Škampovo kvarteto: Vzájemný respekt a vnímavost je pro hraní v kvartetu zásadní

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jak se v současné kultuře nepřející situaci žije a zkouší členům Škampova kvarteta, renomovaného smyčcového ansámblu s více než třicetiletou tradicí? Jaké mělo kvarteto programové plány k oslavení letošního beethovenovského výročí? Proč je pro koncertní výkon důležitá nejen vzájemná vnímavost a respekt, ale také čas strávený společným zkoušením? A dá se při hře s kolegy využít schopnost improvizace nebo pedagogická zkušenost?

Škampovo kvarteto – Martin Stupka, Adéla Štajnochrová, Helena Jiřikovská, Lukáš Polák (zdroj skampaquartet.cz)

O tom všem, ale také o plánech na nahrávání nového CD s kompozicemi Vítězslava Nováka, o spolupráci s Ivou Bittovou nebo o hledání ideálního nástroje se zvukově „spřízněnou duší“ jsme si povídali s houslistkou Helenou Jiříkovskou (primarius souboru) a violistou Martinem Stupkou.

Jak postupně probíhala proměna personálního složení Škampova kvarteta?
Helena Jiříkovská: Největší změna nastala v roce 2008, kdy se rozhodl odejít Pavel Fischer a s ním i Jana Hrabaňová. Oba chtěli jít vlastní cestou. Pavel učí, skládá, hraje svoji vlastní muziku a Jana učí malé děti. V současném složení je služebně nejstarší Lukáš, pak já a pak Adéla a Martin. Lukáš je u nás už od roku 2004, jestli se nepletu, a Adélka přišla v roce 2014.

Jak vzpomínáte na své začátky v souboru?
HJ: Pro mě osobně to bylo ze začátku divoké, protože jsem měla doma malé dítě a musela jsem se naučit hromadu not. Ale na druhou stranu to byla paráda, protože to je krásný repertoár. Moc mě to bavilo a baví dodnes.

A vaše zkušenosti, Martine, když jste se stal členem? Jaké to bylo, převzít pomyslnou štafetu?
Martin Stupka: Pro mě to bylo celkem přirozené „vplutí“, protože jsem už předtím osm let v kvartetu hrál. Stěžejní repertoár jsem naštěstí uměl, takže jsem se nemusel všechno učit. To byla velká výhoda zrovna u Janáčků. Když jsem jako student začínal, byla spousta času se tomu věnovat. Ale u kvarteta v koncertním provozu už to musí šlapat. Takže jsem byl rád, že jsem ten materiál už znal.

Byly tam třeba nějaké nové interpretační zvyklosti?
MS: To ano. Museli jsme si vzájemně najít cestu, kudy jít dál. Někdy to může být osvěžující, když se člověk učí novou věc. Nebo je naopak zvyklý něco hrát už léta, a pak to slyší z jiného úhlu pohledu. Myslím, že to bylo ku prospěchu. Já jsem rozhodně byl rád.
HJ: My také.

Jaký máte recept na udržení dobré atmosféry v souboru?
HJ: Asi vzájemný respekt – poslouchat se a vnímat se, to je podle mě hlavní. Ale také může být prospěšné, když se vyjádří různé názory. Osvěží to třeba starou interpretaci, nebo se najde nový způsob, jak něco zahrát.

Překvapí vás ještě někdy něco hudebně přímo na pódiu během koncertu?
MS: Určitě. Záleží na tom, co hrajeme, ale vždycky je tam nějaké překvapení. Je to pořád adrenalin.
HJ: Je to zábava, a když je nový repertoár, vždycky se čeká, jestli bude překvapení – jestli se někdo ztratí, jestli dohrajeme dohromady. (smích) Trošku přeháním, už se nám to nestalo dlouho.

V roce 2012, kdy už v souboru Pavel Fischer nebyl, vzniklo album s Ivou Bittovou. Jak na to vzpomínáte?
HJ: To bylo skvělé. Byly to skladby Pavla Fischera, tři smyčcové kvartety. A k tomu se hrála jedna nebo dvě skladby Ivy Bittové, která tam s námi byla jako host. Pavel u toho byl také – a také tam zpíval.

