Miroslav Hradil: Jsem vděčný za role tatínků

Na svém kontě má všechny Čajkovského Prince, celou řadu dalších rolí klasického tanečního repertoáru (Jean de Brienne v Raymondě, Franz i Švec v Coppélii), výrazové role (Prométheus, Radúz i Radovid v Radúzovi a Mahuleně, Crassus ve Spartakovi, Gustav von Aschenbach ve Smrti v Benátkách a Fagin v Oliveru Twistovi). Za Armanda Duvala v Dámě s kaméliemi a Papagena v Kouzelné flétně figuroval v širších nominacích na Cenu Thálie, za titulní roli v baletu Malý pan Friedemann byl na Thálii přímo nominován v roce 2004. Miroslav Hradil, dnes tajemník baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, nastoupil po ukončení studií na Taneční konzervatoři Brno v roce 1993 do souboru baletu pražského Národního divadla, odkud v roce 1998 odešel do Divadla J. K. Tyla. A spolu se svojí manželkou Zuzanou Hradilovou se stali výrazným manželským tanečním párem, který se podílel od té doby na tváři plzeňského baletu jako jeho sólisté. Nyní spolupracují na přípravě inscenací a nejinak tomu bude i u baletu Sněhurka choreografky Aleny Peškové určeného pro dětské publikum, který bude mít premiéru na Malé scéně Nového divadla zanedlouho – 18. ledna 2020.

Na přípravě Sněhurky se podílíte jako asistent režie. Působil jste tak už u více inscenací, jak se vám na této pozici pracuje?
U Sněhurky jsem stejně jako u dalších inscenací baletního souboru vzniklých po ukončení mé taneční kariéry uváděn jako asistent režie. První byla Manon v roce 2017. Pokud správně počítám, bude Sněhurka již devátou premiérou, na níž se budu takto podílet.  Nutné je pravdivě zmínit, že hlavní podstatou mé současné činnosti v DJKT je práce tajemníka baletu, a přestože jsem u většiny nově vzniklých inscenací uváděn jako asistent režie, můj podíl na inscenaci jako takové je v zásadě nepodstatný. U baletních představení je daleko důležitější práce asistenta choreografie, který spolupracuje s choreografem a samotnými tanečníky přímo na baletním sále. Díky užší spolupráci s choreografem nebo režisérem zachytí asistent choreografie většinu požadavků nebo potřeb, a tudíž může v průběhu procesu zkoušení choreografa nebo režiséra upozornit na případné režijní nejasnosti. Práce asistenta režie tak většinou spočívá v organizační pomoci, předávání požadavků k jednotlivým umělecko-technickým složkám, koordinaci hostujících umělců, statistů či dětí a jiných drobných úkonech, které se v mnohém doplňují nebo překrývají s prací tajemníka souboru.

Ve Sněhurce budete i sám vystupovat v roli Tatínka. Jak se vám daří skloubit (a není to poprvé) obě pozice – asistenta režie a účinkujícího?
Doufám, že bez problémů, stejně jako u inscenace Zkrocení zlé ženy, ve které mám možnost díky Aleně Peškové ztvárnit shodou okolností také postavu Otce. Role Sněhurčina otce není velká, a tak mám alespoň možnost být během přípravy inscenace blíž k dění na jevišti a blíž k potřebám tvůrců.

Navíc – jakmile v některém z našich představení účinkují děti, mám pocit zodpovědnosti vůči rodičům, od kterých si děti „půjčujeme“. Takto mohu vždy děti vyzvednout, dohlédnout na ně a po představení, doufám neporušené, vrátit rodičům. Z tohoto hlediska by mohla být moje přítomnost na každém představení výhodná nejen pro mě, ale snad i pro ostatní.

 

Alena Pešková a Gabriela Vermelho se nesetkávají poprvé, v Plzni to bylo naposledy na Krvavé svatbě ještě v Komorním divadle, kde jste také tančil shodou okolností roli Otce. Alena Pešková se jako choreografka do Divadla J. K. Tyla vrací po krátké době – v minulé sezoně zde měla premiéru její inscenace Zkrocení zlé ženy. Sněhurka je ale představení pro děti, můžete nám přiblížit chystanou inscenaci? Pro jak velké děti bude určena?
Předpokládám a zároveň natolik věřím v choreografku a režisérku, že nově vzniklá inscenace bude přístupná všem divákům bez rozdílů věku. Alena Pešková je typ tvůrce, který je perfektně připravený s dokonale promyšlenou koncepcí a přesnou představou o tom, co a jak vyprávět divákům. Přesto nebo možná právě proto, že se v tomto případě nevydala snadnou cestou (nechce vytvořit jednoduchou, dětsky naivní a prvoplánově líbivou pohádkovou inscenaci), věřím, že Sněhurka bude povedenou pohádkou pro malé i velké diváky. Tak jak vnímám vývoj inscenace, očekávám, že dětský divák, pokud bude chtít, uvidí pohádku, a dospělý nebo vnímavější divák dostane jako bonus trošku hlubší příběh o věčném souboji dobra a zla.

Kromě členů souboru baletu budou mít v této pohádkové inscenaci významnou roli i žáci Baletní školy DJKT, kterou právě vaše žena vede. Kolik jich bude, jak jste je vybírali? Kolik je alternací na dětské role?
Ve Sněhurce bude mít příležitost 7 trpaslíků – dětí baletní školy a jedna malá Sněhurka. Všechny dětské role jsou samozřejmě alternované, takže v tuto chvíli máme do Sněhurky obsazeno 16 dětí. Předpokládám ovšem, že to není počet konečný a v průběhu uvádění inscenace budeme muset některé děti obměnit nebo doplnit.

Co se týče výběru, tentokrát jsme podle zadání choreografky vytipovali spolu s lektory jednotlivých ročníků asi 25 žáků, jejichž rodiče jsme oslovili s žádostí o účast na první zkoušce, dalo by se říct konkurzu, kde si choreografka vybrala finálních 14 trpaslíků. S malou Sněhurkou to bylo podobné.

Poslední dva roky jste změnili v Baletní škole charakter závěrečného vystoupení. Nastudujete s všemi dětmi přímo celé představení. Letos to byla Coppélie, trošku jiná. Přiblížíte nám, jak Baletní škola funguje, jak se připravujete na závěrečné vystoupení a jak funguje příprava žáků, kteří vystupují v inscenacích?
Ano v posledních dvou letech jsme se pokusili vytvořit ucelená dějová představení. V roce 2018 shodou okolností taky Sněhurku s názvem Tak trošku o Sněhurce a v loňském roce Coppélie, trošku jiná. Myslím, že to bylo logické vyústění naší snahy závěrečná vystoupení neustále vylepšovat. Vždy jsme se snažili vystoupení připravit tak, aby bylo možno jednotlivá taneční čísla poskládat a pomocí moderátorů propojit v celek s určitým společným tématem.

V každém případě ale po 10 nebo 11 takových koncertech narazíte na limity daného formátu a zjistíte, že vlastně už nemáte kam růst. Pokud nechcete ustrnout a mít z přípravy každoroční rutinu, musíte nutně postoupit na vyšší úroveň, což pro nás bylo právě dějové představení.

Nepochybně je to mnohem složitější…
Určitě. Příprava takového představení vyžaduje mnohem náročnější přípravu a plánování včetně potřeby společných zkoušek. Proto v tomto roce sáhneme opět po formátu předchozím, abychom se mírně nadechli i vydechli a pokusili se na rok 2021 připravit opět celé představení.

Každý formát má svá pozitiva – poslední představení před uzavřením Komorního divadla bylo právě vystoupení Baletní školy. Propojili jste jednotlivé výstupy v nesmírně působivé vystoupení. Zapomenout se na něj nedá. Ale vraťme se ještě k vašim celovečerním – s jakým předstihem je připravujete?
S přípravami začínáme již během letních prázdnin. V případě celého představení je totiž nutné naplánovat a rozdělit, které party či části budou tančit jednotlivé ročníky, případně upravit libreto tak, aby každý z ročníků dostal adekvátní prostor. Dále je potřeba připravit hudbu, kterou dostanou lektoři spolu s režijními pokyny a záměry, aby mohli v průběhu školního roku s dětmi pracovat na své části představení. Potom nastává chvíle pro hledání a obsazování rolí hlavních i vedlejších. Jakmile si vybereme, začíná postupná příprava sólových výstupů, které však musíme s žáky nazkoušet pokud možno ve volných chvílích mimo výuku, tak abychom neubírali čas v baletních lekcích. Přibližně od dubna začínáme se společnými zkouškami o víkendech, což je nesmírně vzrušující a zároveň stresující část. Dochází ke spojování částí připravených lektory během výuky se sólovými výstupy a dodělávkami hromadných částí. Je to takové puzzle, u něhož si nejste jisti, jestli všechny dílky do sebe zapadnou. Zatím se to dvakrát povedlo bez větších potíží, za což patří lektorům velký obdiv.

Během své kariéry jste ztvárnil nespočet rolí klasické tanečního repertoáru, ale i rolí výrazových. Na které rád vzpomínáte? Sněhurka je inscenace pro děti a během své kariéry jste účinkoval v dětských i rodinných inscenacích (naposledy v Oliveru Twistovi), jaké je podle vás dětské publikum?
Ztvárněných rolí bylo během kariéry samozřejmě mnoho – chtěl bych to někdy spočítat, ale zatím nebyl čas. Vždycky máte některé role raději než jiné, ale takhle s odstupem času mám pocit, že jsem měl rád všechny a s chutí tančil každou z nich. Protože co si budeme nalhávat – i skoro tři roky po ukončení taneční kariéry mi jeviště a ta možnost převtělit se do jiné postavy vlastně chybí. Neváhal bych zopakovat si kteroukoliv z nich, ale samozřejmě to už fyzicky není možné. Tím se opět dostávám ke Sněhurce a choreografce Aleně Peškové – jsem jí opravdu vděčný za ty role tatínků :-)!

A děti v hledišti – to je to nejlepší a zároveň nejnáročnější publikum. Děti jsou opravdové, přirozené a velmi vnímavé. Současně nejsou zatížené pravidly a zažitými představami, díky čemuž mohou být velmi otevřené a přístupné. Zároveň je obtížné udržet jejich pozornost. A právě vzhledem k jejich vnímavosti je nutné vyvarovat se v režii nelogických situací. Z pohledu interpretačního je to podobné. Podle mého názoru by se ideální přístup k dětskému publiku dal shrnout do tří bodů: opravdovost, poctivost a uvěřitelnost. To by samozřejmě mělo platit obecně – nejen v případě dětského diváka.

V Oliveru Twistovi choreografa a vašeho kolegy v souboru Richarda Ševčíka jste se na jevišti sešli celá rodina – vy jste tančil pana Brownlowa, vaše manželka paní Maylieovou, váš syn Benjamin tančil titulní roli. Pokud vím, od té doby se vám to už nepodařilo. Věnuje se syn stále tanci? A co jeho dva bratři? Půjde některý z nich ve šlépějích svých rodičů?
Protože v Oliveru Twistovi účinkoval i náš nejstarší syn, opravdu se občas na jevišti setkala takřka celá naše rodina. K dokonalosti chybělo účinkování prostředního syna Adam, ale bylo to velmi příjemné „rodinné“ setkávání. A máte pravdu, od té doby už se to nepodařilo a zřejmě už nepodaří ani v budoucnu. Všichni tři synové svoji taneční a divadelní „kariéru“ ukončili a věnují se především sportu. Nejmladší Benjamín se kromě sportu věnuje umění alespoň částečně – hraje na bubny.

Není to škoda, že v tanci nepokračují?
Spíše ne. Škoda by byla, pokud by byli nuceni věnovat se tanci jen pro to, že to chtějí rodiče. A upřímně ani v jednom ze synů jsme neobjevili výrazné baletní předpoklady, takže svět určitě o nového Baryšnikova tímto rozhodnutím nepřijde.

Se svojí manželkou jste se setkávali na jevišti během své sólové kariéry a nyní se stejně setkáváte i při přípravě nových inscenací. U Sněhurky vy jako asistent režie, ona jako asistent choreografa. Jak funguje vaše spolupráce? Je pro vás výhoda, že jste manželé?
Já si myslím, že spolupráce funguje takřka bezchybně, harmonicky a možná by se dalo říct téměř idylicky. Stejně jako naše již dvacetileté manželství. Aniž bych chtěl být příliš sentimentální, musím říct, že naše manželství je jednoznačně výhoda, a to v každém ohledu. Minimálně pro mě. Čím déle jsme spolu, tím více si to uvědomuji.