Míjení a setkávání – Together Alone v divadle PONEC

Domnívám se, že k Together Alone je třeba zaujmout konkrétní perspektivu. Nejde o inscenaci, která by v obecné rovině záměrně experimentovala s řečí současného tance nebo měla iniciovat společenskou a politickou debatu, nýbrž o osobní výpověď a způsob, jakým autorka vyjadřuje a interpretuje své vlastní zážitky a setkání a také sžívání s českou taneční scénou. Yana Reutova má jako tanečnice i choreografka odlišný background, a tak se její tvorba nese v duchu moderní estetiky a s důrazem na vnitřní, ne halasně expresivní prožívání emocí. Nenazvala bych to pečetí regionální, protože by bylo neopatrné pouštět se do paušalizace. Ale věřím, že v tomto případě je nejdůležitější proces a okolnosti tvorby. Forma je příjemná, hladivá, snad je nejen prostředkem sebe-vyjádření, ale sama o sobě i klidným útočištěm. Pokud je vykořeněný člověk umělcem, pak mu jeho umění poskytuje domov, který si nosí s sebou. A domov si tak nějak obvykle chceme dělat útulný a klidný…

První část, Lost – Ztracení, je vytvořena pro pět interpretek, choreografka v ní sama tančí se dvěma tanečnicemi, s nimiž už jako pedagožka ve své domovině tvořila dříve, a se dvěma dívkami, které potkala v Praze. Je to pasáž určená tématu pohybu, míjení a setkávání, zobrazení toho, co znamená současně být sám a ve skupině. Proto se často Yana ocitá sama v prostoru na své vlastní dráze, zatímco ostatní jsou skupinou, interakce ovšem také nechybí. Choreografie pracuje s oddělenými obrazy, dívky jednou připomínají hodinovou ručičku nebo možná klasický chorovod, jiná scéna nabízí pohled do východu či západu slunce, ve zvukové stopě zazní i verše, které jsou ozvukem reálných událostí. Touha po společnosti se nakonec manifestuje v gestu, s nímž tanečnice přicházejí k divákům a mimo ně, plaše a napůl neviditelně. Je to vlastně znakem této choreografie. Válku tušíme někde na pozadí, není to obžaloba nebo výkřik, není v tom odpor, obžaloba ani vztek, je to spíš choreografie o proplouvání v meziprostoru.

Pasáž Invisible Traces je koncipovaná pro venkovní prostor, kam diváky vede jedna z performerek, s tělem, které jako by zdobily viditelné kořeny. Je to tedy pozvánka k tomu odhalit, kam prorůstají. V choreografii účinkují tři tuzemští umělci a spolutvůrci, respektive čtyři. Sešli se u ní Jitka Čechová, Lukas Bliss Blaha a Kateřina Jabůrková, kterou nyní alternuje Žaneta Musilová. A dalším „performerem“ je objekt, který vytvořili studenti AVU, je to vlastně baletní tyč, ale zpracovaná do oválného tvaru z jednoho kusu, jež prý má evokovat otisk prstu. Divák si však jistě může vytvořit i svou vlastní asociaci.

Hnacím motorem druhé části je mluvené slovo, performeři hledají stopy rodových linií a komentují své dědičné znaky, rekvizita slouží jednak jako určitá hranice arény, ale také pro interakci, tanec po obvodu. Choreografie, respektive její verbální složka tematizuje roli hmatatelných vzpomínek, které nám zanechávají předchozí generace, stejně jako nehmotné vzpomínky naší paměti, co utkvěly ve smyslech a my se je snažíme zachytit a replikovat. Charakter pohybu je určen objektem a pomáhá mu zvuková složka (o sjednocení a dokomponování hudby všech částí se postaral Tomáš Kerle). Občas máme dojem, že se ocitáme na kraji oceánu a tanečníci leží na pohybujících se vlnách. Je to takové v dobrém slova smyslu duncanovské a opět žádný radikální výboj nebo dravá exprese fyzického divadla, je to opravdu takové lehce šumějící moře, které nemá chuť bouřit, ale jen být.

