Mimořádná událost v Opeře Národního divadla: Pád Arkuna

Národní divadlo přichystalo svým divákům vítané překvapení, dramaturgický počin, jímž je uvedení Fibichovy neznámé poslední opery Pád Arkuna. Přípravě inscenace věnovalo mimořádnou pozornost, k níž patřilo již to, že pozvalo ke spolupráci po zkušenostech s uvedením Wagnerova Prstenu Nibelungova a po velmi úspěšném Parsifalovi k její realizaci osvědčeného neobvykle empatického dirigenta Johna Fiora a k němu kompletní tvůrčí tým vedený režisérem Jiřím Heřmanem, který se s ním spolupodílel na posledně jmenované inscenaci.

Johnu Fioremu, který je v současné době hudebním ředitelem Norské opery v Oslo, hudba Zdeňka Fibicha učarovala hned při prvním seznámení s jeho poslední operou. Ano, netřeba zastírat (a John Fiore se k tomu hrdě hlásí), že právě Fibichovy charakteristické wagnerovské rysy byly Fioremu ihned blízké. Pod jeho vedením orchestr, sbor i sólisté podávají nejlepší výkony, jakých jsou vůbec schopni.

K opětovné spolupráci přizval náš významný operní režisér a budoucí šéf opery Janáčkova divadla v Brně Jiří Heřman své stálé spolupracovníky, scénografa Pavla Svobodu, autorku kostýmů Alexandru Gruskovou, autora světelného designu Daniela Tesaře a v neposlední řadě také dramaturga Ondřeje Hučína, kteří dovedou inscenaci připravit do všech detailů. Jako u nás zcela neobvyklý bonus natočil dirigent John Fiore v Národním divadle doslova kouzelný charismatický videoúvod k chápání hudební složky Pádu Arkuna s praktickými ukázkami, v němž upozornil na úzké spojitosti Fibichovy hudebně-dramatické metody s metodou Richarda Wagnera a uvedl paralely s jeho Prstenem Nibelungovým. Především dirigentův rozbor předehry k Dargunovi, opatřený dokonce českými titulky, může divákům pomoci se zorientovat v nelehkém a dosud neznámém díle.

Příprava inscenace Pádu Arkuna byla opravdu příkladná a je nezvratným důkazem skutečnosti, že sejde-li se v Národním divadle (nebo ve kterémkoli jiném divadle) tvůrčí tým, který spolupracuje se skutečným vnitřním zaujetím, můžeme očekávat mimořádné výsledky. Pád Arkuna považujeme za vlajkovou loď přístupu nového vedení opery Národního divadla k české opeře, navíc k opeře téměř neznámé a mající velkooperní parametry. Rovněž pěvecké a herecké výkony sólistů povětšině odpovídají kvalitě zvoleného inscenačního týmu. Nechvalme však všeobecně všechno, všimněme si blíže obsazení obou premiér, klaďme otázky a snažme se nalézt některé odpovědi.Především se domnívám, že interpretace kompletního či téměř kompletního díla, které ve své době skladatel vytvořil, není nezbytnou podmínkou uvedení kterékoli opery. Zdeněk Fibich si jistě nebyl vědom slabin libreta jeho milované Anežky Schulzové, jíž věnoval mnoho let svého tvůrčího života. Jeho zhudebnění libreta je mnohem silnější než libretní předloha, která je mnohomluvná, nevyrovnaná v pohledu na předmět dramatu a někdy i nedůsledná v charakteristice postav. I na tyto vlastnosti opery Pád Arkuna poukazuje ve svém, jako vždy do hloubky propracovaném, písemném úvodu k inscenaci dramaturg Ondřej Hučín. Domnívám se, že pokud by byl Fibichův Pád Arkuna podroben citlivé dramaturgické úpravě, bylo by to inscenaci a především konkrétně jejímu režisérovi jen a jen pomohlo. Inscenátoři nechali dílo projít jen téměř zanedbatelnými korekcemi textu a ponechali mu „wagnerovskou délku“, která klade i na diváky enormní nároky. Cílem případné dramaturgické úpravy mohlo být dosažení podobné kompaktnosti, k jaké Zdeněk Fibich dospěl v již zmíněné předehře k druhé části opery Pád Arkuna s názvem Dargun.Nicméně výtvarná spolupráce a především neuvěřitelně detailní práce Johna Fiora na hudební přípravě inscenace dala režisérovi Jiřímu Heřmanovi možnost k vytvoření jevištního díla, na němž bylo, jak bývá jeho zvykem, ihned patrné jeho silné osobní zaujetí. Pokusme se učinit několik poznámek k inscenaci a klást otázky v případě, kdy její podobě ne zcela rozumíme.

