Mladí jsme jen jednou: Pucciniho Vlaštovka ve Státní opeře

  1. 1
  2. 2

Jako další nepochybný klad pucciniovského večera ve Státní opeře je třeba vyzdvihnout i poloscénický tvar provedení. Bílé závěsy na obou stranách jeviště, proměnlivý zadní prospekt pro každé ze tří dějství a elegantní nábytek navozovaly poměrně přesvědčivou iluzi regulérní inscenace. Pěvečtí sólisté rozhodně nezůstávali staticky u notových pultů (jakkoli ani ty na scéně nechyběly), ale v rámci možností se snažili o maximum herecké akce. Jak bude uvedeno dále, většina pěvců se s charaktery postav opery bez potíží sžila a „hrou na divadlo“ se evidentně dobře bavila, takže většinou opravdu bylo i na co se dívat. Vkusně vyzněly i několikeré vstupy tanečního páru do děje; obavy z prvoplánového pokusu inscenátorů o laciný efekt se naštěstí nevyplnily, protože opera typu Vlaštovky se jevištní ilustraci tohoto typu nikterak nevzpírá. Zbývá dodat, že za režií, návrhem scény i choreografií stojí Petr Jirsa. Nápaditost, s níž dokázal za nepochybně minimální finanční prostředky dosáhnout maximální působivosti, si zaslouží slova uznání.

Se zveřejněním pěveckého obsazení si dávalo divadlo poměrně načas, a to z toho důvodu, že Martin Leginus hledal představitele rolí ve Vlaštovce dlouho a pečlivě. Výsledný výběr následně působil – při vědomí finančních a organizačních možností Státní opery – více než slibně. A jaká byla realita? Hlavní hrdince Magdě to v podání Evy Hornyakové nesmírně slušelo už na plakátech; scénu pak naprosto přirozeně opanovala půvabem i promyšleným herectvím. Nejprve se zdálo, že jevištní akci občas obětuje krásu tónu svého jinak dobře vedeného tmavého sopránu; obě árie z prvního dějství, slavný Dorettin sen (se stylovým klavírním doprovodem korepetitorky Šárky Knížetové) i vzpomínková Ore dolci e divine jí však vyšly příkladně a právem se jí za ně dostalo potlesku na otevřené scéně. Později se ovšem ukázalo, že problém bude patrně vážnějšího rázu, protože s postupem představení se soprán Evy Hornyakové jevil stále zastřeněji a méně zněle. Ve vypjaté scéně na konci druhého dějství, kdy Magda vmete svému dobrodinci Rambaldovi do očí, že jej opouští s jiným mužem, se hlas pěvkyně dokonce v orchestru téměř ztratil. Snad s vědomím momentální indispozice hospodařila Hornyaková ve třetím dějství se silami do té míry svědomitě, že vypjaté finále opět odzpívala plným hlasem a zejména její zásluhou vyznělo ztvárnění osudového rozchodu Magdy a Ruggera velmi působivě.V žádné jiné opeře Giacoma Pucciniho se nevyskytují dvě prvooborové tenorové role. Vlaštovka je výjimkou; protějškem k romanticky zamilovanému venkovanu Ruggerovi se zde stává životem protřelý a cynickým pohledem na svět oplývající básník Prunier, jakási salonní verze Rudolfa z Bohémy, jak ho zobrazuje poslední kapitola Murgerovy knihy. Pro Luciana Mastra nepředstavovala úloha Ruggera technicky žádný problém; i on sklidil za svou ústřední árii Parigi é la cittá dei desideri z prvního dějství zasloužené ovace. Nemohu se však zbavit dojmu, že bych raději Mastra slyšel v této roli už někdy před deseti lety, kdy měl jeho hlas přesně onu mladistvou průraznost a autentickou italskou barvu. Později, než měl, potkal podle mého názoru také básník Prunier Jaroslava Březinu. Ani jeho tenor už nemá v sobě onu sebevědomou lehkost, jaká by Prunierovi dokonale slušela, ale na druhou stranu nelze pominout neoddiskutovatelné Březinovy silné stránky: dokonale ví, co a proč zpívá, a dokáže to náležitě prodat. Co do hereckého ztvárnění byl jeho pozérský, ale přesto sympatický básník jednou z nejlépe vykreslených postav této „koncertní inscenace“.

