Milníky Jihočeského divadla

28. říjen 1918 dal rozhodující impulz k prosazení českého vlivu i v oblastech a městech, které ještě ve druhé polovině devatenáctého století byly silně poněmčené, ale na počátku dvacátého věku v nich začal mimořádně sílit český živel. K těmto městům patřily i České Budějovice, kterým v polovině devatenáctého století hrozilo, že se promění v Budweis. S tím, jak ve městě vznikal průmysl a přicházeli do něj čeští obyvatelé ze sousedních i vzdálenějších obcí, se začal prudce měnit poměr Čechů a Němců. Před vypuknutím světové války, kdy Budějovice měly kolem čtyřiceti pěti tisíc obyvatel, se už jejich větší část hlásila k české národnosti. Je tedy logické, že okamžitě propukly hlasy požadující vznik českého profesionálního divadla. Už v lednu 1919 se ustavilo Družstvo Českého národního divadla a 9. září představením Dalibora zahájilo svoji činnost třísouborové Jihočeské národní divadlo, v jehož čele stanul herec a režisér Karel Dostal.Idyla ovšem neměla dlouhé trvání. Sny o pravidelném činoherním, operním a baletním provozu vzaly za své. Divadlo měnilo provozovatele, jednu dobu de facto přestalo existovat. V letech hospodářské krize je zachránil zkušený divadelní podnikatel Bedřich Jeřábek, který zachoval alespoň operetu, ale ani té se příliš nedařilo, obrat k lepšímu začal až po jeho smrti, kdy řízení převzala jeho žena Monika Jeřábková. Ta spolu se středoškolským profesorem, dramaturgem a režisérem Josefem Stejskalem dala divadlu řád a program. Vše ovšem přerušila německé okupace. Němci podobně jako v jiných městech zabrali divadelní budovu, ředitelka Jeřábková zahynula v koncentračním táboře a Josef Stejskal se stal oběti heydrichiády. Soubor pod vedením ředitele Bohumila Kristejna se poté přemístil do Tábora, kde působil až do konce války.

Ani po osvobození nebyl život divadla v jihočeské metropoli jednoduchý. První představení se sice uskutečnilo už 16. května 1945 a byly jím Slovanské tance, které nastudoval choreograf Slavibor Jindřich, baletní mistr, jenž ve čtyřicátých a padesátých letech působil v řadě českých a moravských oblastních divadel. Divadlo hrálo činohru, operetu, občas i balet, ale po čase zůstala pouze činohra. Teprve v roce 1950 se situace stabilizovala, na repertoáru se objevila první opera. Byla jí Smetanova Prodaná nevěsta a poté Dalibor, kterým si divadlo připomenulo své začátky v roce 1919. Vznikl činoherní a zpěvoherní soubor, ale stejně jako tomu bylo v minulosti. Dlouhou dobu všichni členové byli zaměstnáváni podle svých schopností, takže zpívající činoherci účinkovali v operetách a všichni pohybově nadaní umělci participovali na občasných baletních inscenacích. Další opery byly uvedeny až v roce 1954 a byly to velmi úspěšné inscenace Smetanovy Hubičky a Auberova Fra Diavola. Padesátá léta byla dobou rozkvětu budějovické operety, v níž působila řada výtečných umělců. Svoji kariéru zde zahájil Jiří Císler, původně houslista, který se proslavil především v titulní roli Offenbachova Orfea v podsvětí, kde se ve vypjatých partiích sám na scéně doprovázel na housle. Několik let v divadle působil jeden z našich nejlepších dirigentů zpěvoherního žánru, Dalibor Brázda. Slavná byla inscenace Burckhardtova Ohňostroje, kterou s ním nastudoval režisér Otto Haas. Díky ní se stal Ohňostroj na několik sezon šlágrem českého divadla, kdy v mnoha případech se jednalo opět o Haasovo nastudování.

K zásadnímu obratu došlo až v závěru padesátých let. Od 1. ledna 1959 byl v Jihočeském divadle oficiálně zřízen operní a baletní soubor. V letošním roce jsme si tedy připomenuli pětadevadesáté výročí existence českého profesionálního divadla, pětapadesáté výročí od vzniku jeho definitivní podoby vícesouborového divadla. Připočteme-li k tomu, že v období na přelomu roku nalézáme v kalendáři několik jubileí významných vedoucích pracovníků, kteří se zasloužili o výraznou profilaci Jihočeského divadla a jeho opery a baletu, je zde další důvod věnovat této scéně právě nyní pozornost. V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že málokteré divadlo se vyznačuje takovou věrností svých členů jako právě divadlo v Českých Budějovicích. Řada jeho členů mu věnovala celou svou tvůrčí kariéru anebo její nejpodstatnější část, ačkoli měli nabídky z jiných divadla. Týká se to i dlouholetého ředitele divadla, nynějšího senátora Jiřího Šestáka, který v těchto dnech končí své velmi úspěšné budějovické ředitelování, za něž mu patří vzdát veliké díky a popřát mu do všech jeho dalších aktivit upřímně Zlomte vaz!.V roce 1959 také proběhlo první kolo soutěže o výstavbu nové divadelní budovy, jež by umožňovala kvalitní provoz vícesouborového divadla. Po nějakém čase byl vybrán architektonický tým. S velkou slávou proběhlo poklepání na základní kámen. Leč tím, jako již mnohokráte, celá historie skončila. Divadlo nadále hrálo v staré, nevyhovující budově až do roku 1971, kdy byla uzavřena. Divadlo se poté nuceně přestěhovalo do nově postaveného Domu kultury ROH. Po letech se konečně přistoupilo k zásadní renovaci historické budovy, která byla v září 1990 slavnostně znovuotevřena. Svými parametry ovšem toto divadlo vyhovuje pouze činohře a inscenacím komorních titulů operního a baletního repertoáru. A tak Jihočeské divadlo pro inscenace operní a baletní z velké části nadále využívá pohostinství bývalého Domu kultury ROH, nyní Domu kultury Metropol.A když už jsme u hracích prostor, tak si připomeňme, že v roce 1950 byl zahájen provoz na prvním, velmi primitivním otáčivém divadle v České Krumlově. Dne 10. ledna 2015 uplyne deset let od smrti jeho tvůrce Joana Brehmse, muže po všech stránkách pozoruhodného, Lotyše, člena slavného Bauhausu a scénografa mnoha německých divadel, který za pohnutých okolností dorazil na konci války do Českých Budějovic. Těm zůstal věrný a zanechal po sobě obrovské dílo. Přál bych si, abychom mu u příležitosti nadcházejícího výročí věnovali patřičnou pozornost. A na tomto místě bych také chtěl vyslovit přání, ať zdravý rozum konečně zvítězí a najde se kompromis mezi jistě velmi upřímnými a fundovanými názory památkářských puristů a těch, kdo si zamilovali jedinečný divadelní skvost, který ve světě nemá obdoby, a přejí si jeho zachování.V době oficiálního ustavení operního souboru byl jeho šéfem Emil Křepelka, dirigent s mimořádně bohatými zkušenostmi ze svého několikaletého působení ve Státním divadle v Brně. V Jihočeském divadle vykonal kus pozoruhodné práce jak interpretační, tak v oblasti dramaturgie. Uvedl například velmi náročnou operu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek či novinku ruského skladatele italského původu Antonia Spadavecchii Střeček na motivy svého času populárního románu z italských dějin irské spisovatelky Lilian Vojničové. V roce 1962 Budějovice opustil a odešel na šéfovskou pozici do opavského divadla.

Tehdejší ředitel divadla Zdeněk Míka angažoval mladého dirigenta Karla Noska, který do té doby byl dirigentem činoherního orchestru Horáckého divadla v Jihlavě. Rakovnický rodák Nosek pocházel z muzikantské rodiny, jeho dědeček Antonín Srb byl členem orchestru budapešťské opery. Noskovou první inscenací byla na jaře 1963 Nicolaiova opera Veselé paničky windsdorské. Záhy se projevil jako výborný dirigent, ale také jako velmi schopný dramaturg a organizátor, a proto byl jmenován v roce 1965 do funkce šéfa opery, kterou vykonával až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.V budějovickém divadle Karel Nosek zanechal velmi výraznou stopu. Pod jeho vedením vyzrál soubor do podoby velmi kvalitního tělesa po všech stránkách. V budějovické opeře působila řada vynikajících sólistů, z nichž někteří se posléze stali významnými sólisty velkých scén, jako například Zdenka Kareninová, Jaroslav Souček, René Tuček, Josef Veverka a další. Mnoho jich zůstalo Budějovicím věrných a stalo se spolutvůrci skvělé éry budějovické opery. Za všechny bych chtěl jmenovat alespoň Stanislavu Součkovou, Vítězslavu Bobákovou, Roberta Wolka či nedávno zesnulého Oldřicha Jakubíka. Omlouvám se všem sólistům, na něž se v tom výčtu nedostalo, byla by to předlouhá řada jmen, a současně s tím bych chtěl velmi poděkovat panu Jiřímu Fuchsovi, který s nevšední obětavostí mapuje osudy českobudějovických pěvců a pečuje o to, aby jejich jména neupadla do zapomnění.

Českobudějovický operní soubor se výrazně profiloval zejména ve dvou oblastech, v uvádění soudobých operních děl, domácích i zahraničních (v dobovém kontextu se jednalo pochopitelně především o díla skladatelů bývalého Sovětského svazu) a opery předklasického období.

Spolutvůrci této éry byli samozřejmě režiséři, především musím jmenovat Milana Fridricha, režiséra činohry, který ihned po ukončení Divadelní fakulty Akademie múzických umění nastoupil do Českých Budějovic. Dne 22. října uplynulo padesát let od jeho první budějovické premiéry, kterou byla Gribojedovova komedie Hoře z rozumu. Milan Fridrich působil po desítky let ve funkci šéfa činohry, v letech 1970–1976 dokonce byl ředitelem divadla. Soupis jeho režií je úctyhodný. Pravidelně a úspěšně se věnoval také režii operní. Jeho poslední v roce 1997 (zemřel v roce 2006) byl Verdiho Trubadúr. S dirigentem Karlem Noskem poprvé uvedli v říjnu 1969 na budějovickém jevišti Smetanovu Libuši. Z jeho inscenací klasických oper připomeňme alespoň Mozartova Dona Giovanniho, Janáčkovu Její pastorkyni či Řecké pašije Bohuslava Martinů. Dále jmenujme alespoň Švandu dudáka Jaromíra Weinbergera, Annu Sněginu a Optimistickou tragédii Alexandra Cholminova a ze staré operní tvorby Paisiellovy Astrology. Haydnovu operu Lest a láska a Venkovské zpěvačky Fioravantiho.

Vedle Milana Fridricha připomeňme také poslední žačku Ferdinanda Pujmana Inge Švandovou-Kouteckou, která sice v roce v roce 1971 odešla do plzeňského divadla, ale nadále v Budějovicích pilně režírovala (často ve spolupráci se svým manželem, již zesnulým scénografem Vlastimilem Kouteckým). Z jejích režií si připomeňme alespoň Gershwinovu operu Porgy a Bess, opery Dmitrije Kabalevského Dobrý člověk ještě žije (na námět slavné prózy Romaina Rollanda) a Sestry či původní premiéru opery Emila Hlobila Anna Karenina. A je třeba také jmenovat Jaroslava Ryšavého, dlouholetého obětavého a zaníceného dramaturga a režiséra souboru.Stejně impozantní jako soupis režií Milana Fridricha je i soupis děl nastudovaných Karlem Noskem. Jeho jméno figuruje na většině výše uvedených inscenací, z dalších jmenujme jeho vysoce ceněné představení Suchoňovy Krútňavy v roce 1971, řadu oper Bedřicha Smetany, Bendlova Starého ženicha. Z Janáčkových oper to byl především Osud, dále uveďme Mozartova Dona Giovanniho, Gluckova díla Don Juan a Napravený opilec či operu Josefa Boháče Goya na námět románu Liona Feuchtwangera. Svou pozornost věnoval i baletu, titulům, jako byla Čajkovského V. symfonie, Janáčkův Taras Bulba, Hlobilova baletní novinka Kráska a zvíře a další.Po odchodu do důchodu Karel Nosek působil několik let velmi úspěšně v německém Budyšíně (Bautzen), kde si zopakoval Řecké pašije a poprvé v Německu uvedl Smetanovy Branibory v Čechách. Karel Nosek žije na odpočinku v rodném Rakovníku a 19. ledna 2015 si připomeneme jeho osmdesáté narozeniny.

