Jana Kurucová zpívá písně Antonína Dvořáka

Slovenská společnost Viva Musica! Records vydala v prosinci CD mezzosopranistky Jany Kurucové. Motivací je reprezentace slovenské pěvecké školy cílené dramaturgií na slovanskou písňovou tvorbu. V atraktivní knižní vazbě společnost připravila již čtyři CD, jedno z nich – basisty Štefana Kocána – bylo recenzováno v březnu tohoto roku zde.

Jana Kurucová volí písňovou tvorbu Antonína Dvořáka. Jednak ucelené a velmi známé cykly Milostné písně a V národním tónu, ve druhém sledu jsou prezentovány výběry z cyklu šestera Písní z Rukopisu Královédvorského, op. 7 (z roku 1872) a Janem Ludevítem Procházkou iniciovaným cyklem Písně na slova Elišky Krásnohorské, vzniknuvší podle knihy básní zmíněné autorky – Z máje žití. Z těchto celků jsou vybrány podstatné části, nevolí se celý cyklus, ač tak mohlo snadno být. Na výraz těchto ještě ne zcela osobitých písní autora měli vliv Schubert a Schumann. Naopak Písně z Rukopisu Královédvorského již stojí více na cestě k osobitosti výrazu, tedy k uměleckému ozvláštnění, nepoměrně výše.

Forma sólové písně s klavírem zaměstnává Dvořáka celý život a věnuje se jí s láskou. Počtem opusů tvoří obdivuhodně rozsáhlé dílo. Dvořák velice rád komponuje celé shluky písní na texty jednoho autora a z jedné básnické knihy. Bohužel, autoři skript z hudebních dějin si u Dvořáka často velmi málo všímají právě obsáhlého písňového odkazu, čímž vlastně trochu dokládají, proč tato tvorba stojí stranou pozornosti vedle symfonií a vokálně instrumentálních forem. Dvořák je ale prvním obsáhlým tvůrcem umělé písně u nás, Smetana napsal dva kratší cykly, z nichž de facto žije pouze jeden.

U Dvořáka se věnuje písňovým cyklům zejména jeho legendární životopisec Otakar Šourek. Slavní čeští písňoví interpreti jako byl Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, Jiří Bar, Vilém Přibyl, Maria Tauberová či Marta Krásová, se významně zasloužili o popularitu písňových cyklů Dvořákových na svých koncertech. V současné době zní velmi často na soutěžích konzervatoří i univerzit, jsou repertoárovou součástí Mezinárodní pěvecké soutěže v Karlových Varech. Díky tomu jsou českému pěveckému světu čtyři klíčové Dvořákovy cykly písní velmi známé (V národním tónu, Milostné písně, Cigánské melodie, Biblické písně). Z nich zařadila mezzosopranistka Jana Kurucová písňové cykly V národním tónu a Písně milostné. Naopak, volba podstatných částí cyklů šestera písní z Rukopisu Královédvorského a Písní na slova Elišky Krásnohorské jsou méně často interpretované celky. Jejich zařazení je proto velmi cenné i z ryze propedeutického hlediska a zasluhuje pochvalu.

Výkon Jany Kurucové na novém CD mohu charakterizovat ve svém celku jako hlasově pozoruhodně zvukově vyrovnaný, barevně ve všech polohách jednolitý pěvecký projev, s plynulým tokem legata, vyrovnanými vokály a bezvadnou intonací. Její mezzosoprán je zvukově nadmíru příjemný, kulatý, v písňové interpretaci s možnou volbou polohy se prezentuje spíše světlejším charakterem až sopránového témbru, mezzosopránový obor probleskne zřetelněji až v místech hlubších poloh (například v písni V tak mnohém srdci mrtvo jest), jichž je ovšem ve zvolené písňové tvorbě méně. Z výkonu je cítit zřetelná přirozená muzikálnost.

Srozumitelnost textu písní je na velmi dobré úrovni především v obou zvolených ucelených cyklech. Vstupní výběr cyklu Písní z Rukopisu Královédvorského, op. 7 je naopak srozumitelný méně, na čemž se částečně jistě podílí sám charakter textu. Ne však zcela. Značný rozdíl je hned v dikci vstupní písně, kde přes velkou osobní snahu rozumím textu jen dost málo, ale vnímám zajisté působivé instrumentální oblouky lehce plynoucích frází. Na straně druhé ale například píseň Ej mám já koňa faku (finále cyklu V národním tónu) je v témže hodnocení dikce až překvapivě výrazná, řekl bych, že až na hraně opačného extrému (sykavky je ale na mikrofon lépe potlačovat).

Je dobře, že text všech interpretovaných písní je vytištěn v doprovodném textu programu k CD. Srozumitelnost zpívaného slova je právě v písni důležitá, pokud vázne, je narušena důležitá funkce sdělnosti dané skladby více než v jakékoliv operní árii. Svět písní je ucelenější obsahově, tvoří samostatnou náladovou situaci, namnoze i příběh. Cyklus písní V národním tónu, opus 73, v němž tři mají slova písní slováckých (nikoliv slovenských, tudíž pro mne nezvyklé změkčování slabik není na místě), jedna má text písně české Ach, není tu, není. Slovácké jsou písně Dobrú noc, má milá, Žalo dievča žalo trávu a Ej, mám já koňa faku.

Pěvecky a výrazově oceňuji především v pořadí třetí a čtvrtou píseň cyklu. Píseň Ach, není tu, není charakterizuje plynulost odvíjeného legata, měkká, jemná nasazení tónu, porozumění pro dynamiku mezza voce, pian, ale i pěkný melodický tah k vrcholu písně. U tempicky a výrazově kontrastní slovácké písně Ej, mám já koňa faku zaujme naopak temperament provedení, velmi pregnantní výslovnost pevných konsonant (škoda, že není taková ve vstupní písni na CD). S tím jde ruku v ruce celková výrazová přesvědčivost.