Mladí, krásní a navždy – dokud nepadnou jako koně

Inscenace postavená na tělo baletnímu souboru Jihočeského divadla, přivádí diváky do pozice publika fiktivní talentové soutěže, jejíž náplň tvoří tanec a pohyb, bojuje se tu vytrvalostí, silou, ale nikdo vlastně nezná vyřazovací mechanismus. Nastupuje celý soubor, jako kdyby šlo o skutečné účastníky, patří k tomu také úderná hudba, chytlavá znělka, zlato a disco koule, kam se podíváš (Marek Cpin naaranžoval scénu jako jednu z luxusních výloh v Pařížské;-)), a nabuzení soutěžící v žlutých teplákových soupravách nedočkavě a skoro se zvířecí krvežíznivostí pokukující po svých soupeřích, aby je porazili. Soutěži vládne ženský hlas (herečky Johany Matouškové, předtočený ze záznamu) – odosobněný aktér, na jehož existenci však tanečníci reagují jako na živého performera. Fyzická nepřítomnost je signifikantní: účastníci ani nemohou vědět, zda s nimi mluví, zda je manipuluje a vysmívá se jim skutečný člověk. Přesto se tak chovají. „Hlas“ bez těla je jízlivý a krutě si pohrává se stále se zmenšující skupinkou tanečníků, kteří oscilují mezi beznadějí a zoufalou snahou urvat, co se dá. Byl by to potenciálně námět na psychologické drama. Funguje ale i jako pohybová metafora. A chvílemi i nelíčeně baví:

V „přímém přenosu“ se pro společné napojení na rytmus pouštějí tanečníci do úvodní synchronní pasáže ve stylu urban dance, hlas jim přikazuje seskupovat se do předem naučených formací, jež mají paradoxně i poetické názvy, musejí prokazovat různé pohybové kvality, izolace, měnit dynamiku, je to ale jen rozcvička. Každý ze soutěžících se představí (skutečným jménem a národností), spouštějí se zlaté lamely, a skupinka vybraná ze tří milionů uchazečů se vědomě utápí v adrenalinu. Hlavně necítit, to je cesta z kola ven. Jenže už po prvním je několik soutěžících vyřazeno – a nikdo neví, podle jakých kritérií. Ve vzduchu jen visí ocelovým hlasem pronesené: „Opusťte prostor“. Tato mantra odkrajuje jednotlivá „dějství“.

Stále ještě početná skupina tanečníků se pouští na rytmickou, leč zároveň unylou populární hudbu, připomínající soundtrack z italského romantického filmu, do tanečních sekvencí, které parafrázují balet, prvky prováděné v nepřirozených kombinacích či rychlosti, prvky, jimž soutěžní choreografie vytrhla uměleckého ducha a zbyla kostra bez obsahu. Ale choreografie je nápaditá a zavádí tanečníky do pestrého množství formací, nicméně z hlediska dramaturgie se stává stejným spotřebním zbožím jako kardio. Nebo – jsem jediná, kdo v tom vidí otázku, zda je správné, aby se taneční techniky z uměleckého prostředí přesazovaly do komerčních show? Tuším, že Jana Burkiewiczová sama tohle téma pro sebe řešit musí, protože je, všechna čest, úspěšná v obou oblastech, jak ve sféře nezávislého umění, tak v té komerční, a hranice, kam až zajít, mohou být docela tenké. (I my, kteří se držíme stranou, asi tak nějak tušíme, že budoucnost a udržitelnost tzv. nezávislé scény spočívá v tom, jestli překročí svůj stín a připustí, že vydělávat je žádoucí a že kulturní průmysl není čiré zlo.)