John Fiore Fibichovu hudbu naplnil životem především díky svým rozsáhlým zkušenostem s Richardem Wagnerem. Bravurní orchestr, sbor i sólisté a vzájemná souhra byla bezchybná. A ta strhující předehra k Dargunovi! Jen jedna inscenační „chyba?“ ve smyslu temporytmu inscenace – výrazná pauza jako nádech před mohutným závěrečným finále. Myslím si, že by se finále mělo na diváka valit ihned, téměř bez pauzy (je-li to technicky možné), stejně jako to později na úplném konci inscenace činí videozáznam hroutícího se obřího černobílého lodního nákladu – zhmotnění cesty k moci a k majetku. Je láska Margit a Jaroměra začátkem lepších časů? Spíše ne. Místo Dargunova (pohanského) hromadění moci a majetku nastupuje totéž v bleděmodrém – totiž křesťanské Absalonovo hromadění téhož. Jiří Heřman cítí jako ústřední myšlenku Pádu Arkuna spíše odkaz Dargunův, který těsně před smrtí říká své dceři Margit: „Tvá máti, dítě, pravdy znala taj! Neb pravý v lásce cíl jest života! V těch slovech požehnání otce vem!“Pro režiséra Heřmana byl Pád Arkuna neobyčejně těžkým úkolem. Bezchybně vnesl do inscenace ducha severního moře a bílých doverských útesů. Scénografie – dřevěný přírodní povrch na točně vyzvednutý na kůlech. Náznak lodního trupu a stěžňů. Konec první části Helga – Dargunova loď míří k severu, v dalším jednání odplouvá Absalonova loď spolu s Margit týmž směrem. Scénu provází kombinace několika tylových opon napjatých na tazích (hra s průhlednem a jeho opakem, četné poetizující i realisticky zpřesňující projekce, vynikající koordinace všech vizuálních prvků včetně výborného barevného svícení – moře, oheň, dramatičnost, poezie). Na druhé straně vybavil Jiří Heřman děj místy podrobnou realistickou drobnokresbou. Neustálé přenášení podnosů (Helga) a vykládání beden i rádoby logické vojenské příchody a odchody diváka brzy unaví. Režisérovi se, myslím, nepodařilo prosadit pro obě bojující protistrany stejně přesně charakterizující kostýmy – Dargunovci ve vojenském podléhají spíše diktátu dokonalosti barevné kombinace kostýmů. Poznámka k rekvizitám: až příliš malý křížek – ve chvíli, kdy se k němu vztahuje Dargun, byl ten křížek vlastně neviditelný. Zvítězila tu logika nad divadelním citem (má-li to být zásnubní dárek pro Helgu, musí být malý, ale ta jeho nepatrnost potom vadí po celý zbytek opery).

