Když jsem před časem mluvila s Adamem Halašem o řízení školy, a myslím, že je jedno, jestli se bavíme o katedře nebo konzervatoři, dlouho jsme se zastavili u toho, jak důležitý je fungující pedagogický tým. Jak je to na Duncanu, kdo všechno patří dnes k jádru pedagogů?
Z hlediska pedagogů máme na Duncanu tři oddělení: teoretických, praktických předmětů a korepetitorů, kteří u nás působí také jako pedagogové. Pro výslednou kvalitu vzdělávání jsou významná všechna tři oddělení.
Máme relativně mladý tým. V teoretických předmětech to není samozřejmost, a já si velice cením profesionality, dynamiky, kreativity a zájmu o věc našich vyučujících teoretických předmětů v čele s vedoucím oddělení Petrem Galem. Také atmosféra je mezi pedagogy teoretických předmětů, troufám si říct, výborná.
Do oddělení korepetitorů se nám v posledních letech také podařilo získat mladé pedagogy, takže dnes máme hudebníky od zkušených korepetitorů, jako je např. vedoucí oddělení Jiří Voběrek, přes úspěšné skladatele, jako je třeba Jana Vöröšová, až k řadě velmi zajímavých mladých hudebníků, přinášejících nové přístupy k hudební složce tanečních předmětů.
V tanečním oddělení je jedenáct pedagogů z celkových šestnácti absolventy Konzervatoře Duncan centre. Ačkoli těchto 11 pochází ze stejné líhně – jsou žáky Evy Blažíčkové, jejich názory a směřování v oblasti tance a tanečního vzdělávání se liší. Je to dáno jejich různými profesními zkušenostmi a samozřejmě osobním nastavením. Jsou tu už i určité generační odlišnosti. Pro studenty je tato různorodost velmi dobrá, pro vedoucího takového týmu to ale není vždy jednoduché. Myslím si ovšem, že je náš sbor tanečních pedagogů složený z osobností, které patří k těm nejlepším v ČR, což považuji za nejdůležitější.
Tanečníci, kteří Duncanem prošli, se vracejí intuitivně, nebo jsou cíleně oslovováni?
Duncan má svůj… nechci říkat styl, to asi není to správné slovo, ale, řekněme, že patří do specifického výseku tanečního umění a přitahuje pedagogy, kteří v této oblasti působí. Jsem ředitelem čtyři roky (nyní tedy na začátku pátého, pozn. red.) a mnoho z našich pedagogů tu působí déle. Nesou určitou tradici, jejich pojetí tance se od absolventů jiných škol liší. Na Duncanu byli vedeni k autenticitě a kreativitě, během studia se setkali s řadou silných uměleckých osobností. Většina z nich absolvovala stáže na významných školách v zahraničí.
Ta odlišnost od absolventů jiných škol je výrazná hlavně u generací, které absolvovaly v devadesátých a nultých letech, kdy se taneční scéna u nás teprve rozvíjela. Svět, i ten taneční (a ten ve střední a východní Evropě zvlášť), se ovšem stále proměňuje, školu nelze zakonzervovat. Proto jsou pro školu nejcennější ti pedagogové, kteří se stále rozvíjí, ať už díky své tvůrčí či interpretační práci nebo úsilí o svůj pedagogický růst, jsou v kontaktu s vnějším prostředím, s taneční scénou domácí i mezinárodní. Nejde jen o přehled, ale o otevřenost, ochotu nebo schopnost přijímat to, co je venku. Neměli by se uzavírat do mikroorganizmu školy a do její historie, ale hledat, zkoušet a přinášet nové podněty.
Jak je to se zahraničními hosty a hosty obecně? Vracejí se pravidelně, aby se studenti setkávali i s něčím, co je pro ně nové?
