Milánská La Scala včera a dnes (3)

1. 3. Umělecká historie operního souboru

Rané období umělecké historie divadla úzce souviselo s tradicí neapolské opery buffa, jejímž hlavním představitelem byl Giovanni Paisiello (1740 – 1816) a Domenico Cimarosa (1749 – 1801). Z mnoha operních titulů obou autorů, které byly v Teatro alla Scala uvedeny, je třeba vyzdvihnout provedení oper La frascatana (1780), Il barbiere di Siviglia (1786) a Nina pazza per amore (1804) Giovanniho Paisiella a L´italiana in Londra (1780) a Il matrimonio segreto (1793) Domenica Cimarosi.

Repertoár divadla byl mezi lety 1793 – 1798 oživen operou L´oro fa tutto Fernanda Paëra a Simona Mayra (1762 – 1845). Teatro alla Scala se tak otevřelo neoklasicistnímu francouzskému stylu a následnému radikálnímu vývoji hudebního divadla. Fernando Paër a Simon Mayr představují historicky významný mezník mezi operou buffa a romantickou operou. S příchodem Gioachina Rossiniho (1792 – 1868) do Teatro alla Scala v roce 1812 (La pietra del paragone) se divadlo mělo stát místem určeným pro italskou operu seria. Rossiniho operní díla uvedená v Teatro alla Scala do roku 1825 zahrnovala: Il turco in Italia, La Cenerentola, Il barbiere di Siviglia, La donna del lago, Otello, Tancredi, Semiramide a Mosé.

Během tohoto období byl z popudu choreografů Salvatora Vigana (1769 – 1817) a Carla Blasise (1795 – 1878) rozšířen umělecký repertoár divadla také na baletní představení jako samostatné divadelní produkce.

V průběhu 19. století byly v Teatro alla Scala provedeny také operní tituly zahraničního repertoáru, a to Die Zauberflöte (1816) Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791) a La vestale (1822) Gaspara Spontiniho (1744 – 1851).

Roku 1806 byl hlavním scénografem jmenován Alessandro Sanquirico (1777–1849). Oživil koncepci operních inscenací a přizpůsobil ji novému romantickému trendu.

Alessandro Sanquirico – scéna pro první provedení Rossiniho opery Semiramide v La Scale (1824)

Novou éru opery seria (v letech 1822 – 1825) zahájilo uvedení oper Chiara e Serafina Gaetana Donizettiho (1797 – 1848) a Il pirata Vincenza Belliniho (1801 – 1835). Později byly uvedeny další Donizettiho opery v následujícím pořadí: Anna Bolena, Lucrezia Borgia, Torquato Tasso, La figlia del reggimento, La favorita, Linda di Chamonix, Don Pasquale a Poliuto. Následovaly Beliniho opery I Capuleti e i Montecchi, Norma, La sonnambula, Beatrice di Tenda a I puritani.

Mezi přední interprety děl Rossiniho, Donizettiho a Belliniho repertoáru patřili sopranistky Isabella Colbranová (1797 – 1848), Teresa Bellocová (1784 – 1855) a Giuditta Pasta (1740 – 1821), mezzosopranistka Maria Mallibranová (1806 – 1836), tenor Luigi Pacini (1767 – 1837), kastráti Gasparo Pacchiarotti (1740 – 1821) a Giovanni Battista Velluti (1780 – 1861).

