Milan Pospíšil: Vůči Bedřichu Smetanovi máme velký dluh

Milan Pospíšil má za to, že máme vůči Bedřichu Smetanovi velký dluh. Doufá, že vydání jeho korespondence způsobí vlnu zájmu o jeho dílo podobně, jako svého času vydání korespondence Giacoma Meyerbeera.

Vypráví s fascinujícím zaujetím. Zvedáte se od stolu a jediným vaším zájmem v daném okamžiku je začít objevovat skrytou korespondenci Bedřicha Smetany, číst jeho deníky, vydat se po vlastech českých a do celého světa jako apoštol jeho tvorby a současně při té příležitosti navštívit všechny aktuální inscenace jakékoliv opery Giacoma Meyerbeera. Sugestivnost vyprávění PhDr. Milana Pospíšila, CSc. je mimořádná a prudce nakažlivá. Tento významný muzikolog, jehož středem zájmu je opera 19. století, náš Bedřich Smetana a naturalizovaný Francouz Giacomo Meyerbeer, je mimořádný nejen svými fascinujícími znalostmi, hloubkou a šíří záběru, ale i silou své osobnosti.

„K Bedřichu Smetanovi a jeho tvorbě mě přivedl můj celkový zájem o operu 19. století. Na jeho dílo, jeho dobu a mezinárodní kontexty jsme chtěli upozorňovat prostřednictvím festivalu, který jsme spolu s dirigentem Ivanem Paříkem a mojí kolegyní Martou Ottlovou založili v roce 1981 v Plzni,“ říká o svém vztahu k zakladateli a tvůrci naší národní hudby. Ke Smetanovi se dostal rovněž jako editor, když připravil k vydání několik jeho skladeb. A nyní Milan Pospíšil společně se svými kolegy zpracovává vůbec poprvé v historii celou korespondenci Bedřicha Smetany.

Souborné kritické vydání korespondence vydává Národní muzeum ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě za finanční podpory Grantové agentury ČR. Tento rozsáhlý vědecký projekt Národního muzea je mimořádným počinem mezinárodního významu – dosud nikdy nebyly Smetanovy dopisy takto zpracovány a publikovány. V publikacích jsou zahrnuty veškeré zachované, odeslané a přijaté dopisy, písemná sdělení či koncepty, ale i informace o dopisech, jež se zatím nepodařilo objevit nebo je známo, že byly zničeny. První díl vyšel na podzim 2016 , druhý v loňském roce. Jak Milan Pospíšil říká, je vydávání korespondence první krok k vyrovnání dluhu, který naše společnost vůči Bedřichu Smetanovi má. Zatím vyšly dva díly korespondence, pracuje se na třetím. „Na vydání korespondence pracuje celý tým, pro jedince je taková práce zcela nemožná,“ připomíná.

Vydali jste už první dva díly kritické edice Smetanovy korespondence ze zamýšlených pěti. Co všechno víme a nevíme o Bedřichu Smetanovi?
Poznání Smetanovy korespondence je klíčové pro poznání jeho života a tvorby. Ač je to možná k nevíře – Bedřich Smetana nepatří ani u nás, ani ve světovém měřítku ke skladatelům, kterým by se hudební věda zvláště věnovala. Vezměte si jen to, že poslední vědecká konference o Smetanovi, která se u nás konala, byla v roce 2004. To už je 17 let. Vypovídá to o tom, že asi není dost badatelů, kteří by se jím a jeho dílem zabývali. Není o něj zkrátka tak velký zájem. Kdyby byl, tak by vědci měli potřebu výsledky svého bádání zveřejnit.

