Miloval přírodu a operu. Vzpomínka na Jindřicha Doubka

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Probíráme-li se programy inscenací Janáčkovy opery v Brně z padesátých až sedmdesátých let minulého století, pravidelně se v nich setkáváme se jménem Jindřicha Doubka. S operním sólistou, který, s krátkou výjimkou na začátku jeho pěvecké kariéry, zůstal věrný rodnému městu a jeho divadlu. Letošní dvacáté výročí jeho úmrtí, které připadlo na 6. červen, nám poskytlo příležitost, připomenout si životní a uměleckou kariéru skromného muže, který se výrazným způsobem podílel na profilu brněnské opery v jednom z jejích nejvýznamnějších a nejúspěšnějších období.Jindřich Doubek se narodil 3. září 1932 v Brně. Vyučil se automechanikem, a protože měl rád přírodu, věnoval se horlivě v oné době velmi populárním trampským aktivitám. Spolu s kamarády zpívali u ohňů, založili si k vlastnímu potěšení trampský sbor. Jeden z jeho kamarádů mu poradil, aby se pěvecky školil. Jindřich Doubek jeho rady uposlechl a začal navštěvovat lekce zpěvu u profesora Hromádky.

Byla válka, české divadlo v Brně bylo zavřeno. Doubek se, jako řada jiných mladých zpěváků, přihlásil ke konkursu v brněnském německém divadle. Do divadla ale nenastoupil a byl jako mnoho jiných totálně nasazen na práci v Německu. Tam i spolu s dalšími Čechy založil orchestr. Před koncem války se mu podařilo uprchnout a vrátit se domů. Po osvobození úspěšně absolvoval konkurs do operního sboru Zemského divadla.

V pětačtyřicátém roce se jednak doplňovaly prořídlé řady existujících operních souborů a vznikaly operní soubory nové ve městech, v nichž do té doby existovala německá divadla. Vzhledem k nutnosti kvalitního doplnění těles byly ustaveny kvalifikační komise, které měly za úkol posoudit kvalitu přijatých členů. Do Brna zavítala komise, v jejímž čele byl dlouholetý sólista a režisér Opery Národního divadla v Praze, umělec, který se v té době výrazně společensky angažoval a jehož teoretické znalosti a vědomosti si nijak nezadaly s výsostnými kvalitami jeho uměleckého projevu, Josef Munclinger. Doubkův projev ho zaujal natolik, že si sám sedl ke klavíru, aby si svého mladičkého hlasového kolegu sám vyzkoušel.Okamžitě Doubkovi nabídl možnost ucházet se o členství v Národním divadle. Jindřich Doubek se rozjel do Prahy, vykonal konkurs u tehdejšího šéfa opery Otakara Jeremiáše a byla mu nabídnuta elévská smlouva. Doubek se ale chtěl prosadit jako sólista, přišly nabídky z Liberce, Olomouce a Opavy. A tak nastoupil do Slezského divadla v Opavě, kde vznikal ambiciózní operní kolektiv, jehož šéfdirigentem byl dirigent s mimořádnými zkušenostmi a také pedagogickými schopnostmi a značnou divadelní praxí, Frestiček Preisler. A spolu s ním v Opavě začínali jeho dva generační vrstevníci z basového oboru, o tři roky starší Karel Berman a o čtyři roky mladší Jaroslav Horáček…