Jsme střední škola a jsme svázáni systémem středního školství. V tomto systému není lehké dosáhnout potřebné pestrosti a kontaktu se zahraničím. Velmi se snažím, aby studenti přesto měli pestrou nabídku, aby se setkali s různými směry a styly. Zahraničních pedagogů a choreografů, kteří s námi spolupracují, je široká škála. S výčtem začnu od Simone Sandroniho, „staronové tváře“ Duncanu – svým působením v 90. letech spolu s Lenkou Flory školu dost ovlivnil. Jsem rád, že se studenty v minulém školním roce pracovala choreografka Lali Ayguadé, kterou formovala domácí španělská scéna, prestižní škola P.A.R.T.S. a 10 let působení u Akrama Khana v opravdu silnou interpretku i tvůrkyni. Její pohybový styl a řemeslná dovednost je na vysoké úrovni. Navázali jsme na dřívější spolupráci s Ninou Funk, která učí counter techniku. Tuto techniku považuji za velmi přínosnou, takže zvu i další certifikované pedagogy.
K pravidelným hostům ze zahraničí patří výjimečný mexický pedagog Omar Carrum. Rád bych zmínil Maju Hriešik, která působí jako taneční dramaturgyně. Řekl bych, že se této oblasti v Česku a na Slovensku věnuje nejvíc. Spolupracuje s námi pravidelně. Nedávno byla se studenty poprvé režisérka Petra Tejnorová. Tereza Ondrová už s nimi dříve pracovala a já se snažím s touto dvojicí, tvořící Temporary Collective, navázat užší spolupráci. Z domácí scény musím ještě zmínit Natašu Novotnou, Jarka Cemereka, z vysoce žádaných osobností ze zahraničí tu byl už dvakrát Milan Herich, který učí metodu Flying Low Davida Zambrana, Ori Flomin, Charlie Morrissey. Pravidelně vede dílny Sára Koluchová, absolventka Duncanu a Folkwang Universität der Künste, která mimo jiné spolupracuje se Sashou Walz. Už dvakrát se studenty nastudovala její In C (pouze pro studijní účely). A výčet tím rozhodně nekončí.
Vize Duncan centra
Co je pro tebe filozofie Duncanu? To, na čem je škola postavená?
Škola vzešla z myšlenek duncanismu, jako je důraz na přirozený pohyb a radost z něj, kladný vztah k přírodě, k životu, k tělu jako takovému – to jsou kořeny. Hlavní filozofie školy byla formulovaná Evou Blažíčkovou (a dalšími) jako výchova člověka prostřednictvím tance. Od začátku samozřejmě byla ambice připravovat mladé lidi na taneční kariéru, ale ne nezbytně. Střední škola má také všeobecně platný úkol vychovávat lidi, kteří jsou připraveni na život, dokáží se postavit dobrým a pozitivním způsobem k tomu, co je čeká.
To je „klasické“ poslání školy, ale pak je tu specifická odborná stránka, tedy zaměření na profesi tanečníka, případně pedagoga nebo choreografa. Pro mě je důležité, aby byli studenti, kteří se tím směrem chtějí vydat, opravdu připraveni na profesionální taneční kariéru, aby měli šanci obstát v konkurenci. Aby jejich sny mohly být velké a aby byli připraveni je naplnit. Osobitost, schopnost přinášet podněty, být kreativní, je v Duncanu základ. Vedle toho se snažím, aby byli lépe připraveni i tanečně a technicky.
Virtuózní ovládání tanečních technik není úplně něco, co bych si s Duncanem spojovala.
Samozřejmě, nesměřujeme k tanci zaměřenému exhibičně nebo virtuózně, ale k tomu, který je zaměřený na sdělení a vyjádření se uměleckými prostředky. Na tom se nic nezměnilo, jen kladu o něco větší důraz na to, aby byli tanečníci technicky připraveni. Technika je nástroj, její ovládnutí nezpůsobí úbytek osobitosti a kreativity. To by se stalo, jen kdyby se oslabil důraz na tyto kvality. A to se neděje.
Jak jsem viděla v choreografii Heroes, studenti mají možnost tančit i o tom, co prožívají a co je aktuálně zajímá, to je zřejmě také motivuje.
Ano, Dora Hoštová na choreografii Heroes pracovala s třetím ročníkem. Je to jejich první výrazné formování jako tanečníků. Když Heroes tančili, bylo vidět, že Dorka v práci s nimi směřuje k tomu, co je jim blízké a snaží se jim umožnit vyjádřit se. Je to jeden ze způsobů práce, který tu mohou zažít.
