Mladá Praha Věře Čáslavské

Mezinárodní hudební festival Mladá Praha je unikát. Když jdete na koncert, většinou už znáte aktéry, kteří před vás mají předstoupit. Pokud máte v plánu vyslechnout recitál svého oblíbeného flétnisty či koncert slavné filharmonie XY, tak trochu víte, co očekávat, i když zkušenost hovoří o tom, že stát se může leccos. U Mladé Prahy je to tak, že každý koncert je milým překvapením (pokud nesledujete i různé soutěže a nevíte, že ta a ten vyhráli to a tam). A protože nemáte moc očekávání, můžete zůstat v závěru koncertu jako opaření, překypovat nadšením a třeba se přistihnete, že se – alespoň v mém případě tomu tak je – přitrouble usmíváte ještě hodinu po akci. Tento festival každoročně přináší opravdu to nejlepší z líhně mladých umělců z celého světa. Letos slaví pětadvacet let a máme šanci slyšet také muzikanty, kteří se úspěšně představili už v minulých ročnících. Mají našlápnuto a jsou připraveni vás přibít k sedačce! Nevěříte?

Shinagawa Junior String Orchestra z Japonska. Já bych dala klidně pryč to „Junior“. Evokuje to pocit, že před vámi vystoupí soubor holčiček s copánky, které už sice něco zahrají, ale v hlavní roli je zde efekt roztomilosti. Tento smyčcový orchestr je opravdu složený převážně z dětí a mládeže, ale hraje dle mého názoru jako naprosto profesionální těleso! V čele s dirigentem Reiji Inda nás naladili Divertimentem D dur od Wolfganga Amadea Mozarta. Přesnost, zpěvnost a hlavně lehkost, se kterou dokáží hrát Mozarta právě děti, pohladily nejedno ucho v sále.

Slavný Koncert č. 2 g moll „Léto“ Antonia Vivaldiho přednesl za doprovodu ansámblu Eduard Kollert. Čtrnáctiletý houslový virtuos hrál jistě a otevřeně, až mě to zavádí zpět do mých dětských let, kdy jsem neznala trému a nervozitu, a musím přemýšlet nad tím, kdy se to láme a u koho a proč takový nesmysl vůbec existuje… Odkud se bere? To jsem se dostala jinam a určitě by mi to spousta odborníků vědecky vysvětlila, ale nemohla jsem se ubránit obdivu a respektu ke klidu, který přede mnou panoval. Orchestr Eduarda s kouzelnou citlivostí a měkkostí ve zvuku doprovodil a také uměl zabrat, zkrátka paleta všech dynamických odstínů. Sólista si ještě střihl Paganiniho Capriccio č.5, samozřejmě jakoby nic…

Další perlou programu byl Vivaldiho Dvojkoncert g moll pro dvě violoncella. V hlavní roli Tomáš Jamník a Yosuke Inda. Ti si také koncert hezky sami uřídili, Tomáš lehkými pohyby rukou naznačoval vnímavé koncertní mistryni a všichni spolu nádherně komunikovali a dýchali! Sólisté si ve svých partech jeden s druhým povídali a ja jsem se v osmnácté řadě v přízemí vznášela asi až na balkon… Zvláště Tomáše bylo plné podium. Plné muzikality a aury, kterou kolem sebe vytváří a strhává svým zápalem okolí. Talentovaný Yosuke si to zjevně užíval a zvukově a nadšením se chlapci přirozeně doplňovali. No, líbili se mi moc, ráda a bez červenání to přiznávám!

Po pauze se ovzduší napružilo novější hudbou, konkrétně Třemi větami Yasushiho Akutagawy, což mě jako milovnici hudby dvacátého a jednadvacátého století potěšilo velice. Orchestřík zde ukázal, že je doma i v tomto stylu, vlastně s japonským skladatelem doslova… Čisté, jasné, s koncentrací Japoncům tak vlastní… Je to něco, co na mě působilo snad nejsilněji ze všeho, co jsem tu popsala. Není to tak vidět a přece to bije do očí. Je to onen fascinující klid, který vše tak nějak zarámoval. Vybavilo se mi slovní spojení “mladí a neklidní”, ale pro ně to – alespoň na podiu – neplatilo.

Elegance, profesionalita a krása, to jsou slova, která popisují i provedení Serenády pro smyčcový orchestr Petra Iljiče Čajkovského. Nepozorovala jsem ani náznak únavy nebo poklesu koncentrace, což je zvlášť u takové skladby a na konci až s podivem, orchestr neunavitelných jel naplno a to jsem netušila, co přijde na závěr. S přídavky jako bych se přemístila na druhý konec světa a nasála atmosféru Japonska.

Nejprve zazněla tradiční píseň Sakura Sakura. Když si publikum začínalo myslet, že už půjdeme domů, muzikanti vytáhli zpod židlí něco na způsob kimona (odborníci na lidové úbory snad prominou mou neznalost) a jali se v čele s dirigentem přednášet jednu chytlavou lidovou píseň z Kjúšú. Obecenstvo si, aniž to tušilo, vynutilo rytmický přídavek znovu a tleskáním povzbuzovali hudebníky. Krása, vtip, fantazie…

Mladá Praha je instituce, která pravidelně obohacuje kulturu našich podií, dává šanci šikovným začínajícím muzikantům a podporuje je v jejich rozletu. Jedna osůbka zasvětila mimo jiné část svého života podobné záslužné činnosti a pomoci mladým lidem.

Během prvních dnů letošního festivalu obletěla svět zpráva o úmrtí paní Věry Čáslavské, jež byla členkou jeho čestného výboru. Tento koncert byl věnován její památce a krásným symbolem je i fakt, že své první olympijské zlato získala právě v Tokiu… Život je křehký a rychle utíká. Díky všem, co jej dělají krásnějším, jako třeba tým Mladé Prahy a její účastníci…