Miguel de Cervantes, Don Quijote a hudba

Dobrodruh a spisovatel

Život Miguela de Cervantese byl dobrodružný a pestrý – námět na romány či filmy. Narodil se v Alcalá de Henares jako syn chudých rodičů, otec byl ranhojičem. Vyrostl v nuzných poměrech a dostalo se mu nesoustavného vzdělání. V roce 1569 odešel do Itálie ve službách kardinála Giulia Acquavivy a v roce 1570 vstoupil do armády. O rok později bojoval pod velením Juana de Austria v námořní bitvě u Lepanta, v níž přišel o levou ruku. V roce 1573 se zúčastnil dalšího tažení Juana de Austria na Korfu a do Tunisu. Když se v roce 1575 vracel do Španělska s nadějí na hodnost kapitána, byla jeho loď u francouzského pobřeží přepadena berberskými piráty a Cervantes byl se svým bratrem zajat a odvlečen do Alžíru, kde pobyl pět let. Stal se otrokem renegáta Alí Mamího a později Hassana paši. Několikrát se pokusil o útěk, zatímco rodina shromažďovala peníze na výkupné; Cervantes byl vykoupen až roku 1580.

Vrátil se do vlasti, ale nemohl najít zaměstnání. Roku 1584 se oženil s osmnáctiletou dívkou Catalinou de Salazar y Palacios z drobné venkovské šlechty a odešel do Sevilly, kde vykupoval obilí a olej pro španělské loďstvo. Pokusil se přivydělat si psaním, ale první román ani hry mu mnoho nevynesly. Díky neznalosti obchodních transakcí se stal obětí podvodu a sevillskou kapitulou byl exkomunikován z církve. Stal se výběrčím daní, sám se několikrát ocitnul ve vězení pro dluhy a insolvenci. Pronásledovala ho smůla. Odešel ke královskému dvoru do Valladolidu. Znovu do vězení se dostal pro podezření z vraždy, když byl u jeho dveří nalezen zabitý šlechtic. Žil jako starý mládenec, protože manželka zůstala v rodném Esquiviasu. Po vydání Dona Quijota sice získal slávu a mocné ochránce, ale s bídou se pral pořád. Poslední léta svého života strávil v Madridu, kde ve věku 68 let zemřel.

První díl jednoho z největších románů španělské i světové literatury vyšel pod názvem El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha (Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha) v roce 1605. Cervantes původně Dona Quijota zamýšlel jako parodii a zesměšnění rytířských románů, tehdy velmi populárních. Většina současníků také dílo chápala jako zábavné a komické. Ale původní úmysl Cervantesovi přerostl v rozsáhlý a hluboký obraz hrdiny, doby a lidského života a údělu vůbec. Titulní postava komicky vyjadřuje rozpor mezi skutečností a iluzí. Šlechtic Don Quijote, poblázněný četbou rytířských románů, se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. Zažije mnohá komická dobrodružství se svým věrným sluhou Sanchem Panzou, z nichž nejznámější je boj s větrnými mlýny. S romantickým ideálem kontrastuje nejen vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře, ale i jeho ubohá herka, kobyla Rocinante; Sancho cestuje na oslu. Děj je prokládán mnoha epizodickými vyprávěními, spojenými motivem cesty, pouti a poznání.

Román měl ihned velký úspěch a Cervantes pracoval na druhém díle. V roce 1614 však vyšlo pokračování od dosud neznámého autora skrývajícího se pod pseudonymem Alonso Fernández de Avellaneda. To Cervantese přimělo k urychlenému dopsání druhého dílu, který vyšel v roce 1615. Cervantes v předmluvě zesměšnil Alonsův plagiát. Úspěch a sláva Dona Quijota zcela zastínily další Cervantesova díla. Jde o nedokončený pastorální román La Galatea (1585) a román Persiles a Sigismunda (1617) s rozvláčně traktovanou látkou řeckého dobrodružného románu, autorovo poslední dílo. Dále jsou to Příkladné novely (1613), sbírka dvanácti znamenitých novel různého zaměření (Cikánečka, Hlas krve, Vznešená služka, Dvě dívky, Krásná Cornelia, Rozhovor psů a další), či poema Cesta na Parnas. A řada dramat, komedií a meziher, například Numancie, Lišák Pedro, Alžírské lázně, Šťastný darebák, Statečný Španěl, Velká sultánka, Bdělý strážce, Zázračné divadlo, Žárlivý stařík, Rozvodový soudce či Ovdovělý pasák.

