Mistři pěvci norimberští v Chemnitzu

Tato velmi oblíbená a po celém světě často hraná Wagnerova opera vznikla jako určitý komický a lidový protipól k jeho dřívějšímu Tannhäuserovi. V obou dílech jsou hlavním obsahem středověká pěvecká klání a dění kolem nich. Premiéra se konala ve dvorním divadle v Mnichově 21. června 1868 za skladatelovy přítomnosti (seděl v královské lóži vedle svého obdivovatele a mecenáše Ludvíka II. Bavorského). Představení dirigoval Hans von Bülow, který Wagnerovu hudbu velmi obdivoval a také aktivně propagoval. Jeho žena Cosima se později po rozvodu stala Wagnerovou manželkou.

Městskému divadlu v Saské Kamenici se v hudebních kruzích obrazně říká saský Bayreuth. A musím říci, že právem. Wagnerovu dílu se věnují pravidelně a není roku, kdy by se nějaká opera velkého Mistra na repertoáru neobjevila. Konec konců kameničtí disponují krásnou rekonstruovanou budovou s úplně moderním hledištěm. Divadlo má rovněž ideální polohu, protože se nachází v samém středu města, ale přitom zároveň v klidném prostředí divadelního náměstí. Naposledy se inscenace Mistrů konala ve zdejším divadle roku 1987.

Po druhé hodině nedělního odpoledne se za chladného počasí pomalu začínali scházet ke vchodu divadla, nad kterým visel dlouhý bílý látkový transparent s názvem dávané Wagnerovy opery, slavnostně oblečení diváci. Někteří chodili kolem po boční straně divadelní budovy zaparkovaného luxusního autokaru s nápisem Richard Wagner Verband Würzburg. Cestovní kancelář provozující tuto cestu měla na boku autobusu velmi příslovečný název Loge (bůh ohně v Rýnském zlatu). Musím podotknout, že Společnost Richarda Wagnera v tomto ani ne stotisícovém městě má neuvěřitelných dva a půl tisíce členů. Trochu mne překvapilo složení návštěvníků, byla totiž zastoupena povětšinou podstatně starší generace.

Hlediště pro sedm set dvacet diváků se zaplnilo do posledního místečka, hudebníci si ladili své nástroje, punkt ve tři hodiny nastoupil dirigent Frank Beermann a orchestr (Filharmonie Roberta Schumanna) spustil krásnou a zvučnou předehru. Ještě během ní se rozhrnula opona a před diváky se neobjevil vnitřek kostela sv. Kateřiny ve středověkém Norimberku, ale prostorný sál uměleckého muzea, kde si návštěvníci v kostýmech prohlíželi vzácné renesanční obrazy a skulptury. Před slavným Tizianovým obrazem Nanebevzetí Panny Marie stál drobnější muž v černém baretu a něco si zapisoval do svého notýsku. Samozřejmě to byl sám Richard Wagner.

Přiběhla malá holčička v bílých šatičkách a oba ještě pohlédli na Tizianův obraz. Návštěvníci galerie včetně skladatele zmizeli, obraz se otočil směrem dozadu a upřeně naň směřovaly oči modlících se věřících, sedících v pozadí pomyslné kostelní lodě zároveň s Evičkou, dcerou zlatníka Pognera. Napravo na balkoně obrazárny jí dával významná gesta Walter Stolzing. Bohoslužba dojemným chorálem končí a lid se rozchází. Toto neobvyklé režijní pojetí zdejšího dlouholetého šéfa opery a režiséra Michaela Heineckeho spolu se scénou jeho stálého spolupracovníka výtvarníka Petera Sykory zapůsobilo velmi příjemně a rozbilo jakákoli operní klišé a také nevhodné experimenty (vzpomínám na počin Katariny Wagner s Mistry v Bayreuthu – kdy kupříkladu Walter Stolzing byl znázorněn jako sprejer). V galerijním prostoru Sachsův učedník David, v podání pěkně, ovšem ne moc velkým hlasem zpívajícího André Riemera, připravuje spolu s tovaryši za přítomnosti Stolzinga, zvědavého na podmínky pěvecké soutěže, rekvizity na pěvecké klání. Přicházejí ostatní cechovní mistři. Zlatník Veit Pogner se představuje sytým basem Fina Kouty Räsänena, stálého člena místního operního souboru, a také se můžeme poprvé seznámit s komickou postavičkou písaře Sixta Beckmessera. Toho ztvárnil s nepřehlédnutelným komediantským talentem vysoký a hubený Roman Trekel, vynikající sólista Berlínské státní opery Pod lipami (loňského roku na zdejším jevišti výtečně zpíval Amforase v Parsifalovi).

Všichni jsme byli zvědaví na představitele stěžejní role Hanse Sachse. Jeho dosavadní interpret, známý Franz Havlata, totiž onemocněl a doslova za pět minut dvanáct si divadlo opatřilo náhradního sólistu. Představitelů, kteří umí tak náročnou roli, se zvlášť na poslední chvíli až tak moc nesežene, takže divadlo mělo štěstí. Byl to Američan původem z Denveru, který již několik let zpívá na německých scénách. Současně je angažován v divadle v Mainzu. Již při jeho prvních tónech bylo zřejmé, že před námi stojí nejen velká pěvecká, ale také herecká osobnost.

Sympatický Derrick Ballard, asi tak čtyřicátník, zvládl svoji úlohu znamenitě. Sice v minulé sezoně Hanse Sachse právě na scéně v Mainzu v osmi představeních zpíval, ale to bylo úplně jiné režijní pojetí a více než půlroční odstup. On ale do role vnesl určitý svůj individuální přístup, ale při respektu ke zdejšímu pojetí. Rovněž v souhře se svými kolegy vše působilo naprosto dokonale, bez nějakých zaváhání. Pěvec vládne poměrně velkým, ve všech polohách vyrovnaným, basbarytonem a zároveň je vynikajícím hercem. Má již na kontě mnoho velkých rolí včetně Wotana nebo Bludného Holanďana. Pro nás by mělo být zajímavé, že v Mnichově, kde byl několik let v souboru divadla Staatstheater am Gärtnerplatz, zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Walter Stolzing zpívá před přítomnými mistry svoji píseň pro přihlášení se do soutěže, ale díky zdrcujícímu rozhodování hodnotitele Beckmessera, propadá. Pro roli mladého rytíře byl vybrán dosti známý německý tenor Thomas Piffka. Vzpomínám, že jsem jej asi před patnácti lety slyšel zpívat Fausta v Gounodově opeře v Essenu a od té doby jeho objemný hlas potemněl a může se směle zařadit i mezi wagnerovské heldentenory. V následné přestávce si ve velkém foyeru mohou návštěvníci prohlédnout výstavu fotografií z inscenací dvojice Heinecke-Sykora. Nejvíce však upoutá velký model scény k Mistrům.

Druhé jednání se neodehrává v křivolaké norimberské uličce mezi Pognerovým a Sachsovým domem, ale opět v dekoraci sálu muzea. Ten je přeměněn v jakýsi rušný pracovní malířský a sochařský ateliér a restaurátorskou dílnu. Vše se uklidní, zlatník Pogner si povídá se svojí dcerou a Sachs zpívá svůj dojemný Fliedermonolog. Beckmesser se snaží zaujmout Evičku svým zastaveníčkem, ale vyvolá pobouření občanů, kteří chtějí v klidu spát, a strhne se mezi všemi rvačka. Opět přestávka a v dalším dějství se ocitáme v Sachsově světničce, která je znázorněna jako knihovna i ševcovská dílna dohromady v samostatné dekoraci v popředí potemnělého sálu muzea.

Již v úvodních Sachsových tónech si uvědomujeme, jak výtečným představitelem Derrick Ballard je. Dobře mu sekunduje i Walter, ale hlavní pěvecký a herecký koncert nastává při příchodu Romana Trekela – Beckmessera. Jímavý je příchod Evy, které Sachs zkouší tlačící střevíc, a režisér naplno rozehrál jiskru, která mezi nimi hlavně ze Sachsovy strany přeskakuje.