V roce 1839 Oberto Conte di San Bonifacio otevřel cyklus oper Giuseppe Verdiho (1813 – 1901). Dílo tohoto skladatele je úzce spojeno s historií Teatro alla Scala. Uvedení jeho první opery Un giorno di regno skončilo neúspěchem. Dalším dílem, které bylo v Teatro alla Scala uvedeno, se stala v roce 1842 opera Nabucco. Byl to první rozhodující úspěch Verdiho životní dráhy. Nabucco zároveň vyvolal silné vlastenecké pocity v revoluční Itálii a založil tak popularitu opery seria. Po uvedení dalších dvou Verdiho oper (I Lombardi alla prima crociata a Giovanna d´Arco) však došlo v roce 1846 k náhlému ukončení Verdiho spolupráce s divadlem a po mnoho dlouhých let byla Verdiho díla uváděna v jiných operních domech. K návratu ke spolupráci došlo až po roce 1869, kdy byla v Teatro alla Scala uvedena Verdiho nová verze La forza del destino. V roce 1872 bylo v Teatro alla Scala uvedena první evropská inscenace opery Aida (světová premiéra proběhla roku 1870 v Egyptě). V roce 1874 Verdi uskutečnil v Teatro alla Scala první provedení zádušní mše Requiem. Roku 1881 představil upravenou inscenaci opery Simone Boccagnera. V letech 1887 a 1893 uvedlo Teatro alla Scala uvedlo dvě Verdiho díla, pocházející ze skladatelovy spolupráce s libretistou Arrigem Boitem (1842 – 1918), a to opery Otello a Falstaff.

Mezi přední interprety Verdiho oper patřili: sopranistka Giuseppina Strepponi (Verdiho druhá manželka, 1815 – 1897), Adelina Patti (1843 – 1919), Teresa Stolz (1834 – 1902), Francesco Tamagno (1850 – 1905, historicky první v roli Otella) a baryton Victor Maurel (1848–1923, historicky první v roli Falstaffa).

Victor Maurel jako Falstaff

Roku 1881 vytvořili scénografové Luigi Manzotti (1835 – 1905) a Ramualdo Marenco (1841 – 1097) výpravu k inscenaci baletu Excelsior, jedno z mistrovských scénografických děl Teatro alla Scala, které dodnes tvoří součást jeho repertoáru.

Roku 1921 se uměleckým ředitelem stal Arturo Toscanini (1867 – 1956). Navázal na Verdiho hudební odkaz. Toscanini uvedl v Itálii dosud málo známé dílo Richarda Wagnera a značně rozšířil orchestrální repertoár o symfonickou hudbu.

Dále Toscanini uvedl opery Giacoma Pucciniho (1858 – 1924): Le Villi, Manon Lescaut, Madame Butterfly, La fanciulla del west včetně premiéry poslední Pucciniho opery Turandot (1926). Toto dílo je zároveň považováno za závěr dějin italské opery seria.

Uvedení Cavalleria rusticana v roce 1891 bylo prvním vystoupením Pietra Mascagniho (1863 – 1945) a zároveň zavedením hudebního realismu do repertoáru Teatro alla Scala. Poté následovalo uvedení děl mnoha autorů tohoto směru: Pietra Mascagniho Iris, Parisina, Le Maschere, dále významná díla Ruggera Leoncavalla (1857 – 1919), Francesca Cilea (1866 – 1950) a Umberta Giordana (1867 – 1948). Uvedení inscenace opery Salome Richarda Strausse v roce 1906 bylo rozhodujícím bodem obratu v repertoáru divadla směrem k novému hudebnímu stylu a zároveň zásadním průlomem a otevřením repertoáru Teatro alla Scala dílům zahraničních skladatelů. V následujících letech zde byla uváděna představení oper a dalších hudebních útvarů skladatelů, jako byl Igor Stravinsky, Claude Debussy, Ferruccio Busoni, Riccardo Zandonai nebo Ottorino Respighi.

Období mezi dvěma světovými válkami patřilo řadě vystoupení velkých umělců, jako byl například Feodor Šaljapin, Magda Olivero, Giacomo Lauri–Volpi, Titta Ruffo, Gino Bechi, Beniamino Gigli, Mafalda Favero, Toti dal Monte, Gilda dalla Rizza a Aureliano Pertile. Významné byly také inovace ve scénografickém provedení prosazované scénografem Nicolou Benisem.