Don Quijote jako opera

Vedle mnoha dramatizací (uveďme alespoň drama Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota) a jiných adaptací (později i mnoha filmových či televizních) a známé opery Julese Masseneta vznikla i řada dalších, daleko méně známých či zapomenutých operních zpracování Dona Quijota. Vezměme to stručně: Hamburk 1690 – Der irrende Ritter Don Quixotte de la Mancia, libreto Hinrich Hinsch, hudba Johann Philipp Förtsch. Vídeň 1719 – Don Chisciotte in Sierra Morena, tragikomická opera Francesca Bartolomea Contiho. Hamburk 1761 – Don Quichotte auf der Hochzeit des Comacho, opera (serenata) Georga Philippa Telemanna podle jedné epizody z románu. 1769 – Don Chisciotte della Mancia, opera Giovanniho Paisiella. Vídeň 1770 – Don Chisciotte alle nozze di Gamace, opera Antonia Salieriho podle stejné epizody jako opera Telemannova. 1770 – Don Chisciotte, opera buffa od Niccolò Piccinniho. Řím 1777 – Il curioso indiscreto, opera Pasquale Anfossiho podle kapitol 33 a 34, později v revidované verzi uvedeno ve Vídni v roce 1783 a 1785; tato verze obsahuje i několik árií od W. A. Mozarta. Olešnice v Polsku 1795 – Don Quixote der Zweyte, opera Carla Ditterse von Dittersdorf. 1827 – Die Hochzeit des Camacho, raná opera Felixe Mendelssohna-Bartholdyho podle stejné epizody jako opera Telemannova. 1830 – Don Chisciotte alle nozze di Gamaccio, opera Saveria Mercadanta. Řím 1833 – Il furioso all’isola di San Domingo, opera Gaetana Donizettiho podle příběhu Cardenia a Lucindy z prvního dílu Dona Quijota. 1861 – Don Quijote, zarzuela Francisca Asenja Barbieriho. Vídeň 1910 – Don Quixote, opereta rakouského skladatele Richarda Heubergera.

Nejznámější je ale opera Don Quichotte francouzského skladatele Julese Masseneta (1842–1912). Libretista Henri Cain však jako předlohu použil nikoli přímo Cervantesovo arcidílo, ale hru Jacquese Le Lorraina Le Chevalier de la Longue-Figure (Rytíř dlouhé postavy), která je Cervantesem inspirována. Děj opery zachycuje jen drobné epizody, jako je vzývání Dulciney, boj s větrnými mlýny, převzetí šperků a zklamání Quijota, poslední scénou je rytířova smrt. Roli Dulciney psal Massenet přímo na tělo své tehdejší milence, altistce Lucy Arbell, při premiéře v Opéra de Monte Carlo 19. února 1910 však zasloužený triumf sklidil hlavně fenomenální ruský basista Fjodor Šaljapin v roli titulní.

Baletní a jiná hudební díla podle Dona Quijota

Don Quijote lákal i tvůrce baletů. Například z roku 1721 je ballet de cour Les folies de Cardenio Michela Richarda de Lalande podle jedné epizody z románu; některé role v tomto baletu tančil mladý král Ludvík XV. Z roku 1743 je Don Quichotte chez la Duchesse, krátký balet se zpěvy od Josepha Bodina de Boismortier. Z let 1940–41 je balet španělského skladatele Roberta Gerharda. Z roku 1965 je balet George Balanchina s hudbou Nicolase Nabokova. Nejznámější je však Don Quixote (Don Quijote) rakouského skladatele Ludwiga Minkuse (1826–1917). Libreto a choreografii k baletu o třech jednáních a šesti obrazech s prologem vytvořil Marius Petipa a premiéra se konala 26. prosince 1869 ve Velkém divadle v Moskvě. Balet je od té doby uváděn na mnoha světových scénách. Celovečerní balet Don Quijote napsal i český skladatel Jaroslav Doubrava (1909–1960); premiéru měl ve Státním divadle v Brně v prosinci 1957 v choreografii Jiřího Nermuta.