Půvabnou Evou je velmi mladá Maraike Schröter, v této sezoně nová členka souboru. Po pěvecké stránce však musí ještě hodně dozrát. Přeskočím k závěrečnému kvintetu Hanse Sachse, Waltera a Evičky, Davida a Magdaleny (Finka Tiina Pettinen), který byl sezpíván vynikajícím způsobem. Opona padá dolů, kratičká přestávka a poslední dějství představuje opět stejná dekorace, žádná Festwiese za městem. Na prostorném jevišti se postupně shromažďuje neuvěřitelně velký sbor (sbormistr Stefan Bilz) a vše se chystá na pěveckou slavnost. Hans Sachs uvádí pěvecké klání a jako první se představuje Sixtus Beckmesser zkomolenou ukradenou písní, kterou složil Stolzing za pomoci Sachse. Pochopitelně za posměchu všech prohrává a na malé pódium nastupuje Walter Stolzing a všichni teď mohou vyslechnout jeho originální nádherný zpěv „Morgenlich leuchtenden im rosigen Schein…“ a vítězí.

Nakonec se Beckmesser překvapivě se všemi smiřuje. Velkým sborovým chorálem oslavujícím mimo jiné oblíbeného moudrého Hanse Sachse opera končí. Samozřejmě obrovský a dlouhý aplaus včetně pochvalných výkřiků.

Pro mne jsou Mistři úžasní svým hlubokým člověčenstvím. Viděl jsem je mnohokrát na scénách jako je Vídeň, Mnichov, Bayreuth, Berlín, Drážďany, Lipsko a další. Myslím, že i menší operní dům v Chemnitzu, ve srovnání s uvedenými operními divadly, opět potvrdil, jak kvalitními inscenacemi wagnerovských děl se může pochlubit. Nesmím zapomenout ani dřívější velmi kvalitní uvedení v našem Národním divadle v sezoně 1958-1960, které jsem jako student několikrát navštívil. O dvacet let později se opera objevila na jevišti dnešní Státní opery. Konec konců bylo bývalé Německé divadlo v Praze touto operou otevřeno. V nedávné době prohlásil dnes už bývalý hudební ředitel Státní opery, že by chtěl, aby právě toto divadlo bylo po provedení rekonstrukce Wagnerovým dílem inaugurováno. Obávám se, že je to sen. Každé kvalitní provedení této opery mne činí velmi šťastným. Takže umělcům v divadle v Chemnitzu velký dík za opravdu krásný zážitek.

Hodnocení autora recenze: 80%

Richard Wagner:
Die Meistersinger von Nürnberg
Hudební nastudování a dirigent: Frank Beermann
Režie: Michael Heinicke
Scéna a kostýmy: Peter Sykora
Sbormistr: Stefan Bilz
Dramaturgie: Carla Neppl
Robert-Schumann-Philharmonie
Chor der Oper Chemnitz
Premiéra 19. března 2016 Theater Chemnitz
(psáno z reprízy 10. 4. 2016)

Hans Sachs – Derrick Ballard
Veit Pogner – Kouta Räsänen
Kunz Vogelgesang – Tommaso Randazzo
Konrad Nachtigall – Andreas Kindschuh
Sixtus Beckmesser – Roman Trekel
Fritz Kothner – Matthias Winter
Balthasar Zorn – Marcus Sandmann
Ulrich Eisslinger – Edward Randall
Augustin Moser – Jürgen Mutze
Hermann Ortel – Andreas Beinhauer
Hans Schwarz – Jörn Schümann
Hans Foltz – Wieland Müller
Walther von Stolzing – Thomas Piffka
David – André Riemer
Eva – Maraike Schröter
Magdalena – Tiina Penttinen
Ein Nachtwächter – Johannes Wollrab
Die Lehrbuben – Carolin Schumann, Lena Wunder, Jasmin Jablonski, Nadiya Zelyankova, Johannes Pietzonka, Thomas Fröb, Wesselin Busew, Matthias Eger, Thomas Seidel, Walter Farmer Hart, Peter Potzelt, Benjamin Mahns-Mardy

www.theater-chemnitz.de