Mistrovské nahrávky: Kubelíkova Má vlast

V dnešním pokračování našeho volného cyklu se zaměříme na nahrávku, která má v kontextu interpretace české symfonické hudby skutečně mimořádné postavení a mnohými je považována za doslova legendární. Jedná se o jednu z vrcholných dirigentských kreací Rafaela Kubelíka a zároveň o jeden z umělecky nejpřesvědčivějších zaznamenaných výkonů České filharmonie. Nutno předznamenat, že výjimečnost této nahrávky je silně ovlivněna mimohudebními souvislostmi: jde o live záznam zahajovacího koncertu Pražského jara 1990, tedy o první Kubelíkův koncert po jeho triumfálním návratu z jednačtyřicet let trvající emigrace. Když byl Kubelík zahraničními novináři dotazován, proč odešel z Československa, odpovídal: „Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit svůj národ“.

Kubelík odešel z Československa po komunistickém puči v roce 1948 a ve světě se brzy prosadil jako jedna z nejvýznamnějších dirigentských osobností své doby: v padesátých letech byl nejprve šéfdirigentem Chicago Symphony Orchestra a později uměleckým ředitelem a dirigentem Královské opery Covent Garden v Londýně. V šedesátých a sedmdesátých letech zastával po téměř dvě desetiletí funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru bavorského rozhlasu, s nímž mimo jiné pořídil řadu vynikajících nahrávek a na počátku sedmdesátých let působil jako dirigent také v Metropolitní opeře v New Yorku. Od první poloviny osmdesátých let ho pronásledovaly zdravotní problémy, takže musel svoji dirigentskou činnost ukončit. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil v létě 1989. Události 17. listopadu však měly na Kubelíkovu psychiku natolik pozitivní účinky, že mu umožnily vstát z nemocničního lůžka a na jaře 1990 se po více než čtyřech desítkách let znovu postavit do čela České filharmonie.

Vzrušená atmosféra doby jako by na nahrávce sálala z každého taktu a výsledný monumentální patos, kterým se tento snímek vyznačuje, je zcela v souladu s výjimečností okamžiku. V dokumentu České televize, který zaznamenává zkoušky k tomuto koncertu, hovoří dojatý Kubelík k hráčům České filharmonie v tom smyslu, že Mou vlast sice uváděl po celém světě s mnoha významnými tělesy, ale žádný orchestr nedokázal Smetanovu hudbu interpretovat tak stylově. A skutečně – ideálnější provedení tohoto ikonického díla české hudby si lze jen stěží představit.

Již od prvních harfových akordů úvodního Vyšehradu je zřejmé, že jsme svědky čehosi mimořádného. Účinek této symfonické básně je do značné míry závislý na schopnosti dirigenta účinně vystavět jednotlivé gradace do přesvědčivého oblouku, což se Kubelíkovi daří vrchovatou měrou. Málokdy se slyší tak rozjásaný vrchol ve střední části skladby a tak zdrcující následným zlom nálady (zničení Vyšehradu Husity). Vltava přináší v Kubelíkově podání ideální volbu temp v jednotlivých tematických sekcích (hon, svatba, noční scéna), vynikajícím způsobem provedený úsek, který líčí Svatojánské proudy, i monumentální návrat tématu Vyšehradu. V symfonické básni Šárka – která jako jediná z celého cyklu má skutečný „děj“ v pravém slova smyslu – se Kubelíkovi dokonale daří navodit vyprávěcí tón a její dramatický spád až k extaticky divokému závěru. Symfonická báseň Z českých luhů a hájů vyznívá v Kubelíkově pojetí jako velkolepý hymnus přírody s dokonale provedenou fugou ve střední části (skvělá „čitelnost“ jednotlivých hlasů) a s rytmicky pregnantním polkovým tématem v části závěrečné. Symfonická báseň Tábor má místy až zdrcující účinek a její jednotlivé gradace staví Kubelík s neomylnou suverenitou. V závěrečném Blaníku se Kubelíkovi daří „nevystřílet všechnu munici“ již v průběhu skladby, takže celá poměrně rozsáhlá hudební plocha má neustálý tah a výrazový i dynamický vrchol nastoupí až v samotném závěru, v němž se dílo efektně zacykluje prostřednictvím stmelení tématu husitského chorálu s motivem Vyšehradu.

Smetanovo vrcholné dílo bylo nahráno již mnohokrát, především Českou filharmonií, ale i jinými významnými tělesy v čele s předními dirigentskými osobnostmi. Za všechny jmenujme alespoň vůbec první zvukový záznam díla z roku 1929 (Česká filharmonie, Václav Talich), vynikající nahrávku Ančerlovu (1964, Česká filharmonie) nebo Smetáčkovu (1980, Česká filharmonie – vůbec první česká nahrávka pořízená digitálně) a z posledních let například kontroverzní nahrávku Harnoncourtovu (2001, Vídeňští filharmonici) nebo rovněž nezvyklou nahrávku Norringtonovu v historicky poučené interpretaci na dobových nástrojích (1997, London Classical Players). Sám Kubelík nahrál Mou vlast přinejmenším pětkrát: s Boston Philharmonic Orchestra, s Chicago Symphony Orchestra, se Symfonickým orchestrem bavorského rozhlasu, s Vídeňskou filharmonií a s Českou filharmonií. Posledně jmenovaný snímek lze považovat nejen za bezkonkurenčně nejzdařilejší z pěti Kubelíkových nahrávek, ale i za jeden z nejlepších (ne-li nejlepší – s vědomím subjektivity posluchačského názoru) v historii nahrávání tohoto díla vůbec.