Známý muzikál Man of La Mancha (Muž z La Manchy) měl premiéru v roce 1965 v Goodspeed Opera House v East Haddamu v americkém státě Connecticut; ještě téhož roku byl s úspěchem uveden na Broadwayi, kde dosáhl 2328 repríz a byl oceněn pěti cenami Tony včetně nejlepšího muzikálu roku. Scénář napsal Dale Wasserman podle vlastní televizní adaptace I, Don Quixote (Já, Don Quijote); autorem textů je Joe Darion a hudbu složil Mitch Leigh. Muzikál se s úspěchem uváděl po celém světě v mnoha překladech včetně češtiny a českých scén.

Cervantesův román inspiroval i vznik orchestrálních či vokálních děl. Z roku 1767 je orchestrální suita Don Quichotte Georga Philippa Telemanna. Šest charakterních kusů Don Quixote složil v roce 1908 Erich Wolfgang Korngold. Z roku 1914 je Don Quixote Suite pro koncertní skupinu od česko-amerického skladatele a aranžéra Vincenta Franka Safraneka. Maurice Ravel zkomponoval tři písně Don Quichotte à Dulcinée na básně Paula Moranda podle Cervantese; verze s klavírem je z roku 1932, orchestrální z roku 1934. Z roku 1960 je symfonie Don Quixote ázerbajdžánského skladatele Gary Garajeva.

Snad nejslavnější orchestrální skladbou na quijotovské téma je ale Don Quixote, op. 35 Richarda Strausse (1864–1949). Dílo z roku 1897 má dva podtituly: Introduzione, Tema con variazioni e Finale, Fantastické variace na téma rytířského ražení pro velký orchestr. „A ještě to není ani přesné ani úplné,“ jak píše Karel Šrom v knize Mirka Očadlíka a kolektivu Svět orchestru. „Jde totiž o variace na dvě témata. Mluvčím Dona Quijota je sólové violoncello, hrané opravdu sólistou, role Sancha Panzy je většinou svěřována sólové viole. Její part je mnohem skromnější a připadá vedoucímu violové skupiny v orchestru. Variace vynikají neobyčejnou vynalézavostí v práci s myšlenkami a v instrumentaci se Strauss odvážil zvukomaleb, které uvádějí jako krajnosti tohoto umění učebnice orchestrace. Ironický, byť shovívavý postoj k látce mu to ovšem usnadnil. Později řekl sám, že i variační forma je tu ,tragikomicky perziflována a dovedena ad absurdum‘.“

Členění díla je prosté: úvod, téma, deset variací a finále. V úvodu je zachycen Don Quijote v pilné četbě; představy a vidiny vyvolají rozhodnutí vydat se na cestu za dobrodružstvím. V deseti variacích jsou ilustrovány epizody ze Cervantesova románu: 1. Quijote na klisně Rosinantě a Panza na oslu vyjedou. 2. Quijotův boj s nepřátelským vojskem, což je však stádo ovcí. 3. Rozhovor o budoucnosti. 4. Quijote napadne procesí s mariánskou soškou; myslí si, že osvobozuje lupiči unesenou dámu. 5. Noční hlídka se vzpomínkami na Dulcineu. 6. Cesta za Dulcineou. 7. Let nad mraky. 8. Útok z loďky na mlýn. 9. Quijote napadne dva mnichy (dva fagoty) a zažene je na útěk. 10. Souboj s přítelem; pokud prohraje, musí se Quijote vrátit domů, což rytíř po porážce dodrží. Epilog: zmoudření Dona Quijota. (Popis podle Karla Šroma.) Straussovy variace byly poprvé provedeny v roce 1898 v Kolíně nad Rýnem, dirigoval Franz Wüllner.