Proč není mezi badateli o Bedřicha Smetanu zájem?
Nevím. Ale určitě v tom má velký dluh především česká hudební věda. Ta by se měla zabývat skladatelem, který je považován a sám se považoval za zakladatele moderní české hudby. Vzhledem k jeho významu má k němu hudební věda spoustu dluhů. To manko je obrovské. Dodnes vůbec nemáme tematický katalog Smetanovy tvorby, existuje pouze v rukopise, ve dvou verzích zpracován Jiřím Berkovcem. Ale než došlo k vydání, Jiří Berkovec zemřel. Je zapotřebí, aby se katalogu někdo ujal, aby jej zrevidoval a připravil do tisku. Srovnáme-li to s jakýmkoliv zahraničním skladatelem obdobného významu, je to těžko pochopitelné. Všichni se dodnes diví, jak je možné, že někdo jako Bedřich Smetana nemá svůj katalog! Dalším dluhem je nedostatečné zpracování jeho osobnosti a života, chybí důkladná monografie Smetanova života.

Kdy se zrodil plán na souborné vydání korespondence a jak se vyvíjel?
Úplně první záměry vydat Smetanovu korespondenci jsou hodně dávného data, s přípravou začali už v 19. století Otakar Hostinský a Karel Teige. Ale v podstatě až na několik výborů se nikdy nepřikročilo k tomu, aby byla vydaná jeho souborná korespondence. Plán vydat její kritickou edici vznikl na půdě Smetanova muzea, součásti Národního muzea v Praze. První předběžné práce na této edici se datují do konce 20. století, intenzivní příprava začala v 80. letech. Jako konkrétní projekt, který je rozsáhlou týmovou prací, se ovšem zrodil až v roce 2005. Transkripce a dohledávání dalších pramenů – to vše zabralo několik dalších let práce. Řada originálů Smetanových dopisů je v zahraničí, spolupracovali jsme se zahraničními badateli.

Vydání korespondence je vybaveno rozsáhlým kritickým aparátem. Na jaké potíže jste při práci na něm naráželi?
Především je nutné říci, že bez existence internetu bychom nemohli korespondenci v takto pojaté edici vůbec vydat, zpracovat kritický aparát a věcné poznámky. Neumím si představit, že by to v dřívějších dobách bylo vůbec možné. V korespondenci se vyskytuje spousta jmen, osobností, míst, událostí, uměleckých děl a získat k nim všechny informace, aby mohlo být čtenáři podáno potřebné vysvětlení, by bez internetu nebylo možné. Samozřejmě, že bychom mohli tuto činnost vykonávat, ale zdaleka ne do takových podrobností a detailů, jako je to možné nyní. Máme radost, že ohlasy od čtenářů na vypracování kritického aparátu jsou pozitivní, že ji oceňují. Práce, kterou jsme mu věnovali, se vyplatila a velmi pomáhá k porozumění textů a souvislostí.

Jak jste přistupovali k dopisům z hlediska jazykového? Dosavadní částečné publikování korespondence bylo překládáno a upravováno.
Jak korespondenci vydávat, to byla úplně speciální otázka. To, co dosud bylo vydáno, není úplně ideální. Německé dopisy se vydávaly v českých překladech, Smetanova čeština se upravovala. Takový přístup ve vědecké edici je v dnešní době nemyslitelný, takže jsme museli vypracovat podrobné ediční zásady pro zpracování dopisů. Proto jsme nechali Smetanův jazyk – češtinu i němčinu prozkoumat jazykovědci a výsledky jejich studií jsou otištěny v prvním svazku, zejména práce Lucie Rychnovské, která se Smetanově češtině potom věnovala i v samostatných publikacích.

Jako první jsme dali podnět k takovému výzkumu, a to samo o sobě je velmi významný krok. U Smetanovy češtiny se velmi váhalo s posuzováním z toho důvodu, že absolvoval německé školy, češtinu se pořádně nenaučil, a to budilo velké rozpaky, považovalo se to za důvod, aby se jeho čeština tak zvaně opravovala a upravovala. Tento úzkoprsý pohled jsme naštěstí ovšem už dávno opustili a vydáváme korespondenci tak, jak ji pisatelé napsali. Ono nejde jen o Smetanovu češtinu, ale musíme si vůbec uvědomovat, jakým jazykem korespondoval. Se svými švédskými přáteli si psal německy, ale oni neovládali němčinu dobře a v jejich dopisech je spousta gramatických a pravopisných chyb. Kdybychom toto měli opravovat, byla by to zcela nemožná a nereálná práce. Základem naší edice sice není doslovný přepis korespondence, to by také nebylo možné, ale základem je největší blízkost originálu. Četba dopisů ovšem není snadná – například Smetanova matka psala bez interpunkce, orientace v textu je tedy obtížná.

Dopisy otiskujeme v původních jazycích – čeština, němčina, ruština, polština, francouzština, angličtina a výjimečně i latina. Každý dopis je opatřen v úvodní části stručným shrnutím česky a anglicky, takže i zahraniční čtenář neznalý češtiny získává základní informaci. Edici jsme od počátku koncipovali tak, aby byla mezinárodně přijatelná a použivatelná. Proto je celý poznámkový aparát nejen česky, ale i anglicky. A životopisná kapitola, která shrnuje dané období Smetanova života, zahrnující dobu korespondence, je jak česky, tak anglicky a německy. Smetana se pohyboval především ve střední Evropě a kontakt s německou kulturou byl velice živý, proto je nutné, aby osobnost Smetanova a kontext byl i v německém jazyce.

Jak je možné, že Bedřich Smetana je vlastně neprobádán? Jak to, že máme vůči takové osobnosti tak velký dluh?
Smetana trpí tím, že řada projektů týkající se jeho osobnosti nebyla dokončena. Neexistuje souborné vydání jeho díla, nebyla dokončena několikasvazková monografie autorského kolektivu. Zdeněk Nejedlý zpracoval sice velice podrobně Smetanovo mládí do doby let studií v Plzni, ale celkový životopis dovádí jen do roku 1862. Nejedlý je ovšem pro nás velice důležitý, protože se znal ještě s příslušníky Smetanovy rodiny, s jeho dcerou z druhého manželství, se Zdenkou Heyduškovou. Od ní si půjčoval spoustu materiálů, mimo jiné dopisy a velmi pečlivě je opisoval. Nashromáždil obrovské množství opisů a řadu z nich máme my k dispozici. Nebýt těchto opisů, vůbec bychom o jejich existenci nevěděli, protože originály nemáme. Je to pro nás důležitý pramen poznání, který dnes po více než sto letech můžeme využít. Musíme si uvědomit, že souborné vydání korespondence není jednoduchá věc z lidského hlediska.

Adresáti či autoři dopisů dříve s publikováním nesouhlasili?
Ano. Řada lidí, s nimiž Smetana korespondoval, byla v dřívějších dobách ještě na živu a vydavatelé by měli problémy, aby získali souhlas s publikováním. Ať od autorů nebo jejich příbuzných, někdy se docela obávali, aby se něco nepříjemného neobjevilo. Vidíme to i v dobovém publikování dopisů, s nímž se začalo v časopise Dalibor krátce po Smetanově smrti. Jsou tam některé pasáže vynechané a vytečkované. Byly tam určité zábrany a já to chápu. I když některé mohou vypadat až kuriózně. Některé Smetanovy deníky, které jsou uloženy v Muzeu Bedřicha Smetany, byly uzavřeny dokonce i pro badatele! Hudební vědci jako například Mirko Očadlík se k nim nemohli vůbec ani dostat, natož aby je mohli publikovat. Kompletní vydání kritické edice korespondence Bedřicha Smetany by byl první dokončený vědecký projekt věnující se životu a dílu Bedřicha Smetany.

Jaké další úkoly budou následovat?
Především doufám, že se nám podaří dokončit tento. Dalším úkolem je vydání Smetanových deníků. Zatím vyšly jen z části a v překladech. První jsou německé, až později začal Smetana psát česky. Dopisy a deníky jsou primární prameny ke Smetanovu životu, bez jejich znalosti a bez jejich edice je těžko psát nějakou novou Smetanovu biografii. Vždyť řadu věcí ze Smetanova života edice korespondence koriguje.

Jaké představy o Smetanovi koriguje?
Určitě změní pohled na Smetanovu druhou manželku Bettinu, o které se píše v literatuře ne právě vlídně. Korespondence ji ukazuje v trošku jiném světle.

To zní skoro jako detektivka!
Ano, zejména pro toho, kdo se zajímá o osobní záležitosti. Je to zvláštní – na jedné straně tu byla snaha tutlat a zakrývat určité věci, na straně druhé naopak se objevovaly různé fantastické smyšlenky. Je zajímavé, že u Bedřicha Smetany je hodnocení a vůbec přístup k jeho životu v tak příkrém rozporu. Na jedné straně ta upjatost, a vytváření nedotknutelného národního idolu a na druhé straně tu jsou vysloveně bulvární pomluvy, které nemají vůbec žádné opodstatnění. Snad se objevují jen proto, že teď se to ´jako může´, tak se hledají co nejsenzačnější informace.

Je to tak trochu od zdi ke zdi… 
I proto je vydání edice důležité – je to naše historická a badatelská povinnost, abychom byli v komentářích naprosto věcní, střízliví a co nejobjektivnější. Udržet si odstup a bránit se jakýmkoliv domněnkám.

Je Bedřich Smetana stále nedoceněn? V zahraničí i u nás? Zřídkakdy slýcháváme například jeho klavírní dílo, a to nejen náročné skladby, ale i oblíbené polky. Není on tak trochu stále cizincem ve své vlasti? A není to tak trochu paradox dějin? Za svého života se musel prosazovat, čelil nejrůznějším atakům, pak jej necitlivě prosazoval Zdeněk Nejedlý a dnes, tolik let po své smrti, jako by si stále musel dobývat pozici, kterou by v našem povědomí měl mít.
Odpověď není snadná. Smetanovo dílo je na rozdíl od díla Dvořákova rozsahem menší. A jeho instrumentální tvorba neskýtá tolik možností jako tvorba Dvořákova. Ale vezměme si jen Mou vlast – ta se stala dnes už záležitostí vysloveně repertoárovou a není to už jen ta věčná Vltava. Smetanova komorní tvorba se hraje, oba kvartety a Trio g moll jsou repertoárové kusy. Ale jeho klavírní tvorba je skutečně nedoceněná. Smetana sám o sobě říkal, že když komponoval, nedbal mnoho na interprety a nesnažil se, aby pro ně byla jeho díla snadno hratelná. Dále je třeba vzít v úvahu, že klavíristé studují věci, které se od nich žádají, které mohou dobře uplatnit. Přitom Smetanovy polky – poetické, salonní, jeho České tance – spousta jeho skladeb by se mohla a měla hrát. Souborné nahrávky Smetanova díla, například v podání Ivana Klánského, nádheru jeho tvorby jasně dokazují. A je opravdu paradoxní, že tyto skladby stále čekají na své skutečné objevení.

Jako by na takové objevení, lépe snad znovuobjevení, čekaly i jeho opery…
Prodaná nevěsta je stálicí, ale s těmi dalšími je to složitější. Tam se toho mnoho neděje ani u nás, natož v zahraničí. V poslední době jsem viděl inscenace Dalibora v Augsburku a Frankfurtu a ukazuje se, že Smetanovo dílo rezonuje u publika i u kritiky. Obě produkce se zařadily zcela běžně a bez váhání k mezinárodnímu repertoáru, inscenační týmy a dirigenti k operám přistoupili jako k jakémukoliv jinému dílu. Je to záležitost individuální – někdo z inscenátorů se k uvedení jeho opery musí rozhodnout. Ale když se k tomu rozhodne a provede ji, ukáže se, že Smetanovo dílo je v mezinárodním měřítku zcela na úrovni tehdejší celosvětové produkce a že je hratelné pro dnešní zahraniční publikum. Dalibora dávali v Augsburku i ve Frankfurtu v německém překladu Kurta Honolky, a považuji to za správné. Známé dílo v originále s pomocí titulků je divák schopen přijmout a vnímat v původních jazycích. Ale když vidí dílo neznámé a pěvci by zpívali česky, bylo by porozumění a přijetí opery pro diváky obtížnější. Pro rezonanci v publiku a pochopení díla je, minimálně v začátcích, překlad přínosem.

