Minimalismus v hudbě, maximalismus v emocích

Hudební občasník jedné flétnistky
(14. března 2016 Smetanova síň Obecního domu)

Včera ve Smetanově síni jsem si dopřála zážitek, který se jen tak neslyší a nevidí. Clarinet Factory + Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Sedím u svého počítače, před chvílí mi doznělo Glassovo Echorus, které koncert odstartovalo a já si ho vychutnala znovu v klidu svého vlastního prostoru. Pouštím si ještě jeho hudbu k filmu The Hours, kterou jsem nějaký ten pátek neslyšela… Vrací se mi pocity ze včerejšího večera a nevím, co psát dřív. Pokusím se čtenáři nastínit atmosféru krásy, která mi byla nabídnuta v daném okamžiku, a já za ni jako dočasný příjemce s vděčností poděkovala.

První věc, která mě udeřila, či vlastně neudeřila, bylo vplynutí jak orchestru do sálu, tak i první, již výše zmíněné, skladby. Odehrálo se to vše jakoby nic, posluchači nedostali jasný signál, že teď je ten začátek koncertu. Nechápejte mě špatně, bylo to kouzelně neohraničené a přitom nedošlo k žádné megalomanii, již atmosféra sálu a zvukový prostor nabízely. To byl pro mne první paradox. Druhý se pojí k tomu prvnímu. Vůbec jsem neměla pocit, že jsem v Obecním domě, ale spíš na místě, jako je zatopený lom v Nečíně, do kterého se na Clarinet Factory a jejich festival Ozvěny z kamene jezdí už roky pro zážitek úplně jiného druhu, než běžně známe z uzavřených sálů… Troufám si tvrdit, že to nebylo tím, že jsem seděla dosti blízko pódia, ale ovzduším, které kvarteto spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu vytvořily.

Navíc večer moderoval nejen pro posluchače u rádia Jan Pokorný a dělal to tak citlivě, že se vůbec nestalo to, že mi obvykle slovní komentář k hudbě narušuje nějakou kontinuitu hudební produkce. Vynikající byly krátké rozhovory s pány kvartetními, kteří nejsou jen skvělými muzikanty, ale také oplývají humorem, což diváctvo ocenilo salvou smíchu a atmosféra se stala ještě rodinnější.

První blok kusů z tvorby ansámblu pokračoval v minimalistickém duchu, jemuž byl večer věnován. B-A-C-H, ano, inspirováno oním pánem, Vltava, využívající slavný  Smetanův motiv a živelný Luďa’s Dance byly dílem také Marko Ivanoviće, který původní skladby Clarinet Factory nádherně upravil pro orchestr. Kouzelná instrumentace. Nemůžu se ubránit hezkým vzpomínkám na své úplně první zkušenosti v Pražském studentském orchestru, se kterým Marko v té době pracoval, a vybavuji si i nějakou jeho kompozici, kterou jsme nadšeně prováděli kdesi ve Švédsku… Ale pojďme zpět do Prahy. “Na počátku (a na konci první půle večera) byl pulz.” a Three Movements Stevea Reicha. Myšlenky mi proudí hlavou a po chvíli se přistihnu, že moc nevnímám muziku. Ze zasněnosti mě vytrhává zvuk marimb a vibrafonů. Tady si uvědomuji, co dělá komorně laděný minimalismus. Opakující se melodické a rytmické motivy mají u mne někdy za následek přesně to, co se stalo. Odnáší mě to neznámo kam… Asi na pauzu. 🙂

Z toho zvláštního rozpoložení mě ale vytrhává Krátká jízda v rychlém stroji. S žádným jsem zatím neměla tu čest, ale teď už si to dokážu představit. Díky, Johne Adamsi.

„Tak už pozvěte zase ty klarineťáky!“ běhá mi hlavou. Přání se mi plní a kluci představují své the best of. Ptáčci z Birdsong poletují po síni, kluci je střídavě chytají a zase vypouštějí ze svých klarinetů…

Proboha, teď tím vůbec nemyslím, jak se mezi námi dechaři říká, „kanáry“, neboli kiksy, ale skvělé umění improvizační a výrazové, na které navazuje rytmicky zajímavé 5 steps. Je to čím dál lepší. Potlesky jsou dlouhé a páni klarinetisti s pokorným „děkujeme“ směrem k divákům ale někdy pokračují do potlesku, snad aby se příliš nenarušil tok muziky. Hoří pole lán ve mně probudilo něco dávno zapomenutého. Nádherný hlas jednoho z hráčů, Vojtěcha Nýdla, se nese jako vzpomínka, která probublala na povrch… Glass Story. Čistá, jasně definovaná, jednoduše krásná. L’Amour: romantika a samet. Zpěv není jen tak nějaký Vojtův doplněk. Je to jeho druhé profesionální já. Každé slovo a nota jsou procítěny. Ze srdce do srdce. A tak to má být. Husa divoká a Traincid, pro mě též divoký, vyměnily něžnou romantiku za neúprosnou rytmiku. Trocha Afriky. Hikari navodila pocit jako z jiného světa. Říká se, že Japonsko, které bylo skladbě předlohou, je právě takové. Byl to vrchol večera, šíře zvuku orchestru a opět onen sametový a zde i výrazný hlas se postaraly o prvotřídní zakončení koncertu cyklu Nové horizonty Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Víte, co mám ráda? Když slyším orchestr citlivě hrát, což je standard Symfonického orchestru Českého rozhlasu a povedlo se mu to i včera v čele s maestrem Tomášem Braunerem.

No, to se líbí asi každému, ale co mi rozehraje na tváři úsměv, je skutečné nadšení, čišící z muzikantů. Když se na sebe usmívají, nebo jen tak sami pro sebe. Má spolužačka z gymplu Markétka se u prvního pultu viol bavila náramně a to je prostě super. Nejhorší je pozorovat na koncertě znuděné obličeje hráčů. Vadí to mně jako muzikantovi a co si teprve musí myslet laik, co si jde pro hezký zážitek? Včera se ale konal přesný opak, tomu odpovídal i aplaus a halekající publikum, k jehož hlasovým projevům úcty a obdivu jsem se samozřejmě přidala…tak nám přidali i Clarinet Factory. Skladbu takovou, jak sami řekli, „aby se nám hezky usínalo“.

Večer hudby minimalistické nabídl nesmírně pestrou paletu emocí. Je to snad prolínáním různých hudebních žánrů, se kterým soubor experimentuje, a inspiraci nachází v jazzu, etnické a lidové hudbě, v soudobých technikách hry, ve hře se zvukem samotným a elektronikou. Zde bych chtěla vyzdvihnout bravurní ozvučení a také projekce, dokonale zapadající na pozadí varhan a nežně tematicky doplňující charakter hudby. Sóla Jindry Pavliše byla pohlazením, stejně jako hra Luďka Boury a svobodná radostná hra basklarinetisty Petra Valáška cukala neustále mými koutky. Jeho „slapy“ a různé rytmické zvukové efekty dodávaly souboru a hudbě celkově tu správnou šťávu. Všichni klasicky odchovaní, orchestrální hráči, pouštějící se bez obav a s otevřenou myslí do svých experimentů, do hudby bez hranic. A to je pro mě jedna z nejdůležitějších ideí a poslání hudby. Prolínání, zkoušení, improvizace, souhra, svobodná tvorba, jasnost sděleného (a sdíleného) prožitku, pocit a z něj vycházející inspirace… Clarinet Factory je toho ztělesněním. Jsou prostě boží!