Heřman zvolil dvojí až trojí úhel pohledu. Symbolický, ibsenovsko-psychologický a realisticko-popisný. Tyto kontrasty se ne vždy přesvědčivě prolnuly. Režisér se snaží o doslovení situací. Avšak stejně nerozumím – proč se vlastně vrací Dargun? Vykládají z jeho lodi nějaké zboží. Čí je hnědý kufr, čí oblečení do něj skládá Helga, proč jej (kdo?) odnáší zpět do „domu“? Proč má rozlehlá mísa s vodou (tvarovaná téměř jako artefakt) na sobě zavěšen kovový kbelík, jímž ji Jaroměr zcela popisně doplní vodou, aby se mohl umýt? Má-li to být kontrast k poetické hře Margit a Helgy s vodou, pak to nefunguje. Proč Jaroměr tahá Margit za sukni jako teenager a proč na ni ne právě něžně vycákne vodu z kbelíku? Proč po sobě rybáři házejí ryby a led, když tu není místo pro odlehčení situace a jde o těžkopádně popisnou scénu? Zatímco hudba je téměř neustále dramatická či obecněji vzato ryze divadelní, jevištní obraz za ní občas pokulhává.

Ovšem milostný duet Margit a Jaroměra v rytmu valčíku má po hudební stránce překvapivě operetní líbivé parametry (ach, ten zamilovaný stárnoucí skladatel!). Kombinace symboličnosti a snahy až ibsenovsky hluboce vykládat postavy se daří jen několika interpretům – Daně Burešové i Marii Kobielske, Aleši Brisceinovi, Martinu Bártovi, Szilvii Rálik, avšak i ti v přeneseném slova smyslu klopýtají o bagety, džusy a lahve plné medoviny. Vezme-li Absalon na Darguna z Helžina podnosu poloplnou lahev alkoholu, působí to směšně.Honba za logikou děje je v této spletité opeře pro Jiřího Heřmana pastí. Je chvílemi příliš detailně popisný. Dargunovi námořníci mají k Helze přezíravý až výsměšný vztah, když polonazí běží snad cvičit nebo se koupat do moře. Snídají zcela realisticky a brání jí ve vstupu za Dargunem. Daleko působivěji působí hra s biblí – Helga k ní utíká, pak jí padá na zem a Absalon ji zase s úctou zvedá. Dargun bibli s odporem shodil na zem.

