Mistrovské nahrávky: Andsnesův autentický Grieg

Klavírní koncert a moll, op. 16 Edvarda Griega lze zřejmě označit za nejproslulejší dílo svého autora a zároveň i za jeden z nejoblíbenějších klavírních koncertů hudební literatury vůbec. Jeho první verzi Grieg vytvořil již roku 1868, tedy ve svých čtyřiadvaceti letech, ale dílo v průběhu života nejméně sedmkrát revidoval. Koncert, tak jak jej běžně slýcháme dnes, je výsledkem asi tří set změn, které se týkaly především instrumentace. Poslední z nich skladatel provedl jen několik týdnů před svou smrtí roku 1907. Jedná se o jediný dokončený koncert svého autora. Jako málo známý fakt lze uvést, že Grieg v letech 1882-1883 vytvořil skici pro další zamýšlený klavírní koncert v tónině h moll, ale záměr nakonec nerealizoval (nahrávku těchto skic pořídil roku 1994 norský klavírista Einar Steen-Nøkleberg pro vydavatelství Naxos a bylo učiněno i několik pokusů o dokončení díla).

Griegův Koncert a moll formálně vychází z tradiční koncertantní formy (třívětost, tempové rozvržení a formální uspořádání jednotlivých vět, tradiční sólová kadence ad.), po obsahové stránce se však jedná o zcela originální, ryze „griegovsky“ založené dílo s názvuky na norský folklór a nezaměnitelnou, seversky melancholickou atmosférou. Často bývá stavěno po bok klavírnímu koncertu Schumannovu – a tato dvojice děl spolu také často figuruje na hudebních nosičích – zřejmě pro určité společné rysy, jakými jsou shodná tónina nebo obdobně pojatý vstup klavíru v úvodu první věty. Grieg skutečně Schumannovo dílo znal, slyšel je již jako patnáctiletý v Lipsku v prodání Clary Schumannové, nicméně označit Griegův koncert jako schumannovský by bylo přinejmenším nadsazené.

Množství zvukových záznamů Griegova koncertu dosahuje mnoha desítek. Téměř výhradně se jedná o nahrávky konečné podoby díla, jen v jednom případě (klavírista Lowe Dervinger, dirigent Jun’ichi Hirokami a Norrköping Symphony Orchestra pro label BIS) byla pořízena nahrávka původní verze z roku 1868. Prvenství, a to hned dvojnásobné, drží proslulý německý klavírista Wilhelm Backhaus: jeho nahrávka Griegova koncertu z roku 1909 je nejen prvním zvukovým záznamem tohoto díla, ale také prvním snímkem jakéhokoli klavírního koncertu vůbec. Jeho hodnotu poněkud snižuje fakt, že kvůli tehdejším omezeným technickým možnostem bylo dílo nahráno v drasticky seškrtané podobě. Z novějších nahrávek stojí za pozornost zejména snímek pořízený Stephenem Kovacevichem a Colinem Davisem s BBC Symphony Orchestra pro vydavatelství Philips (1971) nebo nahrávka Murraye Perahii se stejným dirigentem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pro label Sony Classical (1987).

Dnešní „mistrovská nahrávka” je dílem rukou nejpovolanějších. Jeden z nejuznávanějších klavíristů současnosti, Griegův krajan Leif Ove Andsnes se skladatelovým dílem dlouhodobě intenzivně zabývá, propaguje jej a vkusnou formou usiluje o popularizaci i méně známých děl Griegova uměleckého odkazu. V roce 2007 se stal hlavním protagonistou dokumentu Balada pro Edvarda Griega, který vyšel na DVD k příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí.Andsnes nahrál Koncert a moll dvakrát, poprvé roku 1990 s Bergenskou filharmonií a Dmitrijem Kitajenkem. Jakkoli se jedná o kvalitní provedení, přesvědčivosti novější nahrávky nedosahuje. Ta vznikla roku 2002 v produkci vydavatelství EMI a klavíristovými partnery byli dirigent Mariss Jansons a Berlínští filharmonikové.

Jedinečnost této nahrávky spočívá v souhru celé řady faktorů, od sólistovy mimořádné klavírní techniky přes skvělý zvuk orchestru až po vynikající kvalitu záznamu. Andsnes interpretuje sólový part s mimořádnou kultivovaností, s měkkým úhozem, díky kterému ani výrazně rytmicky akcentované pasáže třetí věty nezní ostře a fortissima přehlušeně, dokonale vystihuje skladatelův specifický druh lyriky i ohlasy syrového severského folklóru. Virtuózní pasáže nestaví na odiv, spíše usiluje o jejich začlenění do celkového náladového rámce díla. Z jednotlivostí stojí za zmínku například působivě vystavěná kadence v závěru první věty nebo rytmicky precizně interpretované hlavní téma věty závěrečné, které přesto nepůsobí „strojově”, ale naopak doslova dýchá.

Mariss Jansons, proslulý pečlivostí svých nastudování a zároveň i jejich strhující muzikalitou, ani v této nahrávce nezklamal očekávání. S orchestrem Berlínských filharmoniků dokázal vytvořit dokonalou protiváhu sólovému nástroji, a to jak s ohledem na vzájemnou souhru, které je prakticky dokonalá, tak i v rovině výrazové.Nádherně měkký zvuk orchestru a splývavě vystavěné fráze skvěle doplňují celkový dojem této mimořádné nahrávky, které patří přední místo v silné konkurenci desítek griegovských nahrávek vzniklých za uplynulých více než sto let. V době, v níž i umělecká tvorba bývá mnohdy nazírána prizmatem globalizace, tak můžeme s potěšením zaznamenat, že společné kořeny (v tomto případě skladatelovy a klavíristovy) mají svůj význam a mohou přinést vynikající výsledky, které by v tomto případě bylo možno označit přímo za „autentické”.