Zranění? Opusťte prostor. Už nemůžete? Opusťte prostor. Bez přestávky a bez milosti se rozjíždí variace na aerobik. Nejde ale jen o to účastníky zcela fyzicky vyčerpat, ale také ponížit. Svléknout a ohodnotit jejich těla – ženský hlas výsměšně a jízlivě vypoví další z účastnic kvůli věku. Opusťte prostor. Okamžitě! Nucení do smíchu je také oblíbená manipulativní taktika. A protože sponzorem fiktivního pořadu je výrobce krmiva pro koně – proč si nezahrát i na ně? Nejdramatičtější okamžik přichází právě ve chvíli, kdy se jedna z tanečnic vzbouří, odmítá zůstat anonymní součástí stáda a hrát si na zvíře. Ale když dostane svůj hlas, souboj s agresivní režisérkou musí nutně prohrát. Protože hlas je nejen zlý, ale i záludný, vždy zasáhne nejcitlivější místo, a body shaming je ještě to nejnevinnější, co může použít jako zbraň za účelem ponížení a zastrašení. Pokud z davu vystoupí jedinec, který není dostatečně odolný, je jeho snaha marná, bude smeten. Znovu se povede takové bytosti odejmout jméno a redukovat ji na číslo, program může pokračovat. Aktérka, která se pokusila osvobodit, nakonec prohrává nejen svou individualitu, ale tváří v tvář hrozbě vyřazení prohrává i svou morální integritu – může ji však někdo soudit? Prořídlé pozůstatky skupiny soutěžících se musí pustit do pohybové bojové hry, kde jde o obratnost, ale jsou také důmyslně vmanipulováni do fyzické konfrontace. Hlas – za kterým si můžeme představit i univerzálnější a mocnější sílu než postavu režisérky v televizi – tak nutí ke vzájemnému soupeření i ty, kteří by spolu za méně extrémních podmínek nikdy nebojovali, snad by se i přátelili a podporovali. Ale tady jde lidskost stranou. A metafora je čitelná.

Po pohybové stránce jsou tyto akrobatické souboje spojené s manipulací rekvizitou skvělé. Roli jednoho z nejvytrvalejších má například nestor baletního souboru Zdeněk Mládek, jemuž úloha až v tomto finále určuje sehrát kolaps („Ukliďte TO,“ skřípe netrpělivě hlas, aby zdůraznil bezcennost lidského života). Ti, kteří byli vyřazeni, se vracejí průběžně na scénu v rolích černě oděných asistentů. Obklopí hlouček zbylých soutěžících a manipulují s nimi, do pohybu se vkrádají izolace a strojové pohyby. Závěr působí zdánlivě nastavovaně, myslím ale, že právě to je pointa: nekoná se žádné velké finále, protože i kdyby bylo, bylo by falešné: v soutěži nejde o to, kdo je fyzicky nejzdatnější nebo nejpřesvědčivější, rozhoduje náhoda a nálada samozvané rozhodčí. Místo pocitu vítězství přichází trpkost, otupení a pochopení, že dílčí výhra neznamenala vůbec nic. Závěrečná scéna s maskami jen potvrzuje, že nešlo o to najít jedinečnou osobnost, ale jen dalšího člena do poslušného uniformního společenství.

Talent a soutěživost – ale co je za tím?
Inscenace tak ukazuje na fenoménu soutěže principy soutěživosti západního světa, kdybychom chtěli být radikální, tak principy patriarchálního kapitalismu, který staví do popředí nemilosrdný boj – stále a o všechno. S odstupem v ní vidím snahu poukázat na stejné principy fungující v různých úrovních života: na úrovni společnosti, oboru, a snad i rodiny. Talentová soutěž je alegorie, umění je pouze kouřová clona, která má obelstít nic netušící oběť, neboť o talent jde až v poslední řadě. Spíše to celé připomíná gladiátorské hry, s tím rozdílem, že arénu mohou sledovat miliony diváků po celém světě.

Inscenace, nahlíženo zpětně, tyhle motivy rozehrává velmi názorně a srozumitelně. Ano, mohla by být méně realistická, dokonce i scéna protestu by mohla být ztvárněna beze slov, ale rozumím především snaze předat jasné sdělení. Choreografický materiál je svěží a tanečníci musí podat energický, soustředěný výkon, aby situace vyzněly dostatečně přesvědčivě. Z hlediska struktury vidíme oblíbenou klínovou formaci tanečníků, ke které se choreografka pravidelně vrací. Zdá se, že uniformní společenství – a způsob, jak jejich uniformitu, unifikovanost vyjádřit v kompozici – Janu Brukiewiczovou fascinují už delší dobu. S početným ansámblem analyzovala práci s takovou jednotnou skupinou v Ikarii, posléze na menší ploše ve Slunci proti sobě postavila mechaničnost s probouzející se plasticitou jako principy neživého a citového světa. Byly to dva světy obývané roboty, zatímco zde jsou to lidé, které ale systém dehumanizuje a proces probíhá opačným směrem, takové R. U. R. naruby: od člověka ke stroji. A tomu také odpovídá pohybový slovník, ve kterém můžeme hledat různé analogie mezi jednotlivými inscenacemi.