Pokusme se o srovnání sólistického obsazení obou premiér 9. a 10. řijna 2014. Jako Helga se na první premiéře Fibichova Pádu Arkuna představila Dana Burešová. Tato pěvkyně zraje jako víno jak pěvecky, tak herecky, její Helga má v sobě odhodlání zamilované ženy i vědomí vlastního poklesku (zároveň zůstává na jevišti i po své smrti jako němý svědek všeho dění a všudypřítomná spojnice mezi Absalonem, Dargunem a její dcerou Margit). Hlas Dany Burešové je plný, znělý, barevný, pěvecká technika vyspělá – je dobře, že bude v této své vrcholné formě vstupovat do role Libuše.Maria Kobielska na druhé premiéře učinila touto rolí významný krok v budování svého mladodramatického repertoáru, její hlubší tóny se úspěšně propojují se zbytkem hlasu, zpívá a hraje roli s něžným citem.Jejího milence, divokého pohanského Darguna, ztělesnil na premiéře David Szendiuch. Jeho basu chybí pro poměrně velký prostor Národního divadla výraznější volumen, výšky zvládá dobře, ale sonorní hloubky mu prozatím chybějí – hlas i herectví ještě potřebuje pro tento typ rolí dozrát. Dargunova postava působí v jeho pojetí křehce, rozhodně nevzbuzuje bázeň ani respekt.Ondrej Mráz má k Dargunovi blíž. Vytváří jednolitou hrdinskou postavu agresivního pohana pomocí výrazně znělého hlasu, který však nabývá v této roli, ač je vystavěn kompaktně, zjevně záměrně podivnou novou „vnitřní“ rezonanci, nebránící sice pronikání jeho hlasu do prostoru, ale hrozící „zapouzdřením“. Myslím tím skutečnost, že Mrázův hlas ztrácí v této nové jednolitosti možnost jemnějšího výrazového a dynamického odstínění. Obávám se, že by role Darguna mohla do budoucna negativně ovlivnit další vývoj jeho hlasových možností.Roman Janál restartoval postavou biskupa Absalona (původně Helžina snoubence) svoji pěveckou techniku. Mám-li se vyjádřit přesněji – po dlouhé době opět legatově zpívá a nedeklamuje, patrně pod jednoznačně kladným vlivem dirigenta Johna Fiora, jako jeho další kolegové. Rezervy vidím v herecké stránce Janálova zpodobení Absalona, která vede k přílišné rozkolísanosti této postavy. V jeho pojetí chybí alespoň zdání důstojnosti, kterou kněz nesmí postrádat.Martin Bárta podal v téže roli obdivuhodný pěvecko-herecký výkon, jako Absalon je charismatickou osobností, jež ani při pochybeních a váhání neztrácí důstojnost. Bártův hlas je melodický a zní měkce. Jeho Absalon je výrazným protipólem stejně ctižádostivého „macha“, jako je pohanský Dargun, ač jejich životní cíle jsou si velmi podobné.Helžina a Dargunova dcera Margit Alžběty Poláčkové (která postupně míří od lyrických rolí k mladodramatickým) je postavou velmi výraznou. Jen pozor na srozumitelnost textu a občas i na průběžnou znělost hlasu. Možná, že u Alžběty Poláčkové tentokrát pěvecký výraz a herecká dynamika převládla o něco víc nad pěveckou technikou, než by bylo záhodno.Pavla Vykopalová přistupuje k roli Margit zcela jinak – její hlas je nekomplikovaně svěží, má mladistvou barvu a neustálou znělost, je jí rozumět téměř každé slovo. I herecky je vcelku přesvědčivá.Dramatická Radana („malá Ortruda“, jak říká John Fiore) je zejména v případě Evy Urbanové handicapována už kostýmem. Ta paní v kloboučku do této inscenace jaksi nepatří. Je z jiné opery, což Eva Urbanová ještě zdůrazní svým způsobem zpěvu i herectví – poutá na sebe pozornost, jako by hrála samu sebe – zpěvačku Evu Urbanovou v roli Kněžny Radany – je tedy (alespoň pro mne) herecky nepřesvědčivá. Po pěvecké stránce však pod vedením dirigenta Johna Fiora udělala na roli velký kus práce.Radana číslo dvě – Szilvia Rálik – podala na druhé premiéře výkon, který osobně cením snad výše než její Královnu Alžbětu I. v Brittenově Glorianě. Navíc se jako cizinka musela těžce potýkat s češtinou, její výslovnost se však v průběhu představení rychle zlepšila. Pěvkyně vytvořila celistvou velmi dramatickou postavu, která zapadla do celku inscenace.Brilantní výkon podal Aleš Briscein v roli Jaroměra. Pěvecky byl excelentní, technicky bez problémů, svítivý znělý tenor, výborný představitelsky, a navíc i typově přesný.Jaroměrovi Martina Šrejmy schází nepřestávající kontinuita znělého pěveckého výkonu a větší nasazení herecké.O menších rolích jen heslovitě – Rutan Valentina Prolata byl víceméně přesvědčivý, Tim Ribic však asi neměl být do této role obsazen, když mu zatím patrně chybí pěvecká i herecká zkušenost na větším jevišti. Jiří Sulženko a Jevhen Šokalo i oba představitelé Dolena (David Nykl a František Zahradníček) zvládli své role na patřičné úrovni.Uvedení Fibichovy poslední opery Pád Arkuna v Národním divadle je mimořádnou událostí v dějinách jeho operního souboru. Nenechte si tuto příležitost ujít.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Zdeněk Fibich:
Pád Arkuna
Hudební nastudování a dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Český národní sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéry 9. a 10. října 2014 Národní divadlo Praha

Helga – Dana Burešová / Maria Kobielska
Dargun – Ondrej Mráz / David Szendiuch
Absalon – Martin Bárta/ Roman Janál
Margit – Alžběta Poláčková / Pavla Vykopalová
Radana – Szilvia Rálik / Eva Urbanová
Jaroměr – Aleš Briscein / Martin Šrejma
Rutan – Valentin Prolat / Tim Ribic
Gunar – Jiří Sulženko / Jevhen Šokalo
Dolen – David Nykl / František Zahradníček

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová