V budově někdejšího Branického divadla chtějí „Lůzři“ vytvořit zázemí pro svoji činnost, a tím ukončit nomádství po pražských scénách a tělocvičnách, a chtějí zároveň nabídnout zázemí dalším – duchem spřízněným umělcům. Program divadla nabídne taneční a pohybová představení pro dospělé i dětské diváky, a uvede samozřejmě v prvé řadě repertoár Loser Cirque Company a Radima Vizváryho. Nadto hodlají noví provozovatelé plánovanou přestavbou budovy věnovat rázovitému Braníku a jeho rezidentům další společenský spot. Tyto šlechetné vize se příjemně snoubí s odkazem této kulturní památky, která patří k legendám pražské divadelní historie.
První premiéru v nově zprovozněném divadle Loseři věnovali dětem – což působí jako akt plný naděje. Inscenace Mimjové přehledně a bez řečí zobrazuje zápas dobra se zlem, a může být trochu i metaforou k současnému kontextu, v níž se soubor (a my všichni) momentálně nachází. V příběhu Mimjů decimuje zlá královna svět, a činí tak obzvláště odporným způsobem – oslepuje lidi. Ztráta očí je samozřejmě hrozná (oproti dočasné ztrátě čichu a chuti) a síly dobra takovou devastaci nemohou nechat šířit. Do jejich čela se postaví Mimstr – magická autorita v podání Radima Vizváryho, který je i režisérem projektu.
Už první pohyby jeho úvodního sólového výstupu naznačují, že půjde o mistrovský výkon. Vizváry jako křepký stařec v hedvábném kimonu s dlouhými vlasy a vousy působí charismaticky a na chvíli je takřka k nepoznání. Sebemenším pohybem ruky, prstů, očí pevně poutá divákovu pozornost. Nejde jen o perfektní orchestraci zpracovaného těla, ale i o viditelnou, vnímatelnou, vnitřní koncentraci, díky níž si udržuje dokonalý přehled nad jevištěm a každou situací. Jeho útlá, super štíhlá postava působí étericky, skoro až spirituálně (kde je ten svalovec z Heroes?, pomyslela jsem si) a přitom je v ní nemálo karikaturní stylizace.
Ačkoli na Mimstra v příběhu čekají artistické úkoly, spousta bitek a gymnastiky v bojových choreografiích, je tu k obdivu především jemnost a detailismus ve Vizváryho tělesném projevu. Připomíná tahy kaligrafickým štětcem – tu rychlou, přesnou, měkce načrtnutou zkratku, k níž není co dodat. Možná pod vlivem tématu východní filozofie slevil z rozmáchlé gestické opulentnosti, která mnohdy až nepříjemně zahlcovala (a zlevňovala) některá jeho předchozí díla. V případě Mimstra jde každopádně o velikou roli a výjimečně využitou příležitost nejen na úrovni jedné postavy. Jako evangelistovi pantomimy se Vizvárimu daří úspěšně fúzovat s dalšímu formami a žánry. Kritika pantomimického „oldschoolismu“ začíná slábnout, když se ukázalo, jak dobře funguje v rámci jiných scénických formátů – například v kontaktu s novocirkusovou estetikou, kde rozšiřuje účinně možnosti dramaturgie a podporuje psychologizaci postav.
Ale zpět k příběhu – aby Mimstr nebyl na zlou královnu sám – „vykouzlí“ si z hlediště tři pomocníky. Už jejich zjevení je pro malé diváky velikou událostí. Jsou hluční, zmatení, divně nešikovní a jejich plný sál. Trojice performerů – Ramba, Panský, Petrák – představují dobráckou „hrubou sílu“, kterou je třeba zušlechtit a opracovat, aby byla použitelná, například pro boj se zákeřnou panovnicí. Velkou plochu inscenace proto zaujímají scény výcviku, které jsou plné akrobacie, ale i humoru – ne všechno, co mistr vyučuje, totiž učedníci chápou. Je třeba zmínit plastický zvukový design, který obohacuje pohybové sekvence a rozšiřuje jejich účinnost a rozměr, prohlubuje zážitek. I když jde především o exhibici artistických dovedností, síly, flexibility a choreografického důvtipu, objevují se náznaky charakterů jednotlivých Mimjů. Jejich individuální naturel se totiž stává základem pro spojení s energií určitého silového zvířete, na čemž stojí finální vizuální efekt inscenace.
Po úspěšné pacifikaci královny, která se nakonec ukáže stejně zlá, jako směšná – tak se to alespoň Aničce Polívkové, kterou bude v reprízách alternovat Vanda Hybnerová nebo Irena Kristeková, podařilo zprostředkovat – projdou naši hrdinové nečekanou transformací. Povstanou ze tmy v podobě medvěda, lva a opičáka. Tento šamanský moment zařídily obří nafukovací kostýmy a zaplnily prakticky celou scénu. Wow efekt měl na premiéře u dětí velký úspěch a představení vrcholilo nadšením a frenetickým potleskem. A to snad není špatné. Výhrady, které se nesou kuloáry o tom, že jsou Mimjové jednodušší a prvoplánoví předávám v tomto textu jako názor, s nímž úplně nesouhlasím. Dramaturgie divadla pro děti je složitý terén. Je snadné sklouznout do podbízivosti a nevkusu, stejně jako povýšeným estétstvím minout potřeby dětské duše. Mimjové se ve svém žánru bez efektů neobejdou, účinek akrobacie, s níž soubor pracuje, je na principu efektů založen. Přitom Losers vyprávějí hodinový dobrodružný příběh jen pohyby lidského těla za asistence hudby, zvuku a výtvarných prvků – a děti z nich nespouštějí oči ani uši.
Divadlo BRAVO! má nakročeno navázat na příběhy, které tu kdysi jiné party nadšenců zanechaly. Přeju všem, aby bylo co vyprávět, o čem mluvit a čemu tleskat.
Mimjové
Režie: Radim Vizváry
Scénář: Matěj Randár, Radim Vizváry, Petr Horníček
Dramaturgie: Matěj Randár
Hudba: Ivo Sedláček
Kostýmní výtvarník: Marek Cpin
Design zvířat: Tomáš Martin
Výroba zvířat: Jiří Enoch
Scénografie: Petr Horníček
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Produkce: United Arts
Účinkující
Královna Hidora: Vanda Hybnerová / Anna Polívková / Irena Kristeková
Mimstr Tori: Radim Vizváry
Mimja Neko: Matyáš Ramba
Mimja Kuma: Mates Petrák
Mimja Saru: Jindřich Panský
Premiéra: 25. 9. 2020, Divadlo Bravo