Oběma dalším představitelům hlavních rolí se sice v opeře dostává menšího prostoru než předešlým, ale tím spíše si dovoluji tvrdit, že se s nimi vypořádali na úrovni přinejmenším evropské. Jana Sibera si s trochu nevděčnou rolí „second lady“, tedy s Magdinou komornou Lisettou, poradila zjevně s chutí; koketní a sebevědomá dívka jí herecky dokonale sedla a pěvecky si jí se svým koloraturním sopránem (Lisetta mimo jiné pomýšlí na kariéru zpěvačky) a s vrozeným smyslem pro humor báječně vychutnala. Hluboce smekám před Zdeňkem Plechem v roli Rambalda; Magdin milenec a protektor má sice v opeře podstatný význam pro příběh, ale skutečný prostor pro jeho pěvecké vyjádření vskutku minimální. Přesto předvedl svůj báječný bas v dokonalé formě, a dokonce se mu představitelsky podařilo docílit i něčeho navíc: když ve druhém dějství nechává odejít Magdu za jiným osudem, opouští ji jako zcela věrohodně zlomený a hluboce zamilovaný muž. V tuto chvíli jsem litoval, že se Martin Leginus nerozhodl použít poslední verzi Pucciniho opery, v níž se Rambaldo, zde opouštějící scénu na konci druhého dějství, objevuje i ve třetím a je mu přisouzen krátký duet s Magdou a elegantní arioso…

Vynikající úroveň mělo obsazení menších rolí: Gabrijela Ubavić, Yukiko Šrejmová-Kinjo i Jana Horáková Levicová si našly svůj prostor v charakteristice Magdiných přítelkyň a v sérii menších mužských rolí se neztratili ani Jan Ondráček a Ivo Hrachovec. Velmi dobře se tentokrát uvedl i Sbor Státní opery, připravený Adolfem Melicharem.Jak tedy hodnotit první přistání Vlaštovky Giacoma Pucciniho na scéně Státní opery? Kromě splacení starého dluhu k léta opomíjené opeře považuji za jeho zásadní přínos především pečlivé a inspirativní hudební nastudování a zdařilý pokus o jeho zajímavou jevištní prezentaci. Obojí vypovídá jen málo o tom, jakým směrem se bude dále ubírat umělecké a dramaturgické směřování zmíněného divadla, ale i kdyby byl v každé sezoně podobnou formou uveden některý z málo hraných operních titulů, osobně bych patřil k těm, kteří by to přivítali. Koneckonců, na světě jsme jen jednou a zajímavých oper, které by bylo dobré alespoň jednou za život slyšet, je ještě dost a dost…

Hodnocení autora recenze: 70 %

Giacomo Puccini: 
La rondine (Vlaštovka)
(koncertní provedení)
Dirigent: Martin Leginus
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Asistent režie, scéna, choreografie: Petr Jirsa
Světelný design: Hynek Dörner
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Štěpán Kaniak
Šárka Knížetová (klavír)
Světlana Janová (celesta)
Sbor Státní opery
Premiéra 14. května 2014 Státní opera Praha

Magda de Civry – Eva Hornyáková
Ruggero Lastouc – Luciano Mastro 
Lisette – Jana Sibera
Prunier – Jaroslav Březina
Rambaldo Fernandez – Zdeněk Plech
Yvette / Georgette – Gabrijela Ubavić
Bianca / Gabrielle – Yukiko Šrejmová Kinjo
Suzy / Lolette – Jana Horáková Levicová
Gobin / Mladík / Adolfo – Jan Ondráček
Périchaud / Rabonnier / Majordomus / Crébillon – Ivo Hrachovec

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Vlaštovka (ND Praha)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
27pavel

No asi jsme byli každý na něčem jiném, ja bych dal tak maximálně 40 %, např tenorista byl naprosto slabý