Zápisník Jindřicha Bálka (48)
S blížícími se Velikonocemi se letos i v Praze častěji hrají skladby pro tento čas určené. V nejbližším týdnu uvede FOK Dvořákovo Stabat Mater, které se hraje asi nejčastěji. O týden dříve to ovšem také byla Beethovenova Missa solemnis, která je v programech mnohem vzácnější. A není divu. Pro interprety je to dílo těžké a vlastně nevděčné, a většina zpěváků si raději zazpívá něco jiného. A málokde najdeme provedení, a dokonce ani nahrávku, kde by všechno vyznělo dokonale. O to milejší bylo v tomto směru živé provedení ve Smetanově síni Obecního domu pod taktovkou Helmutha Rillinga. Jeho oporou byl Český filharmonický sbor Brno, s průzračným zvukem, intonační jistotou i rytmickou precizností. Mile překvapila čtveřice mladých sólistů. A orchestr podal řekněme klidný a soustředěný výkon. Rilling zvolil jakési poctivé kantorské provedení, nepřeháněl to s rychlými tempy – i když v několika mystických pasážích, a zejména v sugestivním Agnus Dei, přece jen trochu pospíchal.
Rilling za svůj život provedl a nahrál prakticky celý repertoár duchovní hudby. Všechny Bachovy kantáty i Mendelssohnova oratoria – sám vzpomínám na Mendelssohnova Eliáše a kdysi v premiéře také na znovu nalezenou Missu per Rossini. I když se mi zdá, že množství jeho nahrávek přece jen trochu převažuje nad jejich uměleckou originalitou, je to úctyhodný muž. Působí opravdu dojmem někoho, pro koho je duchovní hudba denní chleba. A v našich koncertech můžeme jeho vystoupení považovat za svátek, zejména když se pustí do Beethovena. Právě Beethoven se totiž zhudebněním liturgického textu poprvé vědomě vydal mimo chrámové prostory. A ve svém zhudebnění hledal to nejuniverzálnější a nejhlubší, co pro něj křesťanská tradice obsahuje. Missa se pro něj stala nejbohatším, ale i nejpracnějším dílem s velmi originální koncepcí – ačkoli sáhl po „nejtradičnějším“ textu. A je zajímavé si připomenout, že tento nejvýraznější umělecký stoupenec osvícenských idejí, víry v rozum a člověka, našel svou individuální cestu k duchovnosti – a každého k ní zve bez ohledu na kteroukoli církev. Domnívám se, že jedno z největších děl křesťanského ekumenismu vzniklo už zde, v době, kdy žádné ekumenické hnutí ještě neexistovalo. 
A vrcholem skladby je Agnus Dei, ačkoli to tak po prvním poslechu možná nevypadá. Agnus, ve kterém je jedna z nejvroucnějších a nejhlubších hudebních modliteb. Leckdo tvrdí, že se závěr Mše Beethovenovi vlastně moc nepovedl – domnívám se ale, že to je naprostý omyl. Beethovenova skladba má právě v závěru svůj vrchol, přesto nebo právě proto, že tu připouští pochyby a napjatou otázku… Je to řečeno s Beethovenem – „cesta k božství“ zcela osvobozená od všech církevních konvencí.
Vedle příjemného koncertního zážitku se hodí připomenout i některá světová provedení. Ukazují totiž, jaké vážnosti se dílo přece jen těší: Od památného provedení v roce 1991 v Salcburku, kam si James Levine pozval čtveřici Jessye Norman, Cheryl Studer, Plácido Domingo a Kurt Moll – až po provedení, kterým Fabio Luisi otevřel znovu vybudovaný Frauenkirche v Drážďanech. Slavný Herbert von Karajan natočil tuto skladbu pětkrát, podobně jako symfonie. Takové vážnosti se dílo těší. A snad na dílo časem dosáhneme častěji a ještě lépe.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto FOK