A jaké vize mají oni sami? S čím na školu přicházejí? Vědí, kam chtějí nasměrovat kariéru?
Ať už děti přicházejí ze ZUŠek nebo mají jinou průpravu, touží tancovat a nic moc víc si nepředstavují. Duncan je pro ně úplně jiné prostředí a pro řadu z nich je to překvapení. Řada z hlásících se dětí nemá vůbec žádné ponětí o současném tanci, vlastně bych řekl většina. Když se dostanou do druhého kola a ptáme se jich, jaká viděli taneční představení, většinou skončí výčet u Louskáčka.
Proč to tak je?
Je to vlastně přirozené. O současném tanci a často o umění obecně nemají ponětí jejich rodiče. Většina jsou děti z regionů, z malého města dojíždějí do většího do ZUŠky, pak se pro tanec nadchnou a přesvědčí rodiče, že ho chtějí dělat. Ale nemají diváckou zkušenost, protože kde by k tomu měly přijít? Jejich okolí obvykle nemá nic společného s uměním, někdy ani s humanitními obory. Studenti se tak formují až na škole. Někteří přichází ze skupin, kde dělají street dance a podobné populární styly, a netuší, že to se školou nepůjde skloubit. Že budou mít málo volného času a na takhle náročné aktivity jim nezbude. Samozřejmě jsou i výjimky, které to zvládnou.
Jak se vůbec stavíš ke sféře urban dances? Je dobře takové styly zahrnovat do tvůrčího procesu a pracovat s nimi jako s technikami na jevišti, nebo je to něco, co má jako městský folklór zůstat mezi lidmi?
Jsme škola, která připravuje studenty jako interprety pro jeviště. V tomto pojetí je tanec scénický tvar, samozřejmě se může dělat v divadle, site specific, na veřejném prostranství, nicméně vždycky je určený pro diváka jako umělecké dílo. Neplní zábavní funkci jako třeba urban styly. Tím je nechci nijak snižovat, jen zdůraznit, že tyto styly nevznikly primárně za účelem stát se uměleckým dílem, plnily jinou funkci. Takže i když studenty zajímají, vždycky budu zvažovat, co jim nabídnout pro zvýšení kompetencí ve scénickém tanci, co je posune jako interprety.
Samozřejmě, že funkční může být každá technika. Určitě se časem budou i tyto využívat víc a víc, ale vždycky jde o to, jestli je tvůrce dokáže použít smysluplně. Podle mne je těch smysluplných využití zatím málo. V tanci se dá využít i akrobacie, ale je otázka, jak dalece jde o „cirkus“ ve smyslu předvádění dovedností, nebo jestli slouží uměleckému záměru. Obecně se u každého stylu nebo techniky ptám, jaký mají potenciál k tomu nést obsah nebo vytvářet abstraktní dílo. Techniky jsou vždycky jen techniky, nástroje. Jako škola se samozřejmě snažíme tanečníka formovat tak, aby byl flexibilní a měl zažitou co největší škálu stylů a technik, ale máme k dispozici omezené množství času.
Tak jistě, že musí také udělat maturitu a mnozí se hlásí i na vysoké školy, že?
Musí získat všeobecný přehled. Měli by mít kulturní rozhled, základ buď pro další studium nebo obecně do života. Za zásadní považuji humanitní vědy (předmět Základy společenských věd), jejichž znalost by měl mít každý, kdo chce tvořit, tedy vypovídat o člověku a světě. Proto by zájem o tyto obory neměl u choreografů skončit absolvováním konzervatoře. Nemluvě o tom, že důsledkem naivního a nepoučeného pohledu na svět je nedostatek kritického myšlení a v konečném důsledku riziko pro demokracii.
Těžko nemít naivní pohled na svět, když je člověk mladý.
Tak to nemyslím, mládí v sobě má přirozeně trochu naivity, ale důležité je mít představu o tom, jak svět funguje. Mladého člověka sociální vědy naučí, jakou má logiku vývoj společnosti, pochopí, proč se v ní děje to, co se děje, pochopí, co se děje v něm samotném. Psychologie, antropologie, sociologie, mít tyhle základy, můžu být klidně mladý a nezkušený, ale mám potenciál světu kolem sebe porozumět a nebýt v něm i v souvislosti s vlastní tvorbou ztracený.
Tvůrčí a spolupracující tanečník
Jak dalece je pro studenty důležitá vlastní tvorba? Vede je škola cíleně k tomu, aby byli autory?
Studenti k nám přicházejí v 15 letech a samozřejmě někteří z nich touží i tvořit. Otázka je, jaké k tomu mají předpoklady a jak si tvorbu představují. Tvořit opravdu s ambicí umělecké úrovně je schopnost, která je daná velmi malému počtu lidí. Řekl bych tedy, že jako škola máme za cíl vychovávat kreativní tanečníky a vedle toho se snažit rozvíjet a podporovat ty, kteří mají nadání pro vlastní tvorbu. Protože ty dvě věci se dost liší.
Můžeš to trošku rozvést?
Před časem jsem se pokusil formulovat profil absolventa KDC z hlediska předmětu tvorba. Ta formulace zní: Absolvent KDC je schopen být tvůrčím tanečníkem, tedy takovým, který je schopen vytvářet pod vedením choreografa pohybový materiál tanečního díla, přichází s podněty, dokáže na tvorbě choreografie spolupracovat ve skupině. Dobře vnímá a dokáže porozumět uměleckému záměru choreografa, zvolenému principu tvorby a stavbě díla, přináší do něj svůj osobitý vklad.
Absolventi KDC, kteří se ve své profesi zaměří na taneční výchovu, dokáží pro své žáky vytvářet taneční kompozice či choreografie, které dobře využívají individuální kvality a přirozený pohyb jejich svěřenců, mají funkční stavbu a jejich pohybový jazyk je autentický. Dokáží v rámci tanečního díla vytvořit smysluplný celek, který je sdělný a srozumitelný.
Ti absolventi KDC, kteří jsou vybaveni dostatečným tvůrčím nadáním, dokáží sami vytvářet taneční díla menšího či většího rozsahu. Znají tvůrčí postupy, které pomáhají vytvářet pohybový materiál. Ten umí rozvíjet a strukturovat. Uvědomuji si základní zákonitosti jevištního díla. Znají různé kompoziční postupy využívané v hudbě a umí je použít při tvorbě choreografie. Znají a umí použít principy dramatické stavby díla. Umí se inspirovat tvůrčími postupy výtvarného umění a dalšími formami uměleckého vyjádření.
Jak může škola studentům pomáhat, aby v sobě tvůrčí potenciál objevovali?
Především prostřednictvím předmětu tvorba. Pak skrze spolupráci s choreografy a tvůrčími pedagogy, kteří mají zručnost, zkušenosti a nějaký přesah.
Velké výzvy a manažerské dovednosti
Co byla pro tebe největší výzva za ty zatím čtyři roky?
Velká výzva, na kterou jsem tady narazil, bylo překonat rozkol v týmu tanečních pedagogů, určitou nedůvěru těch, kteří podporovali předchozí ředitelku a překvapivě silně obranářský postoj těch, kteří chtěli změnu. V takové situaci bylo těžké kamkoli se posouvat. Myslím ale, že se to postupně daří změnit. Značná část lidí už se mnou konstruktivně spolupracuje.
Jak se toho dá docílit? A co konkrétně jsi musel změnit?
Prostě jsem se snažil s nimi jednat otevřeně a vysvětlovat, o co mi jde a kam chci školu směřovat. Samozřejmě to vyžadovalo určitou míru diplomacie. Každý má nějakou představu o tom, jakým způsobem by se to mělo dělat, a každý trochu jinou. Všem nám ale jde o to, aby se děly změny k lepšímu. Bylo nutné třeba upravit obsahové zaměření výuky některých ročníků nebo změnit styl výuky, někde přidat hodinové dotace, někde je ubrat. Lépe řečeno, ve chvíli, kdy chci někde přidat, musím jinde ubrat. A bylo nutné trochu obměnit tým. Ukončování a navazování nových spoluprací, to jsou všechno věci, bez kterých člověk školu ani jakoukoliv jinou organizaci nemůže posunout. Když jsem přišel, emoce ve škole byly značně rozjitřené.
Nejsem úředník, nerealizuji cíle a vize někoho jiného. Mám svoji představu, svůj názor. Filozofii Duncanu dobře znám, uznávám ji a souzním s ní. Snažím se maximálně naslouchat. Někteří taneční pedagogové cítili velkou nedůvěru k jakýmkoliv změnám, k čemukoliv, co má být jinak. Cítili se ohroženi, což bylo nutné překonat. Myslím, že názorové rozdíly a obavy se mi do značné míry podařilo rozptýlit. Nedávno jsme tu měli průzkum „klimatu“ ve škole a výsledky jsou ve srovnání s dalšími školami i konzervatořemi nadprůměrné.
To znamená, jak se cítí ve škole studenti? A je něco konkrétního, čím pro ně škola vytváří vstřícné prostředí?
Ano, atmosféra je hrozně důležitá, to, jak se studenti cítí, i to, jak se podporují navzájem, jak fungují jako kolektiv. V posledních letech jsme hodně aktivovali školní parlament a opravdu dobře s ním spolupracujeme. Cílem je udržet studenty aktivní. Oni mají možnost se vyjadřovat k tomu, co jim připadá důležité, dávají nám podněty. Myslím, že to je přínosné pro obě strany.
Snažím se, aby se na svoji budoucí kariéru připravovali i spoluprací se studenty jiných uměleckých škol. Ve druhém ročníku jsme zahájili spolupráci se skladatelským oddělením Pražské konzervatoře. Studenti odevzdávají krátké choreografie, které tvoří na zadání rozvíjení pohybového motivu, a nově jsou k jejich sólům přizvaní studenti skladby, s nimiž vytvoří tandemy. Buď mohou pracovat společně, nebo mladí skladatelé vytvoří hudbu na choreografii, kterou viděli. Myslím, že je to dobré pro obě strany z hlediska vyzkoušení si profesionální práce tanečníka se skladatelem. Také mají příležitost propojit se s hudební komunitou. Je to i má zkušenost, spolupráce s progresivními skladateli na začátku kariéry pro mě byla velmi důležitá.
Kde můžeme studenty vidět tančit?
Už tři roky například spolupracujeme s festivalem Smetanova Litomyšl. Uvádíme práce studentů, pedagogů i hostujících choreografů ve Festivalových zahradách, kde je skvělé, že máme veliké publikum, které není primárně z taneční oblasti. Má to tam velmi pěknou atmosféru. Oslovili nás sami, což mě samozřejmě těší. Letos jsme se podíleli přímo na zahájení festivalu. A fantastickou zkušeností pro studenty, kterou zvládli opravdu na výborné profesionální úrovni, byla tři představení v divadla ARCHA+ v lednu. Podali skvělý výkon. Takovými zkušenostmi získávají reálnou představu o tom, jaká je praxe profesionálního tanečníka. I my se k nim jako k profesionálům chováme, pokud je to možné. Vystupujeme také hodně v regionech. Někdy to iniciují místní pedagogové tance, někdy nás zvou organizátoři a festivaly sami, hodně práce v tom odvádí Honza Malík.
Co bys řekl, že je na práci ředitele nejtěžší?
Třeba to, že pořád přemýšlí o problémech, nedostatcích. Nedávno jsem si uvědomil, že jedna z věcí, co jsou na téhle práci těžké, je, že mým úkolem je mimo jiné nacházet nedostatky a snažit se je odstraňovat. Když se člověk o tohle snaží, může působit navenek celkem negativně, že pořád něco řeší, nikdy není spokojený… Jenže je to nutné.
Když ses hlásit na tuhle pozici, jaké jsi měl za sebou zkušenosti, které ti pomohly?
Jednak z produkční a producentské práce, kterou jsem dlouho zastával u svých vlastních inscenací i pro jiné umělce, což byla velká zkušenost. Založil jsem a vedl jazykovou školu: začali jsme s jednou lektorkou a rozvinuli se ve školu s 30 lektory. A to už je solidní, dobře fungující malá firma. Také jsem založil jeden vzdělávací online projekt nebo jsem pracoval v muzeu, kde jsem zase trochu víc pronikl do problematiky PR a marketingu v intencích neziskovky, která nabízí osvětové služby.
Ta manažerská stránka věci je ve vnímání systému a jeho pochopení. Také tady mám spolupracovníky, kteří ovládají problematiku školství, ekonomii, v tomhle nejsem sám. To nejnáročnější je naučit se vést lidi. Slovo lídr zní vznešeně, ale jde jednoduše o to zvládat pracovní vztahy s lidmi. A musím říct, že to byl nejtěžší úkol a pořád je i bude. Myslím, že to platí pro všechny ředitele škol, zvlášť pokud člověk o něco usiluje. V příspěvkové organizaci je to někdy opravdu velký hlavolam.
Školil ses někdy cíleně v komunikaci, ve vedení týmu?
Spíš, jak jsem se s různými pracemi a pozicemi v životě setkával, snažil jsem se poučit, vyhledávat zdroje informací, literaturu, ale učil jsem se za pochodu. Prostředí školy pro mě nebylo neznámé, měl jsem představu, co mě čeká. A když člověk projde škálou různorodých prací, naučí se problémům postavit. Postupně získá odvahu jít do náročných situací, hledat konstruktivní řešení. Občas stojím před něčím neznámým, ale díky zkušenostem alespoň tuším, s čím mám tu čest. Člověk eliminuje obavu a jde do akce.
Je nějaká důležitá vlastnost, kterou by měl manažer mít?
Řekl bych, že je to schopnost dělat rozhodnutí, protože to za člověka nikdo neudělá. A kdo dělá rozhodnutí denně, logicky občas udělá nějaké, které se ostatním nelíbí, a také dělá chyby. Ale i to se musí riskovat.
Povahově působíš jako velice mírný, nekonfliktní člověk, je to tak?
Přinejmenším nejsem člověk, který se vrhá do konfliktů. Proto je pro mě důležité pěstovat si schopnost ustát rozhodnutí. A zkušenost tady těch čtyř let je pro mě také zásadní. Zažil jsem řadu situací, které byly výrazně těžší, než s čím jsem se do té doby setkal. Ale vždycky mě zajímala změna a nové věci.
Je vůbec možné dosáhnout nějakého cíle nebo vize?
Přál bych si, aby naši absolventi měli co největší šanci uspět v konkurenci v profesionálním prostředí. A vidím, že se to škole daří a je potřeba to udržovat, kultivovat, vylepšovat. Je důležité k cíli směřovat. Ať jsou studenti co nejlépe připraveni na profesionální kariéru, pokud se do ní vrhnou. Vedle toho, když se někdo rozhodne, že chce na vysokou humanitního směru nebo na uměleckou školu, musíme mu vytvořit co nejlepší podmínky, aby to dokázal. Tři naši studenti teď uspěli v přijímacím řízení na prestižní školu P.A.R.T.S. v Bruselu. Hlásilo se 800 uchazečů z celého světa a vybráno bylo 40. To už o něčem vypovídá.
Dodejme, že nové studium mladých tanečníků na P.A.R.T.S. je nejen prestižní, ale také velmi finančně náročné. Pokud jde chcete podpořit v cestě za jejich profesními sny, můžete zde ve výzvě, která probíhá na portálu Donio.
Petr Tyc, tanečník, pedagog a choreograf, absolvoval taneční oddělení Konzervatoře v Praze a přijal angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka (1983–92). Po vojenské prezenční službě v Armádním uměleckém souboru vystudoval choreografii na katedře tance Akademie múzických umění v Praze (absolvoval 1992). 1992–94 byl členem Rambert Dance Company v Londýně pod vedením Richarda Alstona a Christophera Bruce. Z kurzů a stáží lze zmínit studium u Merce Cunninghama v New Yorku (1993) nebo s Lloydem Newsonem z DV8. Od roku 1994 byl nezávislým choreografem a v roce 2000 byl šéfem baletu v Liberci (Arvo Pärt: Sáře bylo devadesát let; koláž: To málo co vím o sylfidách, za kterou získal v roce 2002 Cenu Sazky). (Přečtěte si více zde…)
