Mimořádný úvod mimořádného ročníku: francouzské duchovní baroko otevřelo Letní slavnosti staré hudby

Jan Venclík, 26.07.2020 1:09

V kostele Panny Marie na Slovanech proběhlo ve čtvrtek 23. července 2020 zahájení Letních slavností staré hudby pod názvem Meditatio. Hlavní náplní prvního koncertu byla francouzská vokální hudba druhé poloviny 17. století.

Letní slavnosti staré hudby: Meditatio (foto Petra Hajská)

Francouzská vokální hudba druhé poloviny 17. století ve své „komorní“ podobě žánru tzv. malého moteta („petit motet“) byla hlavní náplní prvního koncertu Letních slavností staré hudby, který nesl titul „Meditatio“. Slyšet duchovní hudbu skladatelů působících z většiny v prostředí královského dvora, jako byli Charpentier, Du Mont, Méliton či Robert, je samo o sobě neobvyklé. Zaujme již obsazení třech mužských hlasů s vysokým tenorem, doplněné continuem. Zajímavý a povedený koncert byl potvrzením, že i tuzemští interpreti mohou tento u nás málo uváděný druh barokní hudby na vysoké úrovni prezentovat.

Pořadatelé Letních slavností se soustavně snaží o co možná nejlepší propojení hudby a místa, v němž se provozuje. Tentokrát se mohlo zdát, že jejich volba gotického kostela Panny Marie na Slovanech byla spíše náhodná, podřízená čistě praktickým ohledům. Spojitostí se snad mohl stát mariánský námět některých motet. Nicméně se ukázalo, že se jedná o prostor, do kterého se dobře hodí nejen středověká hudba (již zde v rámci festivalu opakovaně vystupoval Tiburtina Ensemble Barbory Kabátkové). Atmosférou i akusticky zde dobře vyznělo i francouzské duchovní baroko ve své méně okázalé, intimnější podobě.

První a vlastně titulní položkou programu byly Méditations pour le Carême Marca-Antoina Charpentiera (1643-1704). Jedná se o skladby zhudebňující texty a výjevy velikonočního postního týdne. Přestože se jedná o „meditace“, je v hudbě přítomen i dramatický náboj, který byl i interpretačně spíše podpořen. Ostatně přímé promluvy protagonistů pašijového příběhu jsou svěřeny sólistům (Ježíše nižšímu tenoru, Jidáše, Petra, popřípadě Piláta basu), podobně je tomu i v závěrečné meditaci o obětování Izáka. V meditaci „Querebat Pilatus dimittere Jesum“, která je v podstatě úsekem zpívaných vícehlasých pašijí, jsou deklamativně ztvárněna i zvolání lidu. Bohužel o tuto meditaci, stejně jako o dvě další, bylo publikum ochuzeno, což byla trochu škoda, když už se provádělo sedm čísel z deseti. Jejich zařazení by přineslo ještě větší kontrasty (i když by třeba narušilo akcent na meditativnost) a možná více ukázalo Charpentiera mj. jako následovníka oratorní tradice Giacoma Carissimiho. Charpentier právě u Carissimiho studoval v Římě v 60. letech 17. století a sám se stal autorem řady „dramatických motet“ a oratorií („histoires sacrées“): mezi jeho oratoria patří například Sacrificium Abrahae (Abrahámova oběť) a Le Reniement de Saint-Pierre (Zapření sv. Petra), což jsou shodou okolností náměty, které se objevují i v těchto postních meditacích.

Charpentierovým motetem Salve Regina (H.23) – skutečně meditativně – program i končil. Z dalších vokálních čísel se poněkud vymykalo In lectulo meo Henryho Du Monta (1610-1684). Jednalo se o tenorový dvojzpěv s působivým efektem zesíleného echa. Kromě dalších motet zazněla od Du Monta i čistě instrumentální skladba (Allemande gravis), hraná na varhanní pozitiv sólo, pocházející stejně jako jmenovaná vokální skladba ze sbírky Cantica sacra. Historickou zajímavostí je, že se v této sbírce objevuje první francouzský tištěný part bassa contiua s číslovaným basem. Tvorba málo známého skladatele Pierra Mélitona (zemř. 1684) byla zastoupena motetem Regina coeli laetare pro tři hlasy. Předposlední skladbou pak bylo moteto Pierra Roberta (cca 1618-1699) Splendor aeternae gloriae na text vzývající Krista.

Nejednalo se o koncert zajímavý jen dramaturgicky, i interpretům se dařilo. Vokální trio působilo vyrovnaně, hlasy všech tří pěvců se k sobě dobře barevně hodily. Vojtěch Semerád, který celý program nastudoval, se profiluje především jako houslista a umělecký vedoucí souboru Capella Mariana zaměřeného především na renesanční vokální polyfonii, zabývá se však též gregoriánským chorálem. Zde se předvedl jako kvalitní zpěvák, který je schopný s přehledem dostát též specifickým nárokům partu vysokého tenoru (haute-contre) ve francouzském barokním repertoáru. Výrazově či znělostí hlasu za svými kolegy ve většině skladeb nijak nezaostával. Tomáš Král (basse-taille) se v oblasti staré hudby pohybuje zhruba patnáct let, je pěvcem mezinárodního renomé, který spolupracuje s řadou zahraničních souborů, a zajisté tak má zkušenosti i s francouzskou hudbou podobného druhu. Zaujal – na patřičných místech – expresivitou projevu a znělostí hlasu a celkově „ansámblovým“ citem. Ondřej Holub (taille) s francouzským barokním repertoárem zatím nejspíš příliš velké zkušenosti nemá, což bylo místy slyšet (třeba pokud šlo o melodické zdobení), avšak jako vynikající ansámblový zpěvák disponující ušlechtilou barvou hlasu velmi přispěl ke zvukové vyváženosti a celkové kompaktnosti tria. Ve výrazově exponovanějších sólových pasážích se mu však někdy trochu nedostávalo přesvědčivosti. Precizní francouzská výslovnost latiny byla devízou všech pěvců.

Doplňkem v programu byly skladby, v nichž se představili jako sólisté hráči jinak spolehlivě fungujícího continua: Mélusine de Pas (viola da gamba), Pablo Kornfeld (pozitiv) a Jan Krejča (teorba). Instrumentální čísla, působící v kontextu celého programu možná trochu nesourodě, postupně gradovala – nejen hladinou zvuku. Nejprve zahrál Jan Krejča skladbu Les Sylvains od Françoise Couperina (1668-1733) v úpravě od Roberta de Visée (cca 1655-1732). Jako poslední z nich pak zaznělo asi to nejvýraznější – Prélude ze Suity d moll slavného gambisty Marina Maraise (1656-1728) v podání Mélusine de Pas a jejích kolegů.

Večer potvrdil, že Collegium Marianum – Týnská škola má u nás dlouhodobě, pokud jde o uvádění francouzské hudby, největší zkušenosti a „know-how“, o čemž svědčí též spolupráce s Centrem barokní hudby ve Versailles. Nejen pro ty, co se na koncert nedostali, může být dobrou zprávou, že jej zaznamenal Český rozhlas, a lze se nadít, že bude vysílán někdy v příštích týdnech či měsících na Vltavě, popřípadě na stanici D-dur. Organizátorům i návštěvníkům festivalu, jehož 21. ročník je ze zřejmých důvodů poněkud mimořádný (například tím, že poslední dva koncerty se konají až v září), pak lze přát jen to, aby již nebyli konfrontováni s nějakou nenadálou situací a všechny koncerty mohly proběhnout podle plánu.