Rychle se dočkal sólových rolí. Indiána v Prodané nevěstě brzy vystřídaly větší a významné úkoly jako například Otec Paloucký v Hubičce či Vodník v Rusalce. A znovu se ozvala Praha. V Opeře Národního divadla došlo k výměně na šéfovském postu. Do divadla se vrátil po válce z vůle ministra Nejedlého zapuzený Václav Talich. Jindřich Doubek se k nabídce vyjádřil v rozhovoru, který s ním pro časopis Program Státního divadla v Brně vedla redaktorka Evženie Dufková v září 1983: „Od tohoto velikána (míněn je Václav Talich) jsem dostal pozvání, abych přijel znovu do Národního divadla předzpívat, ale já jsem tam nešel. Za prvé jsem byl zarytý Brňák, že se mi v Praze vůbec nelíbilo, tady mě lákala brněnská příroda všude kolem a moje touha bylo jenom Brno a Praha mě nijak neupoutala. Samozřejmě dnes si to vyčítám, udělal jsem chybu.“A tak se stalo, že poté, co se Zdeněk Chalabala v roce 1949 stal šéfem Janáčkovy opery, se Jindřich Doubek vrátil do svého rodného města obklopeného kouzelnými Bystrouščinými lesy, kde mohl naplno dát průchod své rybářské vášni, jež ho provázela po celý život. Dostal se do výborné společnosti, jež ho svou kvalitou inspirovala k výborným výkonům. Svá platná místa v souboru už měli jeho dva vrstevníci – mimořádně perspektivní Rudolf Asmus a Zdeněk Kroupa, špičkovým reprezentantem basbarytonového oboru byl dlouholetý skvělý představitel tak zvaných charakterních a zvláště komediálních rolí, Vlastimil Šíma.

A k odchodu na odpočinek směřoval znamenitý basso profondo souboru, ideální představitel rolí ruského repertoáru, jenž v té době byl jednou z páteří profilu souboru, legendární představitel Vodníka, Leoníid Pribytkov. Právě Pribytkovův odchod měl pro další vývoj Jindřicha Doubka značný význam. Všemi svými dispozicemi, především perfektně znělým hlubokým basem, spojeným s procítěností projevu dokázal vyjádřit i ty nejjemnější nuance, které vyžadovaly jednotlivé partie.

Připočteme-li k tomu jeho vždy bezchybnou výslovnost, píli a soustředěnost, bylo jasné, že Brno dostalo za Pribytkova výbornou náhradu. Mimochodem, s Leonidem Pribytkovem spojovalo Jindřicha Doubka upřímné přátelství. Doubek jej jezdil pravidelně navštěvovat do Bítova na Vranovské přehradě, kam se  Pribytkov přestěhoval a kde se věnoval své rybářské vášní. Se stejným úsilím, zodpovědností a zaujetím, s jakým přistupoval k velkým rolím, odváděl i drobnější úkoly, jimiž byl také pověřován. Vzpomínám si, když jsem jej tehdy v dávné minulosti obdivoval jako rozšafného konšela Malinu v Tajemství, abych v rozmezí pár měsíců byl okouzlen jeho bujarým fráterem Barnabášem v téže opeře.Jeho první studovanou rolí po příchodu do Brna byl poručík Zuniga v Bizetově Carmen, po něm následoval polský šlechtic Bučinskij v Chalabalově a Munclíingrově inscenaci Dvořákova Dimitrije (v pozdějším nastudování vystoupil v roli Patriarchy Jova). Ve výše zmíněném rozhovoru pro brněnský Program vzpomíná na své začátky: „A pak přišla další velká škola, když jsem pracoval podšéfem Chalabalou, poněvadž byl umělec, který dovedl ze zpěváka vytáhnout poslední a poslední ho naučit. Rozuměl všemu, herectví i zpěvu, všemu jsem se naučil.“

Dále vzpomíná i na Aleše Podhorského, činoherního režiséra, známého svou schopností předvést hercům svou představu o roli. V jeho režii nastudoval Doubek postavu chána Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi a poustevníka Beneše ve Smetanově Čertově stěně.  Smetanovské basové role tvořily důležitou součást jeho repertoáru. Vedle těch již míněných to byly například  Kecal  i Mícha v Prodané nevěstě, Lutobor v Libuši (kterého převzal po Pribytkovovi a vytvořil jej v několika po sobě jdoucích inscenacích), pražský starosta Wolfram Olbramovič v Braniborech v Čechách, v Hubičce vedle Otce Palouckého také pašíř Matouš a zazpíval si i námořníka Marka ve fragmentu nedokončené Violy.

