Milan Al-Ashhab a Adam Skoumal v Atriu: Vyvážené a sladěné provedení

Atrium je organizací zřizovanou Prahou 3. Koncerty, výstavy a vzdělávací programy se odehrávají v zrekonstruovaném barokním kostele Povýšení svatého Kříže od r. 1984. Co se týče samotného sálu, tak je vhodný pro komorní hudbu, prospěly by mu drobné (plánované) akustické úpravy.

Česko-palestinský houslista Milan Al-Ashhab má, jak se říká, slibně nastartovanou mezinárodní kariéru. Oba rodiče jsou lékaři. Milan Al-Ashhab vystudoval Teplickou konzervatoř, poté byl studentem na pražské HAMU u prof. Ivana Štrause, který se koncertu účastnil. Následně si vybral postgraduální studium na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u prof. Petera Schuhmayera. K atraktivním koncertním příležitostem bezesporu pomohla umístění v prestižních soutěžích v New York Concert Artists & Associates a Mezinárodní soutěži Fritze Kreislera ve Vídni. Obě vítězství přinesla koncerty s významnými tělesy (Berlínskou filharmonií, Vídeňskými filharmoniky) v hvězdných sálech. Al-Ashhab vystoupil také na Pražském jaru 2019.

Nejvýznamnější soutěže přinášejí jako odměnu zajímavé koncertní příležitosti, to je důležitý vklad, ale jak uvedl sám interpret v jednom z rozhovorů, je potřeba výsledky zúročit. Konkurence v klasické hudbě v kmenovém repertoáru je ohromná, a tak volit na koncert nejznámější z těchto skladeb má smysl ve špičkovém nebo i osobitém provedení. Al-Ashhab spolu s Adamem Skoumalem zvolili, kromě jedné autorské Skoumalovy skladby, repertoár, který k těm nejfrekventovanějším skladbám patří.

Al-Ashhabova hra vyniká krásným tónem, pečlivou dynamikou a frázováním, emocionalitou v širokém rozsahu a nuancích. Slyšet je to zejména v pomalých částech skladeb. A tak mne hned na začátku napadlo, jak jeho pojetí zdůraznilo barokní kontrast, ztělesněný v Tartiniho sonátě – kontrast jímavé sentimentality a virtuózní show, ve které Tartini zřejmě vynikal, transcendence a řemeslné rutiny, kontemplace a zábavy. Housle, na které Al-Ashhab hraje (předpokládám, že je to stále nástroj Franceska Gobettiho, benátského houslaře z 18. století) měly v sále krásný plný, spíše temnější zvuk. V náročných virtuózních partiích uplatňuje interpret nejen svou vynikající techniku, ale i temperament. Ten se mohl projevit i později, zejména ve Skoumalově skladbě.

K Giuseppe Tartinimu (1692–1770) možná jen pro připomenutí – pobýval tři roky v Praze, kam přijel na pozvání na korunovaci císaře Karla VI. českým králem. Působil jako kapelník ve službách Františka Ferdinanda Kinského. Byl také prvním známým majitelem houslí z dílny Antonia Stradivariho. Kromě houslové školy publikoval teoretické práce z akustiky a harmonie. Názvem „Ďáblův trylek“ odkazoval interpret na svůj údajný inspirační sen, ale mnozí to považují za reklamní trik jeho showmanství.

Mozartova Sonáta pro klavír a housle č. 11, G dur, KV 379 patří k raným skladbám autora. Sonáta má poměrně neobvyklé formální řešení – začíná pomalou částí Adagio, na které bezprostředně navazuje Allegro. Další částí je Téma s variacemi, které vytváří různé náladové odstíny, dokonce bych řekla, že v klavíru občas až divadelně dramatické. V interpretaci vynikl stylový půvab, velmi jemné „švy.“ Snad občas mohlo být, vzhledem k akustice sálu, méně pedálu v klavíru. Milan Al-Ashhab, podle vlastního vyjádření, klade důraz na pochopení smyslu skladby a stylu, ale také na prožitý výraz. A tak mi nevadily ani dvě zachycené intonační nepřesnosti. Není to důležité.

Skladba Adama Skoumala (1969) Djinnia pro housle a klavír měla premiéru v Dubrovníku v roce 2008. Interpretem byl Sholomo Mintz, který ji zařadil do svého repertoáru a zahrál ji také v následném roce na Pražském jaru (s Petrem Jiříkovským). Orchestrální verzi s Jiřím Vodičkou uvedl v roce 2013 Jiří Bělohlávek v přímém přenosu v ČT. Mohu jen spekulovat, jak to myslel autor s názvem, ale po úvodní volné větě, která se dramaticky impresivně vynořuje z nízkých poloh klavíru a nabírá melancholického výrazu následuje bravurní divoké, exoticky laděné Presto. Oba interpreti jsou v náročnosti partu plně vytíženi a Al-Ashhab zde mohl uplatnit naplno svůj temperament i virtuozitu, snad i u něj občas zmiňovanou zálibu „v tvrdší hudbě“ a odvázanosti. Opravdu skladba působí dojmem „džina, vypuštěného z lahve.“

Následná kompozice po přestávce byla odpočinková – Clair de lune v přepisu pro housle a klavír Clauda Debussyho (1882–1918). Přiznám se, že mi tato transkripce nevyhovuje, zejména v provedení s legatem v houslích. Pro mne jsou v původním podání typické jakési doteky, nádechy, které se svázáním vytrácí. Výraz v houslích měl spíše ravelovský nádech. Debussy je pro mne víc snový.

Následná Sonáta A dur pro housle a klavír, op. 120 z roku 1886 Césara Francka (1822–1890) je jedním z vrcholných děl skladatele. Vyniká rovnováhou kompozičního mistrovství a krásy a invenčnosti výrazu. Složil ji jako svatební dar pro houslistu Eugèna Ysaÿe. Skladba měla premiéru v Muzeu moderního malířství v Bruselu. Houslista ji zařadil do svého repertoáru. Kompozice existuje pro svou oblíbenost v řadě transkripcí.

Zpěvnost, lyričnost a tematická nápaditost pomalých částí připomíná Dvořáka nebo dokonce Suka, klavírní part druhé věty je lisztovsky náročný, její výraz romanticky vášnivý. Party obou nástrojů jsou rovnocenné a provedení obou interpretů působilo opravdu vyváženě a sladěně. Oba umělci sklidili oprávněné ovace posluchačů.

Komorní řada: Milan Al-Ashhab a Adam Skoumal
14. února 2023, 19:30 hodin
Atrium na Žižkově, Praha

Program:
Giuseppe Tartini: Sonáta g moll pro housle a klavír, „Ďáblův trylek“
W. A. Mozart: Sonáta pro klavír a housle No.11 G dur, KV 379
Adam Skoumal: Djinnia pro housle a klavír
Claude Debussy: Clair de lune
César Franck: Sonáta A dur pro housle a klavír

Účinkující:
Milan Al-Ashhab – housle
Adam Skoumal – klavír