Domníváte se, že by úspěch Dalibora mohl podnítit další zájem o Smetanovy opery?
Těžko říci, inscenace se uskutečnily před nástupem koronaviru, který ochromil kulturní život na celém světě, a než se vše dá znovu dohromady, bude to nějakou chvíli určitě trvat. Jestli lze navázat tam, kde se přestalo, je dnes velmi obtížné předvídat.

Gustav Mahler uvedl ve Vídni Prodanou nevěstu i Dalibora v říjnu 1897, obě díla se dnes v zahraničí hrají, Prodaná nevěsta dlouhodobě. Které další Smetanovy opery by byly, podle Vašeho názoru, pro zahraniční publikum nejatraktivnější?
To je těžko říci. Myslím si, že v dobrém provedení jsou všechny Smetanovy opery v zahraničí životaschopné. Umím si představit, že tak, jak Pountney inscenoval v Národním divadle Čertovu stěnu, by ji stejně úspěšně inscenoval i v zahraničí.

Nespočívá jistý Smetanův handicap v četnosti uvádění jeho děl v tom, že nebyl duchovně založený člověk a neskládal církevní hudbu, která je svých charakterem a podstatou skutečně mezinárodní? Těch několik církevních varhanních skladeb je v jeho díle jen raritou. Je to hypotetická otázka a historické kdyby – ale kdyby se narodil o deset let později, nebyl by možná tak úzce zaměřen na operu, skládal by více instrumentálních děl, a tím by se snáze prosadil ve světě?
Instrumentální hudba se určitě šíří snáze, než vokální, konkrétně operní dílo. A nesmíme zapomenout, že jeho opery se skutečně prosadily až po jeho smrti. Prodaná nevěsta se za Smetanova života hrála v Petrohradě a Záhřebu, ale žádný zvláštní ohlas provedení nevzbudila. Až po jeho smrti, když Národní divadlo hostovalo na první Mezinárodní hudební a divadelní výstavě 1892 ve Vídni, prorazila Prodaná nevěsta i Dalibor a koncem 19. století došlo i na další Smetanovy opery, Hubičku a Tajemství. Někde bylo na překážku libreto – konkrétně Libuše byla pro tehdejší zahraničí příliš národně zaměřená a inscenátoři to chtěli řešit úpravou proroctví. Ve své době se objevovaly zprávy, že Mahler chtěl nastudovat i další Smetanovy opery, ale nedošlo k tomu. Víte, ono má všechno svůj čas. Dvořákova Rusalka se až sto let po premiéře stala světově hranou operou a dnes v počtu inscenací dokonce daleko předčí Prodanou nevěstu. Smetanův čas možná teprve přijde.

Bedřich Smetana jako autor budoucnosti?
Možná. Dnes jsou nehrané opery celosvětově v kurzu, intendanti stále hledají díla, která nejsou známá. Předpoklady tady jsou, jen se toho musí někdo ujmout.

Myslíte si, vydání korespondence oživí zájem o Bedřicha Smetanu, tím spíše, že se jedná o tak náročný mezinárodní projekt?
To víte, že bychom si to ve skrytu duše přáli. Snad vydání skutečně vzbudí zájem, potenciál na to má.

Existuje jeden světový autor, za jehož znovuuvedení na světová jeviště může muzikologie. Je to shodou okolností skladatel, který je rovněž předmětem vašeho muzikologického bádání, Giacomo Meyerbeer. Byl jste podobně jako u Bedřicha Smetany editorem i jeho díla. Jak jste se k jeho osobnosti vůbec dostal? Byl prakticky neznámý a v České republice za dob socialismu především.
Giacomo Meyerbeer je jedním z největších předmětů mého muzikologického zájmu a mých hudebních lásek. Dostal jsem se k němu poněkud kuriózním způsobem díky Zdeňku Nejedlému. Když jsem začal studovat hudební vědu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, na prosemináři u profesora Mužíka jsem dostal za úkol poreferovat o knize Zdeňka Nejedlého Richard Wagner: Zrození romantika. V úvodu ke knize se Nejedlý vypořádával s Mendelssohnem a Meyerbeerem. Mně se to zdálo nějaké podezřelé a řekl jsem si, že půjdu přímo k prameni.