Teatro alla Scala po bombardování v roce 1943

Bombardování v roce 1943 budovu Teatro alla Scala velmi poškodilo. Znovuotevřena byla koncertem, který dirigoval Arturo Toscanini 11. května 1946. V čele vedení divadla jako nový umělecký ředitel stanul Antonio Ghiringhelli. Na post sbormistra se vrátil Vittore Veneziani, který byl v roce 1938 z rasových důvodů propuštěn.

V roce 1948 v Teatro alla Scala debutoval dirigent Guido Cantelli (1920 – 1956), který se stal jedním z předních poválečných dirigentů. Z výjimečných inscenací uvedených v poválečném období lze uvést wagneriánský cyklus řízený v roce 1950 Wilhelmem Furtwänglerem a Verdiho repertoár řízený Victorem De Sabatou. Vystupovali zde vynikající umělci, jako byli dirigenti Herbert von Karajan, Dimitri Mitropoulos, Bruno Walter, operní pěvci Maria Callasová, Renata Tebaldi, Giuseppe Di Stefano, Mario Del Monaco, tanečníci Margot Fontejn, Serge Lifar, Maja Plisetská, Rudolf Nurejev a režiséři Luchino Visconti a Giorgio Strehler.

Od roku 1947 po šedesátá léta 20. století (zvláště za vedení uměleckého ředitele Francesca Sicilianiho) byla uvedena díla Arnolda Schoenberga (Moses und Aron, 1961), Dimitrije Šostakoviče (Katarina Ismailova, 1964), Luigiho Dallapiccoli (Volo di notte, 1963), Kurta Weila (Rise and Fall of the City of Mahagonny, 1964) a Paula Hindemitha (Cardillac, 1964).

Roku 1963 se v Teatro alla Scala prvně uvedl současně jako dirigent a skladatel Luciano Berio (Il Passaggio) a dirigent Bruno Maderna (1920 – 1973). Dále následovaly dirigentské debuty Giacoma Manzoniho a Claudia Abbada (Atumtud, 1965) a v roce 1968 debutoval skladatel Franco Donatoni (1927 – 2000).

Inscenace Rosiniho oper Semiramide (1962) a Guglielmo Tell (1965) odstartovaly v Teatro alla Scala období nového pohledu na repertoár opery seria, známé jako Rossiniho renesance. Přední roli v hudebním životě divadla sehráli dirigenti Gianandrea Gavazzeni a Antonino Votto. V roce 1970 poprvé v Teatro alla Scala debutoval jako dirigent symfonického repertoáru Riccardo Muti.

Riccardo Muti (1970)

Roku 1972 byl dirigentem orchestru Teatro alla Scala jmenován Claudio Abbado. V této funkci působil do roku 1986. Mezi nejvýraznější úspěchy jeho dirigentské éry patří uvedení Rossiniho děl Il barbiere di Siviglia, La Cenerentola a L´Italiana in Algeri, Verdiho děl Simone Boccanegra, Macbeth a Don Carlos, Al gran sole carico d´amore Luigiho Nona a Pelléas et Mélisande Clauda Debussyho. Krom jiných současných skladatelů pokračovalo divadlo až do roku 1986 v uvádění děl Luciana Beria (La vera storia), Franca Donatoniho (Atem) a Karlheinze Stockhausena (Samstag und Licht).