K jeho nejlepším postavám patřil ušlechtilý hrabě Vilém v Dvořákově Jakobínu a svůj smysl pro humor potvrdil v postavě Lucifera z Čerta a Káči. Z dalších početných postav českého klasického repertoáru si připomeňme jeho vodníka Ivana v Novákově Lucerně a starostu Matěje Přibka v Kovařovicových Psohlavcích.Z jeho janáčkovských rolí je třeba vyzvednout jeho role v Lišce Bystroušce, v nichž mohl vyjádřit svůj opravdový vztah ke krajině svého srdce. V řadě inscenací této opery byl představitelem Jezevce a Faráře, v Jílkově a Wasserbauerové nastudování, kterým byl zahájen 2. října 1965 provoz v nové budově Janáčkova divadla zpíval v alternaci s Václavem Halířem netradičně roli Revírníka.  Toto představení silně inspirované Felsensteinovou inscenací z Komické opery, nebylo v Brně, pyšném na jedinečnost domácího výkladu tohoto mistrova díla, ale přijato příliš nadšeně.Z jeho rolí v operách Bohuslava Martinů bych rád připomenul Ivana v Ženitbě, jednoho z Loupežníků v Hlasu lesa a především Starce v Řeckých pašijích. S úspěchem se zhostil řady úkolů v dílech soudobých českých autorů. Vyzvedl bych například jeho Revírníka v Kvapilově Pohádce máje, Starého kardinála v Janu Husovi Karla Horkého a Marcella v Jedu z Elsinoru téhož autora, Strachotu v komické opeře J. F. Fischera Ženichové a Otce v jeho opeře Romeo, Julie a tma, Ondřeje Buchlovce z Maryly Františka Suchého a doktora medicíny Tomeše v opeře Jiřího Berkovce Krakatit…

Z jeho rolí v italském repertoáru je třeba jmenovat velmi přesvědčivý výkon v jedné z nejnáročnějších verdiovských basových postav – roli Krále Filipa v Donu Carlosovi, dále  pak  Ramfise v Aidě, Fernanda v Trubadúru, Sparafucila v Rigolettovi, markýze de Calatravu v Síle osudu a Pistola ve Falstaffovi, z postav pucciniovských pak Kostelníka v Tosce a  Gucciho v autorově jediné komické opeře Gianni Schicchi.

Významné příležitosti poskytla Jindřichu Doubkovi opera německá. Zde bych vyzvedl především kapitána Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanu a žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi, z dalších rolí pak Poustevníka ve Weberově Čarostřelci, Hanse Foltze ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských či admirála Leforta v Lortzingově Caru a tesaři… V Mozartových operách se s ním diváci mohli setkat v postavě Masetta v Donu Givannim a doktora Bartola ve Figarově svatbě, v operách francouzských například v postavě Starého Hebrejce v Saint Saensově Samsonovi a Dalile a Luthera v Offenbachovvých Hoffmannových povídkách.Velmi blízká byla Jindřichu Doubkovi ruská tvorba. O jeho výtečném Končakovi z Borodinova Knížete Igora už jsme psali výše. K jeho nejparádnějším rolím patřil kníže Gremin v Evženu Oněginovi a Pimen v Musorgského Borisi Godunovovi. Z jeho dalších postav z ruské tvorby si připomeňme alespoň Bomelije v Pskoviťance Nikolaje Rimského Korsakova a Sobakina v jeho Carské nevěstě, z moderní tvorby pak hraběte Rostova v Prokofjevově Vojně a míru, Starého trestance v Šostakovičově Katěrině Ismajlové a hluboce lidskou studii Děda Semjona v Kabalevského Rodině Tarasově. Z dalších postav z moderní tvorby jmenujme alespoň Nevěstina otce v operním zpracování Lorcovy Krvavé svatby od maďarského skladatele Sándora Szokolaye.S divadlem se Jindřich Doubek rozloučil v září 1984. Závěr jeho života tragicky poznamenala předčasná smrt jeho syna, pracovníka technických složek divadla, s nímž ho pojila láska k přírodě a k rybaření. Nedlouho poté, 9. června 1995, podlehl zákeřné chorobě i on sám. Zemřel tak skromný a citlivý umělec, který se výrazně zapsal do srdcí a paměti brněnských operních fanoušků…

Foto archiv ND Brno/ Rafael Sedláček