Vypůjčil jsem si tedy Wagnerův spis Das Judentum in der Musik. Se svou středoškolskou němčinou bych to tehdy nebyl ve stavu přečíst, ale protože můj tatínek byl bilingvní, přečetli jsme tu knihu společně. A najednou jsem i uvědomil – tak ono to bylo všechno jinak. A proto jsem se začal o Meyerbeera zajímat. Tehdy ale nebyly k dispozici žádné nahrávky, v rozhlase existovalo jen několik natočených operních árií z Hugenotů, Drahomíra Tikalová nazpívala árii z Afričanky. To byly mé jediné kontakty se znějící Meyerbeerovou hudbou. Ani v zahraničních katalozích gramofonových desek nebyla zastoupena žádná jeho opera. S jeho hudbou jsem se mohl seznámit jen hraním partitury. Půjčil jsem si tedy klavírní výtah Hugenotů, hrál si je zepředu zezadu.

O skladateli jsem se chtěl dozvědět víc, a přečetl jsem si také heslo v hudebním lexikonu MGG. Toto heslo bylo najednou docela jiné, než ve všech ostatních slovnících – nebylo negativně zaměřené! Jeho autorem byl Heinz Becker. Nic mi to jméno tehdy neříkalo, pátral jsem a zjistil, že Heinz Becker je ordinarius hudební vědy na univerzitě v Bochumi. To vše bylo v období uvolnění koncem 60. let, a tak jsem mohl zažádat o stipendium a o povolení studovat v zahraničí. Ještě v roce 1968 jsem mohl k profesoru Beckerovi do Bochumi odjet. Po prázdninách 1969 ovšem už spadla klec a byl konec. Ale kontakt s profesorem Beckerem, se zahraničím a výzkumem už mi zůstal.

A tak jste se stal členem mezinárodního Meyerbeerovského badatelského týmu?
Heinz Becker byl jedním ze zakladatelů bádání o opeře obecně. Opera nebyla do té doby hlavním předmětem bádání muzikologů, tím byla duchovní hudba a velké osobnosti. Opera a především Meyerbeer, jedna z nejvíce ostouzených osobností operního světa 19. století, to rozhodně nebyl! Becker jako vydavatel Meyerbeerovy korespondence toto dnes obrovské bádání založil. Když se podíváme, co všechno se dnes už o Meyerbeerovi publikovalo, co se vydalo z jeho díla, kolik nahrávek už je k dispozici – je to úžasné! Sám profesor Becker byl podle svých vlastních slov přívalem zájmu udiven. Domníval se, že vydáním korespondence vzbudí zájem o Meyerbeera, klíčovou osobnost pro 19. století, ale nevěřil tomu, že by se mohlo jeho dílo skutečně vrátit na jeviště.

Toto je skutečně jedinečný případ, že se muzikologovi podařilo uvést do života téma, kterého se chopila hudební věda na celém světě. A hlavní je, že se jej chopili i interpreti. Meyerbeerovo dílo žije díky profesoru Beckerovi. Stalo se součástí světového repertoáru. Pokrok je to úžasný! Ještě koncem 20. století se hrálo jen tu a tam, ale dnes se hraje běžně na všech světových scénách – v Londýně, Paříži… A i v divadlech menších, méně renomovaných.

U nás se ale Meyerbeer mnoho nehraje. Ve Státní opeře v roce 1999 to byl Robert Ďábel a po dvaceti letech v Ostravě.
Myslím si, že naše divadla nemají v současné době podmínky pro uvádění jeho děl. Uvedení Roberta Ďábla v Ostravě bylo vzhledem ke škrtům a celkovému zkrácení z hlediska hudebního zcela nepřijatelné. Ale z hlediska vlastního provedení se ukázalo, že obojí pěvecké obsazení, které měla Ostrava k dispozici, by operu v původním rozsahu zvládlo, celkové hudební provedení bylo na vysoké úrovni. Inscenace byla pojata navíc se smyslem pro dílo. Škrty zjevně nebyly východiskem z nouze, zřejmě chtělo divadlo zkrátit operu na běžný divadelní čas.