Po roce 1990 mělo českobudějovické divadlo mimořádné štěstí, že se mu podařilo získat k trvalejší spolupráci jeho jmenovce Václava, nedoceněnou a především nedocenitelnou osobnost dějin české opery druhé poloviny dvacátého století. Václav Nosek, i po své sedmdesátce, kterou oslavil v dubnu 1991, nabitý energií a elánem, vykonal během čtyř let, během kterých s budějovickým divadlem spolupracoval, více než mnozí jiní za desítky let. Navázal na dílo již vykonané, a to jak v oblasti interpretační, tak především dramaturgické. V českokrumlovských zámeckých archivech nalezl spoustu cenných materiálů pro svoji průkopnickou činnost. V souvislosti s Václavem Noskem nesmíme zapomenout na Jana Panenku, sólistu opery a především výborného dramaturga, který s Noskem spolupracoval a potom pokračoval v jeho šlépějích, nejprve v Jihočeském divadle, poté jako dramaturg Národního divadla.

Z Noskových hudebních nastudování jmenujme Janáčkovu Její pastorkyni, dvojici oper Bohuslava Martinů Veselohru na mostě a Ženitbu, dále pak Mozartovy opery Così fan tutte (jednalo se o první operní inscenaci uvedenou v budějovickém divadle v italském originále) a Don Giovanni, tedy inscenaci, kterou byl v roce 1990 zahájen provoz v kompletně rekonstruované divadelní budově. Zmínit je třeba i dvojici baletů Amoroso na hudbu Wolfganga Amadea Mozarta a Dido a Aeneas Henryho Purcella v choreografii Libuše Králové a především Kritickou noc Floriana Leopolda Gassmanna, jejíž partituru objevil v Českém Krumlově a kterou uvedl v roce 1994 v režii současné šéfky budějovické činohry Jany Kališové.V Noskově badatelské činnosti pokračoval po jeho smrti (zemřel 21. ledna 2000) šéf opery a dirigent Milan Kaňák; spolu s režisérem Josefem Průdkem zrekonstruovali fragmenty opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti, jež byla považována za ztracenou, a uvedli ji ve světové premiéře v roce 2003.I když se balet od roku 1945 čas od času na repertoáru divadla objevoval, jeho skutečná existence jako samostatného tělesa začala až v roce 1959. V jeho čele stál tehdy tanečník a choreograf Jiří Hoščálek.Po jeho odchodu do Plzně se stal v roce 1962 šéfem baletu Milan Hojdys. Ostravský rodák, kterého tanečnímu řemeslu vyučil v rodném městě Emerich Gabzdyl, nastoupil v roce 1951 do Psotova brněnského souboru. V Brně se brzy stal vynikajícím představitelem především charakterních a komediálních rolí, k nim byl výtečně po všech stránkách disponován. Zmiňme se alespoň o jeho Merkuciovi z Prokofjevova Romea a Julie, Nuralim z Asafjevovy Bachčisarajské fontány a především o jeho skvělém Truffaldinovi v Ogounově inscenaci Burghauserova baletu Sluha dvou pánů.