V roce 1978 byla v Palazzo Reale uspořádána velká výstava na oslavu dvoustého výročí založení Teatro alla Scala. Roku 1981 v Teatro alla Scala debutoval jako dirigent operní inscenace Mozartovy Le nozze di Figaro Ricardo Muti. V roce 1982 se stávající operní orchestr transformoval do Filharmonického orchestru Teatro alla Scala. Roku 1986 byl Riccardo Muti jmenován hudebním ředitelem. Muti v letech 1989 – 1998 uvedl nejoblíbenější Verdiho díla: Rigoletto, La traviata, Macbeth, La forza del destino, Falstaff a Don Carlo, dále pak Mozartovu a Da Ponteho trilogii, Mozartovy opery Idomeneo a La clemenza di Tito. Mutiho volba repertoáru zahrnovala Wagnerova Parsifala a výběr z Ringu, Beethovenův symfonický cyklus a operu Fidelio, čtyři opery Christopha Willibalda Glücka, Lodoiska Luigiho Cherubiniho, Rossiniho La donna del lago, Leoncavallovy opery Gli Pagliacci, Nina a Paisielleho La pazza per amore, Pucciniho Toscu a Poulancovy Dialogues des Carmelites. Z děl dalších současných skladatelů uváděných do roku 1986 uveďme díla Luciana Beria Outis, Hanse Wernera Lo sdegno del mare, Undine, Giacoma Manzoniho Doktor Faust, Fabia Fachiho La station termale, Salvatora Sciarriniho Perseo e Andromeda, Alda Clementiho Carilion a Leonarda Bernsteina West Side Story.

Dne 16. listopadu 2000 byly koncertem pod taktovkou Riccarda Mutiho a výstavou v milánském Palazzo Reale slavnostně zahájeny oslavy stého výročí Giuseppe Verdiho. Operní sezóna věnovaná dílu Giuseppe Verdiho byla zahájena uvedením opery Il trovatore a uzavřena představením opery Otello (obě představení byla řízena Riccardem Mutim).

Významnou událostí v životě opery Teatro alla Scala se stalo zahájení první sezóny, po návratu do zrekonstruované Piermariniho budovy, dne 7. prosince 2004. Sezóna začala operou, která byla zahajovacím představením při otevření divadla před 266 lety: Europa Riconosciuta Antonia Salieriho, pod taktovkou Riccarda Mutiho, v režii Luci Ronconiho; autorem scény a kostýmů byl Pier Luigi Pizzi.

V závěru této kapitoly bych ráda uvedla jména nejvýraznějších sbormistrů Teatro alla Scala 20. století, počínaje Vittore Velezianim, kterého vyhledal Arturo Toscanini v poválečném období, přes Norberta Molu, nejvýznačnější osobnost oboru 60. a 70. let a Roberta Benaglia až po Romana Gandolfiho a Claudia Abbada. Ze současných osobnostní bych ráda uvedla Giulia Bertolu, pod jehož vedením operní soubor vynikl především v nastudování symfonického a operního repertoáru. V 90. letech 20. století se mezi přední osobnosti vedení operního sboru Teatro alla Scala zařadil Roberto Gabbiani. Společně s Mutim pak rozšířili moderní repertoár o díla autorů jako jsou Dallapicola, Petrassi, Penderecki, ale i o díla staršího období od Gesualda da Veronesiho směrem k Richardu Straussovi. S Brunem Casonim, zkušeným hlasovým expertem, se jim podařilo posílit sílu jednotlivých hlasových skupin, a tak sbor dosáhl dokonalého jevištního zvuku, silného a zároveň pohyblivého. Nezapomenutelné inscenace (z hlediska operních sborů) vznikly za působení dirigentů Claudia Abbada, Colina Davise, Valerije Gergieva, Carla Maria Giuliniho, Carlose Claibera, Zubina Mehty a pochopitelně Riccarda Mutiho.

Ačkoli je sbor zaměřený především na operní repertoár, má i schopnost interpretace odlišných hudebních žánrů a celků, od chorálního symfonického repertoáru po komorní hudbu, od polyfonního repertoáru až po moderní repertoár. Jako příklad všestrannosti a pestrosti repertoáru tohoto tělesa bych uvedla Mottetti a Trea sacrae cantiones Gesualda da Venosiho, Missu Super iniquos odio habui Lucci Marenzioniho, Missu L´home armé Carissimiho a především Missu da Requiem Giuseppe Verdiho. Operní sbor, stejně jako i ostatní umělecké složky Teatro alla Scala, je protagonistou úspěšných evropských i světových turné (Rusko, ASA, Kanada, Japonsko, Korea).