U Wagnera se ale nikdo nepozastavuje nad délkou…
Jistě. Je zcela běžné, že když se v cizině uvádí Wagnerova opera, začne se hrát už v odpoledních hodinách, aby mohlo představení skončit v obvyklou dobu.

V čem je Meyerbeerovo dílo výjimečné?
Jeho dílo je nesmírně těžké a náročné po všech stránkách. Meyerbeer je skutečně velkolepý – musíte mít na scéně i druhý orchestr, výraznou složkou oper je balet zakomponovaný do hudby jako zcela kompaktní složka celku. Opery jsou dlouhé a nedají se dost dobře krátit, pokud se jejich architektura nemá zbortit. A především – vyžadují prvotřídní zpěváky. To je základní podmínka. A je velká radost, když vidíte, kolik je takových zpěváků dnes, a zpívají na vysoké úrovni. Dále orchestry, sbory – ale i ty nejprestižnější inscenace, jakou byli například Hugenoti v Bruselu, které nastudoval a dirigoval Marc Minkowski, narážejí na určité limity. I když Minkowski nehrál úplně všechno, co v partituře je, byl to patrně největší operní zážitek, který jsem s Meyerbeerovým dílem měl.

Jeho díla jsou mimořádná obrovskou vnitřní dramatičností, kterou v sobě mají. Meyerbeer ji zažíval v životě – byl svědkem všech různých revolučních změn v Paříži první poloviny 19. století, onoho vření ve společnosti, a to vešlo do jeho kompozic. Tato dramatičnost, vnitřní celospolečenský nepokoj a svár obsažený v hudbě nemá ve světové operní literatuře obdoby. Je to něco docela jiného, než dramata Wagnerova a Verdiho. Divadla si také často nevědí rady s mohutnou účastí baletu na scénách a snaží se ji obcházet. Pokud se balet rovnou nevyškrtne, vznikají různé náhražky a to není ono. Přitom Meyerbeerovy balety nejsou obyčejnou vložkou do díla, kterou je možné vypustit. Naprosto zřejmé je to například v Robertu Ďáblovi i v Hugenotech. Dám vám příklad – když jsem připravoval edici partitury Hugenotů, obnovil jsem původní baletní hudbu ve třetím jednání. To se odehrává ve svátečním odpoledni na prostranství v Paříži. Různé vrstvy obyvatelstva se prezentují svými zpěvy a také tancem. Ale konfliktní situace mezi katolíky a protestanty se do baletu, tedy dění na jevišti, promítá. Hudba je vyloženě pantomimická a je to tak i předepsáno – je to skutečná oscilace mezi slavností a rvačkou. To vše je do hudby a děje zakomponováno. 

Je mnoho tváří Meyerbeerova díla…
Když se jeho opery uvádějí, vybere si každý dirigent něco svého. A jakmile se objeví při provedení nějaká nová hudba, něco, co jsme ještě neslyšeli, je to vždycky ku prospěchu věci. Meyerbeer má ve své hudbě tolik nádherných detailů! Když musel on sám ve svých dílech škrtat, umím si představit, jak obrovské sebezapření to muselo být. Meyerbeer byl totiž neuvěřitelně precizní. Měl i variace árií a jejich atraktivnost ověřoval při zkouškách. Vlastně můžeme říci, že jedna jeho opera jsou opery dvě. Vytvořit takové dílo, to vyžadovalo několik let práce a soustředění. Proto jsou jeho díla tak jedinečná! Dnes už naštěstí není mnoho těch, kteří by obrovský přínos Meyerbeera pro světovou operu chtěli popírat.

Třeba teď vydání korespondence Smetanovy způsobí také takovou vlnu zájmu o dílo našeho skladatele! A třeba se za našimi hranicemi začne hrát i Libuše a nikdo nebude mít zájem škrtat její proroctví.
Kéž by! Smetana není tolik zapomenutý, jako byl Meyerbeer. Ale rozhodně by bylo třeba oživit zájem o jeho dílo a dostat jej více do celosvětového i našeho povědomí. Zaslouží si to.
Děkujeme za rozhovor!