Třetí část je také zcela odlišná, jde o duet Yany Reutové s tanečníkem Ladji Konem z Burkiny Faso, který jejich spolupráci inicioval. Jde o setkání a dialog dvou odlišných tanečních charakterů, které na lidské rovině spojuje nutnost vydat se na cesty a unikat před nebezpečím. Opět je tedy důležitý samotný proces a motivace, choreografie je tu téměř jako společenská událost. Yana Reutova přináší svou jemnou estetiku a modulovanou křehkost, Ladji Kone zase živelnost sportovního charakteru. Yana často rozkmitává paže jako při běhu, ačkoliv stojí na místě (to i v první choreografii), dokáže se vyžívat ve své eleganci a pružnosti, ale v gestech dominují hlavně ostré úhly, hrany, jakoby stále určovala směr, má určitý úsečný pohybový slovník, s nímž pracuje. Tanečníci své setkání okomentovali také skrze scénografické prostředky. Ve světelném designu dominují světelné body kruhového tvaru, zatímco na baletizolu jsou vyvedeny tři trojúhelníky, stýkající se ale jen na malé ploše, protože jinakost je přiznaná. Je to malý průnik jinak zcela odlišných jazyků, ale právě z něj vycházejí jemně vtipné situace. Choreografie nabízí vtipné momenty, opatrný tanec poslepu nebo téměř dětské hry.

Myslím, že všechny tři spolupráce jsou pro choreografku (i mladičké tanečnice, se kterými pracuje) podnětné a že je důležité prostor pro rozvoj vytvářet. Když není možné myslet daleko do budoucnosti, ukotvit se v přítomnosti. Možná se pak otevřít spolupráci s některým z tuzemských choreografů a otevřít dveře dravějšímu fyzickému divadlu, ale chce to čas. Together Alone byl večer náhodných setkání, k nimž tanečníci zvou diváky, do svých mikropříběhů a světů, které si vystavěli. Nic víc, nic míň a všeho tak akorát.

Togehter Alone

Část I – Lost (Ztraceni)
Koncept, choreografie: Yana Reutova (UA/CZ)
Interpretace: Veronika Horiacha/Diana Khruhsch, Olena Korotkova, Anastasiia Pavlovska, Yana Reutova, Valeria Tsvirkunova (UA/CZ)
Hudba: Balaklava Blues (CA/UA), Tomáš Kerle (CZ)
Poezie: Anton Ovchinnikov (UA)
Recitace: Olesa Usata (UA)
Produkce: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 20. 1. 2023 PONEC, předpremiéra: 25. 11. 2022 PONEC, nová verze: 21. 7. 2023 Cortona, Kilowatt festival (IT)

Část II – Invisible Traces (Neviditelné stopy)
Koncept: Yana Reutova (UA/CZ)
Choreografie: Yana Reutova (UA/CZ) spolu s performery: Jitka Čechová, Kateřina Jabůrková, Lukas Bliss Blaha (CZ)
Interpretace: Jitka Čechová, Kateřina Jabůrková / Žaneta Musilová, Lukas Bliss Blaha / David Králík (CZ)
Hudba: Tomáš Kerle (CZ)
Scénografie / objekt: Lucie Podroužková & Štěpán Rubáš (CZ)
Premiéra: 27. 5. 2023 Žižkovské mezidvorky / Krenovka

Část III – Endless Talks (Nekonečné rozhovory)
Choreografie, koncept, tanec: Yana Reutova (UA/CZ) and Souleymane Ladji Kone (BF)
Hudba: Tomáš Kerle (CZ)
Scénografie: Soly Volna (CZ)
Premiéra: 21. 7. 2023 Cortona, Kilowatt festival (IT), předpremiéra 18. 7. 2023 PONEC – divadlo pro tanec 

Produkce: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec
Světelný design: Dominik Šimurda (CZ)
Spolupráce na světelném konceptu a technická supervize: Katarína Morávek-Ďuricová (CZ)
Mentoring: Maja Hriešik (SK)
Za podpory: MK ČR, MHMP, SFK, EFFEA
Poděkování choreografky: Art Centru Krenovka, SUDOP Real, Aerowaves a Yvoně Kreuzmannové s celým týmem Tance Praha