S talentovými soutěžemi se setkáváme především jako diváci, ale své zkušenosti s nimi má mnoho umělců. Pokud jde o taneční prostředí, taneční soutěže (a konkurzy) sice nepobíhají před očima diváků v televizi nebo na Netflixu, ale přesto podporují konkurenční prostředí a koncept soutěžení v uměleckých disciplínách je pravidelně diskutován a zpochybňován, neboť umělecký projev je individuální záležitostí, a soutěžit lze pouze v technické zdatnosti. V programové brožuře jsou některé aspekty talentových soutěží – a jejich historie – rozebrány. Mechanismus talentových soutěží lidstvu příliš dobrou vizitku nedává, fenomén sám se ale může stát i metaforou života v prostředí našeho civilizačního okruhu, jak také říká sama choreografka, protože soutěžit a dokazovat, že jsme nejlepší, musíme i v rodinách, školách a pracích, protože jsme srovnáváni už odmalička s ostatními. Kdo dřív a líp – cokoliv.

Jedna rovina, která by se ale samozřejmě do díla už tak našlapaného snahou vyjádřit několik myšlenek najednou nevešla, zůstává nepojmenována, nebo jen naznačena. Jde v ní o to, co stojí za motivací účastníků soutěží, za jejich (potažmo naší) soutěživostí. Co stojí za snahou nejen ze sebe dostat maximum energie, ale také eliminovat soucit a lidskost. Jako první asociace na příbuznou tematiku mi díky mnoha analogiím vytanul román Koně se přece střílejí (filmová verze pod názvem Koně se také střílejí víc napovídá o sujetu), který zobrazuje meziválečný fenomén tanečních maratonů. Odehrává se v době celosvětové krize a motivace je tam víc než jasná – chudoba a snaha jí uniknout, poslední šance, jak získat vůbec nějaké peníze, když jste měli talent alespoň v tanci a pořádnou fyzickou výdrž k tomu. U talentových soutěží jsou motivace jistě čitelné – a sami fiktivní účastníci je při úvodním představovacím kolečku do publika vykřikují: být slavný, mít hodně peněz, hodně aut, vidina blahobytu i zanechání nesmazatelné stopy v historii showbyznysu. Ale tyto povrchní motivace mají jiné a hlubší příčiny, nikdo se s touhou po slávě a bohatství jen tak nenarodí. To výchova a společenské vzory člověka přesvědčí o tom, že jeho úspěšnost se počítá ne podle toho, jak dobře využívá své vlohy a jestli se studiem stává lepším, ale jestli ho zpeněží, jestli dokáže všechno, co dělá, zpeněžit: tak se určuje naše hodnota, tak naše úspěchy přepočítává na peníze rodina, stát, společnost – a je velmi těžké takovému tlaku odolat. Touha po slávě je pak zřejmě dlážděna strachem z nicoty, kterou přináší smrt. To jen dodávám pro kontext, protože by mohlo vypadat, že choreografka vykresluje účastníky soutěže jen jako povrchní a sebestředné, to zplošťování je ale proces, kterému jsme vystaveni všichni. Inscenace Mladí, krásní a navždy tedy přináší spoustu námětů k zamyšlení, a i když je chvílemi zábavná, tak vlastně vůbec…

Mladí, krásní a navždy
Choreografie: Jana Burkiewiczová
Scénář a režie: Jana Burkiewiczová
Spolupráce na scénáři a dramaturgie: Martina Kinská
Hudba: Jiří Konvalinka
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Karel Šimek
Asistentky choreografky: Paulina Šmatláková, Simona Machovičová
Asistenti choreografky: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Účinkující:
Barbora Coufalová, Petronela Bogdan, Sophie Debou, Mai Iwamoto, Shino Kubešová, Jana Pelcová, Aurora Kubelíková, Markéta Vomáčková, Luigia Saccardo
Zdeněk Mládek, Paolo Terranova, William Steers, Giovanne Frota, Jonathan Riveros Suarez, Valerio Testoni, Chikara Araki
Hlas v nahrávce: Johana Matoušková

Premiéra: 21. 3. 2025, Jihočeské divadlo