Jeho první budějovickou inscenací byl v listopadu 1962 balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. V první fázi svého šéfování tančil i řadu rolí, především si zde zopakoval některé své brněnské postavy. Poté, když díky své vnitřní síle a houževnatosti překonal těžké onemocnění, se věnoval choreografické a šéfovské činnosti. Za čtvrtstoletí svého budějovického působení, během něhož byl prakticky výhradním tvůrcem baletních inscenací, se mu podařilo vytvořit kvalitní, technicky dobře vybavený, byť nevelký soubor, v němž vyrostla řada velmi dobrých tanečnic a tanečníků. Tíha repertoáru ležela především na trojici „věrných“ – Haně Čáslavské, Radmile Hájkové a Jiřímu Hájkovi. Milan Hojdys byl tvůrcem choreografií a pohybových složek v desítkách oper, zpěvoher i činoher.Z řady jeho významných inscenací si připomeňme například Čajkovského Labutí jezero a Spící krasavici a jevištní ztvárnění V. symfonie, Prokofjevova Romea a Julii a Popelku, Asafjevovy balety Bachčisarajská fontána a Plameny Paříže, Dvořákovy Slovanské tance, Nikotinu a Signorinu Gioventú Vítězslava Nováka, Vostřákovu Viktorku, Janáčkova Tarase Bulbu, Bartókova Podivuhodného mandarína, Hirošimu Viliama Bukového a balet Vladimíra Soukupa François Villon. Od smrti Milana Hojdyse uplyne letošního 17. listopadu dvacet let.Ve výčtu nejzasloužilejších pracovníků Jihočeského divadla nesmí chybět jméno čerstvého sedmdesátníka Josefa Průdka. I když Josef Průdek je rodilý Pražák, v Praze vystudoval a do Prahy se v letech 1996–2002 na šest sezon vrátil ve funkci šéfa Opery Národního divadla v Praze, svým osobním a profesním životem je plně spjat s Českými Budějovicemi.Ke zpívání se Josef Průdek podle vlastního vyjádření, které poskytl v rozhovoru pro MF Dnes u příležitosti životního jubilea, dostal proto, že ve škole zlobil. Učitelka, která rozpoznala jeho pěvecký talent, prý mamince doporučila, aby chodil do pěveckého sboru, kde ho srovnají. Jak znám Josefa Průdka, nejsem si jistý, zda ho srovnali, ale rozhodně mu pomohli rozvinout jeho pěvecký talent. Jeho kroky posléze vedly na konzervatoř a na Akademii múzických umění a poté do Jihočeského divadla, kde byl, jak opět sám říká, angažován na malé a nejmenší role. Nicméně, realita byla, tak jak tomu často bývá, jiná. Hned jeho první role, do níž byl obsazen, byla v roce 1969 jedna z nejtěžších v barytonovém oboru, titulní role ve Verdiho Rigolettovi. V této roli mohl uplatnit jak všechny valéry svého pěveckého projevu, svou schopnost precizní pěvecké charakterizace role a také své nesporné herecké kvality.

Po Rigolettovi následoval Harašta v Lišce Bystroušce, Radovan v prvním budějovickém nastudování Smetanovy Libuše. V tom dalším, o dvanáct let později, už zpíval Chrudoše. Josef Průdek je barytonista, ale jeho pěvecký rozsah a schopnosti mu umožnily se zdarem vypořádat se s náročnými basbarytonovými partiemi, jako byly mozartovské role Figara, Leporella v Donu Giovannim, Alfonsa v Così fan tutte a vedle toho titulní role ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, čtveřice zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Kašpar ve Weberově Čarostřelci anebo Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce. A zazpíval si i Vodníka v Rusalce.

Rolí byly desítky, tak jmenujme alespoň některé, z těch mozartovských ještě Papagena v Kouzelné flétně, v němž mohl skvěle uplatnit své výtečné komediální schopnosti, Marbuel ve Dvořákově Čertu a Káče. Titulní roli v opeře Jaromíra Weinbergera Švanda dudák, titulní role ve Verdiho Macbethovi anebo Sebastian v Albertově Nížině, z rolí soudobé tvorby pak Colas Breugnon v Kabalevského opeře Dobrý člověk ještě žije anebo titulní hrdina Boháčovy opery Goya. K jeho sólistickým vrcholům patří titulní hrdina Gershwinovy opery Porgy a Bess a především vynikající studie mlékaře Tovjeho v Bockově a Steinově muzikálu Šumař na střeše, kde mohl skvěle uplatnit svůj mimořádně citlivý hluboce lidský přístup k životu. Tovje se stal přímo jeho životní rolí.