Bylo všechno rozepsané v notách, nebo tam byl i prostor pro improvizaci?
HJ: Byl tam prostor, ale já úplně improvizátor nejsem. Chodila jsem k Pavlovi pro rady, co s tím mám dělat. Spíš to bylo napsané v notách. Já jsem čistý interpret, neumím improvizovat.

MHF Český Krumlov 2017, Škampovo kvarteto v Maškarním sále 18.7.2017. Foto: Libor Sváček, [email protected]

Je to pro vás výlet do neznáma?
HJ: Pro mě ano, protože na to nejsem vůbec zvyklá. Nevím, jestli se to dá naučit, třeba mít nějaké záchytné body. Asi bych na to potřebovala trénink – jako u všeho.
MS: Ono se to zdá, ale dá se velice rychle dostat na dobrou úroveň. Je to jenom o tom, k čemu se člověk dostane.
HJ: Neměla jsem moc příležitostí. Jednou jsem hrála s Milanem Svobodou jeho Concerto grosso pro klavír a housle. Měl tam kadenci a řekl mi, ať si improvizuji. Tak jsem ho poprosila o kadenci vypsanou. Fakt to neumím. (smích)

Ale zároveň hraní podle předem vypsaného materiálu vám dává svobodu zase jiným způsobem, ne?
HJ: Rozhodně ano. Každý skladatel dává obrovský prostor k interpretační svobodě. Je to ve způsobu frázování, někdy i v tempu, také ve znalosti dobových zvyklostí. Vždy by se ale měl respektovat zápis dané skladby. Přiznám se, že mám ráda mantinely – když to má určitou formu. A k tomu člověk vždycky dá něco vlastního.

Vám, Martine, k improvizaci pomáhá i hráčská praxe z jiných hudebních žánrů, je to tak?
MS: Ano. Já tíhnu k muzice jako celku. Nikdy jsem nebyl úplně vyhraněný jenom na klasiku. Je to dáno více vlivy. Jako malý jsem začal dělat folklórní muziku. A postupem doby jsem se dostal také na jazzové dílny – několikrát jsem byl ve Frýdlantu, kde byly i smyčce. To bylo fajn. A pak jsem se ještě během studií dostal jako „slepý k houslím“ i na kurzy barokní interpretace. Na HAMU byla tehdy vypsaná pozvánka s plným stipendiem, bylo to v Rakousku a nikdo se nepřihlásil. Kamarád mi řekl, jestli nechci jet, a mě to strašně zajímalo. Jel jsem tam s houslemi, ačkoli jsem tehdy studoval hru ha violu. Na kurzech nás pak zaopatřili i strunami a půjčili nám smyčce… Takže pro mě je hudba komplexní záležitost a říkávám, že jsou jen dobří nebo špatní muzikanti.

Zároveň určitý hudební žánr může ovlivnit celkový způsob uvažování o hudbě, například strukturálně nebo co se týče hudební teorie.
MS: Je pravda, že když jsem se vždycky vrátil z Berlína z hraní v ansámblu Andromeda Mega Express Orchestra, kde je i rytmika, to jest basa a bicí, byl jsem pak na kolegy tady v kvartetu hodně pes, co se rytmu týče. (smích)

Jakou hudbu tam hrajete?
MS: Nedá se to lehce popsat. Je to multižánr, ale zároveň žádný crossover. Polovina lidí jsou jazzmani a polovina „klasici“. A kapelník píše originální autorskou hudbu vždy speciálně pro tenhle ansámbl a v podstatě každému na míru. Každého člena osobně zná a kolikrát vznikla inspirace i tak, že jsme se bavili o tom, kdo co rád poslouchá a co ho baví. Každá skladba je pak úplně jiná. Někdy je skoro celá improvizovaná, jindy celá vypsaná v notách. Vždycky se to nějak tváří na první poslech, ale pak je tam mnoho vrstev a nových věcí, které člověk může najít při každém dalším poslechu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments