jsem předtím kluky slyšel fantasticky zahrát Janáčka, dal jsem jim noty se slovy: „Nebudu vám k tomu nic říkat, věřím, že právě vy to správně pochopíte. Uvidíme se až na premiéře.“ A vyšlo to skvěle. A ještě jeden drobný, ale velmi milý zážitek: před pár lety jsem přesně v den svých narozenin šel večer kolem pražského kostela sv. Jiljí, kde právě probíhala mše. Vešel jsem a najednou slyším varhaníka hrát jedno z těch mých malých preludií, o kterých jsem se zmiňoval. Tak jsem dostal zcela anonymně hezký dáreček.

Letošní oslavy vašich narozenin proběhnou velkolepě. Belgické rádio Organroxx bude 24 hodin vysílat jen vaše varhanní nahrávky. Věděl jste předem, co se chystá, nebo to pro vás bylo překvapením?
To bylo opravdu krásné překvapení. Najednou jsem prostě dostal e-mail od producenta, že mi připravili tento dárek! Částečně je to díky okolnosti, že mám řadu nahrávek u britské firmy Priory Records, která je v oboru varhanní hudby na světové špičce a má i špičkovou distribuci. Díky tomu jsou mé nahrávky docela známé a získaly dobré recenze i ve světovém odborném tisku: Organists´ Review, BBC Music Magazine, The American Organist. Vysílají se pravidelně na BBC a mnoha dalších rozhlasových stanicích. Ale přeci jen, 24 hodin, to je nečekaná pocta. Jen se trochu obávám, že v České republice to sotva kdo zaznamená. Například o té sérii nahrávek pro Priory se u nás takřka neví, do našich distribučních sítí vůbec nepronikly.  

Co se s tím dá dělat?
Před pěti lety jsem se rozhodl, že je na čase konečně se zase „ukázat doma“ a začít opět natáčet i pro české firmy. První CD s hudbou Josefa Ferdinanda Norberta Segera, nahrané na „jeho“ varhanách v pražském Týnském chrámu, vyšlo u firmy Chorus. V jejím majiteli Vítu Janatovi jsem získal výborného zvukaře a zároveň kamaráda. Pro jiné subjekty jsme již natočili další dva tituly a právě teď připravujeme něco nového.

Jste iniciátorem Orlicko-kladského varhanního festivalu – co chystáte na rok 2022?
V této době je nesmírně těžké plánovat. Jsem rád, že jsme v roce 2021 vůbec nějak důstojně zvládli jubilejní 25. ročník festivalu! Co se podaří v tom dalším, je zatím ve hvězdách. Na čekací listině mám několik zahraničních umělců, ovšem co dovolí situace zdravotní a finanční, to ještě teď nemohu říci. Někdy mi přijde skoro jako zázrak, že festival stále úspěšně žije, protože v dnešní době, která bezmyšlenkovitě propaguje šílený trend inovovat všecko, všude a za každou cenu, je vážně obtížnější něco fungujícího zachovat než něco nového vymyslet. Doufám, že sám sobě udělám v tom narozeninovém roce radost tím, že budu koncertovat na pár místech, která jsem vědomě několik let vynechal.

S trochou nostalgie ale budu vzpomínat na jiný, opravdu originální festival, který trval deset let: Organum hydraulicum. Ten název doslova znamená vodní varhany, což byl antický předchůdce varhan, u něhož tlak vody pomáhal udržovat stabilní tlak vzduchu. S přáteli jsme si ten název vypůjčili pro letní varhanní festival v jižních Čechách, při kterém jsem každý večer hrál varhanní koncert – denně nový program – a přitom jsme putovali od kostela ke kostelu – od Vyššího Brodu po Zlatou Korunu – na kánoích po Vltavě. Připomínám si dokonce scénku z Belmondova filmu Policajt nebo rošťák, kdy ze stanu v kempu vyleze hrdina ve smokingu – něco podobného se tam skutečně odehrávalo. Jenže postupem času se z vodáctví na Vltavě stal doslova turistický průmysl. Spousta lidí se na plastové lodi z půjčovny projede jeden den. A jít večer do kostela na koncert? Tam se přece nic nečepuje.

Chystáte v blízké budoucnosti ještě nějaký jiný projekt?
Jak už jsem řekl, začal jsem znovu natáčet u nás doma. V této chvíli mám již nahrány čtyři nové tituly. Vinou různých okolností, včetně mé ostudné liknavosti při přípravě textů k CD, se jejich vydání trochu zdrželo. Ale právě teď do nového roku mi pan vydavatel slíbil, že na mě bude víc tlačit. Takže v tomto mém jubilejním roce se objeví dvě, či tři nová „cédéčka“. A nemělo by zůstat jen u nich, měl by to být začátek rozsáhlejší řady představující české historické varhany. Víc už raději neprozradím, ať se můžeme těšit na nějaké další překvapení!

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů do dalších let!