Miloš Haase: Soudobí skladatelé potřebují víc příležitostí uplatnit svou hudbu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Miloš Haase je vždy snažil dělat jen to, co má rád. Přestože mu v mládí na škole vytýkali, že se příliš zabývá „věcmi naprosto neslučitelnými s vystudovaným oborem“, svých zálib se nikdy nevzdal a díky tomu je dnes známý zároveň jako skladatel, architekt, i publicista.

Miloš Haase (foto Miloš Haase)
Miloš Haase (foto Miloš Haase)

Miloši, jsi uváděn jako skladatel, hudební publicista a architekt. Co z toho tě živí a co děláš nejraději?
Neživilo mě z toho vlastně tak úplně ani jedno, protože ze všeho nejraději něco vymýšlím nebo vytvářím. Nezáleží na tom, jestli to je projekt stavby, hudební skladba nebo text nebo překlad. Vystudoval jsem architekturu a živilo mě projektování, každodenní práce v projekční kanceláři.

Idea se musí zpodobnit, vypracovat, prosadit a realizovat, bez ní architektura, ani hudební skladba, ale ani cokoli jiného nevznikne. A u architektury je to často běh na dlouhou trať. Měl jsem v životě štěstí, že jsem mohl dělat, co mám rád, a nemusel být úředníkem ani funkcionářem. Několik mých návrhů se realizovalo, i když většina jich zůstala jen ve studiích, nebo před realizací z různých důvodů skončila v koši. Hudební sféra byla pro mne v tomto ohledu příznivější. Nemám sice mnoho skladeb, ale z těch dokončených byly až na jednu všechny provedeny brzy po dokončení i vícekrát a několik z nich je nahraných v rozhlase.

Vnímáš hudbu jako příbuzný obor architektuře, nebo jako zcela jiný obor?
Samozřejmě ji vnímám jako příbuzný obor, kterým skutečně je. Mezi architekturou a hudbou je mnoho analogií, tu neznámější a okřídlenou vyjádřil Goethe přirovnáním architektury ke zkamenělé hudbě. Mně se ale víc líbí Xenakisův výrok, že hudba je architektura v pohybu, protože je mnohem přesnější. Většina lidí to tak nevnímá. Když jsem v roce 1973 končil vysokou školu, napsali mně do posudku, že jsem se „nepřestal zabývat věcmi naprosto neslučitelnými s vystudovaným oborem,“ a proto jsem – navzdory výsledkům svého bezproblémového studia – „jedinec roztěkaný a nevyhraněný, což jistě bude na překážku mému budoucímu pracovnímu zařazení“.

Jak jsi se vůbec dostal k hudbě, měl jsi doma nějaký příklad?
Moje cesta k hudbě od malička vedla přes poslouchání a čtení not, věř-nevěř. V Rychnově nad Kněžnou, kde jsem se narodil, mě obklopovala hudba už od raného dětství, ale byla to hudba reprodukovaná. Nevyrůstal jsem v hudební rodině, moji rodiče se aktivně hudbě nevěnovali, i když ji měli rádi. Doma jsme měli pianino značky Rous, na které se kdysi učila hrát maminka, a poměrně velkou diskotéku, několik alb velkých standardních gramofonových desek na 78 otáček. Mezi nimi byla kompletní Má vlast, Novosvětská, árie a předehry z oper, komorní hudba i lidové písně v úpravě Václava Trojana. Moji starší kamarádi v domě zase měli písničky z Osvobozeného divadla, jazz a vodníka Čochtana, a tak než jsem šel do školy a později se v hudební škole začal učit hrát na klavír, poznal jsem z desek opravdu hodně hudby. Když jsem z toho pak po letech něco slyšel hrát živě, překvapilo mě, co krásného zvuku gramofon spolykal.

Ale ze všeho nejdůležitější pro mě byla přípravka v rychnovské hudební škole, kam jsem chodil od pololetí první třídy, protože nás tam už od malička učili spojovat si psané noty se zvukem. Když jsem napsal notu, musel jsem si umět představit, jak zní, jako když čtu písmenko v knize. Bylo to obtížné, ale když jsem se soustředil, abych si zvuk dobře zapamatoval, docela mi to šlo. Paní učitelka nám vždycky ukázala, jak každá nota jinak, ale přesto stejně zní na klavíru, na houslích, na flétně, na malé zvonkohře, v různých oktávách nebo když si ji zazpíváme. Soutěžili jsme, kdo udělá při diktátu nejmíň chyb. Moc mě bavilo si číst noty a představovat si, jak znějí.

Na opravdovém koncertu jsem byl v Rychnově jen jednou, a pamatuju si, že to bylo před Vánoci v Národním domě, protože hráli moc hezkou skladbu pro smyčcové kvarteto, takové čtyři variace, z nichž každá končila začátkem písně „Narodil se Kristus pán“. Až po letech jsem zjistil, že to musela být volná věta Hábova Sedmého kvartetu.

Měl jsem takový malý notový památníček, kam jsem si zapisoval všechno, co mne v rádiu nebo v kině zaujalo, samozřejmě než melodické útržky, málokdy se mi podařilo zapamatovat si víc. Bylo to ale mnohem zajímavější než cvičit etudy, i když v Rychnově jsem byl opravdu pilný. Celou Bajerku jsem přehrál za půl roku. Měl jsem velkou motivaci se rychle naučit hrát. Pan děkan mi slíbil, že až povyrostu, abych nohama dosáhnul na pedály, dovolí mně hrát při slavnostní mši v zámeckém kostele na varhany, a ty já velice obdivoval a opravdu za obdiv stojí. Ale za rok jsme se přestěhovali do Hradce Králové, a tam jsem o motivaci přišel.

Eva Kovárnová a Miloš Haase (foto Miloš Haase)

V Hradci mě přesto potkalo velké štěstí v podobě rozsáhlé hudební knihovny s diskotékou, kde už vedle not půjčovali i elpíčka. Ve škole nás tehdy nutili odpracovat deset nebo dvacet brigádnických hodin za pololetí v akci Mladý budovatel. Protože jsem hned napoprvé na stavbě zimního stadionu nastydnul a tři týdny proležel s angínou, maminka mně vyjednala brigádu v knihovně, kde jsme si půjčovali, a kam jsem potom chodil pomáhat až do maturity a přiznám se, že hlavně z nezřízené touhy po informacích. Pro mne to byla Alladinova jeskyně plná neuvěřitelných pokladů. Ve hře na klavír jsem sice pokračoval dál, ale měl jsem mnoho jiných zájmů a víc mě zajímalo číst noty a vymýšlet si hudbu, než cvičit na klavír etudy a stupnice.

K soustavnému skládání, budeš se asi divit, jsem se dostal přes loutkové divadlo, které jsem se naučil hrát na letním dětském táboře ve dvanácti letech. Se svými skladatelskými pokusy jsem totiž v hradecké hudební škole narazil, ale ve školním loutkovém divadélku, kde jsme chtěli mít všechno vlastnoručně udělané, byly naopak vítané. Vedle režie a návrhu výpravy na mne pravidelně zbylo složit scénickou hudbu, protože jsem uměl noty. Vodit loutky a mluvit za ně, to šlo dohromady dobře, ale nešlo při tom hrát na nějaký nástroj. Pomohl až zázrak techniky, magnetofon. Naučil jsem se ho ovládat, hudbu jsem doma nahrál a později nahrávku podle potřeby vylepšoval různými zvukovými efekty, a přitom se naučil správně stříhat magnetofonové pásky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments