Mladí a staří

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (22) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát hlavně o několika operách a o tom, kdy kteří skladatelé napsali svá nejlepší díla.
Semperoper Drážďany (zdroj commons.wikimedia.org / foto Jorge Royan)

Pucciniho Bohéma měla premiéru, když bylo skladateli osmatřicet. A kolik bylo Verdimu, když měl v Benátkách premiéru Rigoletto? Osmatřicet. To ovšem nemá být důkaz, že právě v tomto věku píší skladatelé svá nejlepší díla. Vždyť Benjamin Britten dirigoval jako osmatřicetiletý první uvedení své opery Billy Budd, ale z jeho oper je nejznámější Peter Grimes – a toho napsal už o šest let dříve. A například Smetana byl naopak v době premiéry Prodané nevěsty již dvaačtyřicetiletý…

V poslední době jsem byl večer hned dvakrát na skok, na otočku, v Drážďanech. Semperoper Dresden je sama o sobě krásná, uvnitř nádherně zdobená stavba z devatenáctého století, znovuotevřená roku 1985 po neuvěřitelně dlouhé čtyřicetileté poválečné etapě, kdy dům ležel ladem, poničen a obedněn. I tak ale dopadla Semperova opera lépe než evangelický kostel Frauenkirche, ze kterého zbyla hromada sutin, krášlící město dlouho přes rok 2000. Až pak byl chrám znovu vystavěn, včetně bohaté vnitřní výzdoby. Ale co je podstatnější než interiéry – v drážďanské opeře mají dobré inscenace. Patří k nim i taková stálice, jakou je Pucciniho Bohéma: realistická, věrohodná, s přirozenou režií podle podoby z roku 1983, která tehdy byla dílem Christine Mielitz a pod kterou je teď uvedeno jméno Gunda Mapache.

K dobré inscenaci patří dobří zpěváci. Maija Kovalevska s velmi příjemným hlasem, s přesně vhodným projevem je jako Mimi víc než dobrá a uvěřitelná – ostatně nejen v Semperově opeře, ale také v Metropolitní opeře a mnohde jinde. Velmi slušně s ní zpíval Rudolfa Dmytro Popov. Celá repríza v pátek 19. ledna měla parametry jedinečného večera, vyznívala naplno. A vizuálně šlo o příjemný konvenčnější odpočinek od současných někdy až moc abstraktních scénografií.

Divadlo má ovšem především velkou devizu, velkou sílu a výhodu, velké plus ve Staatskapelle Dresden; i v Bohémě hrálo toto renomované těleso zvukově bohatě, stylově, skvěle, symfonicky, plně emocionálně, nikoli ovšem prvoplánově srdceryvně – a hlavně motivovaně a bezchybně. Některé ryze divadelní orchestry v méně významných operních domech dokáží dát volný průchod rutině – ale s tím se Staatskapelle nepotýká. Představení navíc řídil John Fiore, který v Praze například nastudoval Wagnerův Ring nebo Fibichův Pád Arkuna… a který vždy vypadá jako nadšenec a je pozitivní a energický.

Pucciniho Bohéma je příkladem díla mimořádně oblíbeného pro svou silnou působivost, tedy vlastně díla v podstatě dokonalého, které nemusí o svou pozici v repertoáru a na výsluní zájmu diváků vůbec bojovat. Není přitom dílem zralého stárnoucího autora, ale spíše dílem vyskytujícím se na počátku – před Bohémou stojí za pozornost vlastně jen Manon Lescaut. Všechna ostatní Pucciniho dramata – Tosca, Madama Butterfly, Děvče ze Západu, Vlaštovka, celý triptych a Turandot – vznikla až po ní.

S Operou v Drážďanech mám z poslední doby spojen ještě jeden zážitek. Mrtvé město brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda je podmanivým hudebním divadlem se silnou hudbou i příběhem, operou se vším, co k ní patří. Zabývá se blouzněním a iluzemi, vášněmi a vnitřními bariérami, je to temná opera, intenzivně lyrická i expresivní, trochu surrealistická, psychologizující, magická, italsky romanticky exaltovaná a německy moderně naléhavá. Její drážďanská inscenace je sugestivní, pěvci ve vypjatých rolích výborní.

Co je ovšem podstatná informace – tuhle barvitou, stále kupředu se hrnoucí partituru, tuhle dramaticky podnětnou hudbu, proměnlivou, propojenou s děním na scéně, tuhle směle koncipovanou operu s šikovnými proporcemi a dobrou dramaturgií napsal jen o něco víc než dvacetiletý mladý muž, o pár let dřív skutečné zázračné dítě. Premiéra v roce 1920 byla událostí jistě i proto.

Janáček oproti tomu napsal většinu svých hlavních děl, obdivovaných dnes pro svou neopakovatelnou originalitu, ve zralém a pozdějším věku. Ve třiadvaceti byl v úplně jiné situaci než Korngold. V časopise Cecilie vyšla jeho první tištěná skladba – moteto pro smíšený sbor Exaudi Deus. A v osmatřiceti? Zadal pražskému Národnímu divadlu svou jednoaktovou operu Počátek románu, přičemž vedení divadla mu dílo po nějakém čase vrátilo.

Pojďme srovnat na časové ose některá data. V těsném sousedství je na ní Pucciniho Bohéma s Dvořákovou Rusalkou. Emocionálně vyhrocený verismus porovnávaný s ryzím, lyrickým pohádkovým romantismem, v němž je možná přítomna trocha impresionismu. A k tomu jako třetí položka Janáčkova realistická Její pastorkyňa – plná emocí i ohlasů na folklór, svérázný druh verismu. A nebo o dvě desetiletí později Mrtvé město v sousedství Příhod lišky Bystroušky. Opojné, vtahující, jedinečné dílo; fantazijní, velmi expresivně znějící, ambiciózní a vůbec ne školácké dílo mladičkého umělce – oproti impresivnímu kouzlení s atmosférou lesa, oproti poetickému a nostalgickému lyrismu a humoru sveřepého seniora… Kdo byl modernější? Korngold, nebo Janáček?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na