Opereta, muzikál, hudební komedie byly a jsou neodmyslitelnou součástí programu Jihočeského divadla a bylo zcela logické, že v nich našel Josef Průdek své velké uplatnění. Nejprve jako herec a posléze jako režisér. Jeho první režií byla Smetanova Čertova stěna, kterou dostal „na záskok“ za jiného režiséra v roce 1974. A vypořádal se s touto režijně možná nejobtížnější Smetanovou operou výborně, takže mu režie začaly být přidělovány v hojné míře. Ze začátku nejvíce právě v oblasti takzvaně zpěvoherní, ale postupně se stále více prosazoval v opeře. Z těch operetních to byly například Kálmánova Čardášová princezna i Hraběnka Marica, Lehárova Veselá vdova anebo hudební komedie Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka Sto dukátů za Juana, z operních například Cimarosovo Tajné manželství, Smetanova Prodaná nevěsta, kterou poté režíroval také v německém Meiningenu, Dvořákův Šelma sedlák, Mozartova Figarova svatba, Donizettiho Nápoj lásky, Pucciniho Manon Lescaut, Veselohra na mostě a Ženitba Bohuslava Martinů a mnohé další.

Josef Průdek režíroval v řadě dalších českých a slovenských operních divadel. V Národním divadle se jako režisér poprvé představil inscenací Jakobína v roce 1993 a o rok později zde režíroval Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty. V době svého šéfování na naší první operní scéně nastudoval velmi úspěšnou inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, která byla koprodukčně s lisabonským Teatro San Carlos hrána také v portugalském hlavním městě. Operní soubor Národního divadla s ní hostoval v Japonsku, v Tokiu byla v roce 2003 vyhlášena za operní inscenaci roku. Režíroval rovněž církevní operu Petra Ebena Jeremias, která byla uvedena v rámci Pražského jara v roce 1997. Na Národním nastudoval také scénický melodram Zdeňka Fibicha a Jaroslava Vrchlického Smrt Hippodamie, ve Stavovském Mozartovu Figarovu svatbu.

Po návratu do Českých Budějovic se s plnou sobě vlastní vervou opět zapojil do divadelních aktivit. Z jeho režií poslední doby jmenujme především inscenace, které byly s velkým ohlasem hrány rovněž před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově – Dvořákovu Rusalku, Verdiho Sílu osudu, Leoncavallovy Komedianty a Divotvorný hrnec Burta Lanea, v němž rovněž hraje roli Šerifa.S hercem Josefem Průdkem se diváci mohou setkat dále například v roli Jupitera v Offenbachově Orfeovi v podsvětí, Orlovského v adaptaci prvorepublikové operety Holka nebo kluk, která je dílem Antonína Procházky, anebo v postavě pošťáka Kolbaby v dramatizaci Čapkovy Pošťácké pohádky. Momentálně připravuje premiéru Mozartovy Figarovy svatby, titulu, k němuž se už po několikáté vrací. Premiéra je plánovaná na prosinec a Josef Průdek prohlašuje, že je to už opravdu jeho poslední režie. Jenomže ve výše zmíněném rozhovoru pro MF Dnes říká: „… Zatím žádnou energetickou krizi necítím. Je to asi tím, že jsem se v mládí věnoval atletice. A navíc, když vstoupíte na jeviště, nic vás nebolí, zapomenete na všechny neduhy.“

Popřejme Josefu Průdkovi do dalších let hodně zdraví, sil, energie a jeho věčného optimismu. Navíc má pokračovatele: jeho syn Lukáš se od 1. listopadu ujímá řízení Jihočeského divadla.
Foto archiv JDČB Václav Pancer/Deník, Bohuslava Maříková