Program tohoto druhu může ukázat mnohé: kam směřuje zájem studentů, jaká témata a prostředky je zajímají, na co se přirozeně soustředí a co je naopak neláká, zároveň je dramaturgie odrazem toho, čeho si škola samotná na svých studentech cení, v čem je chce podpořit a součástí „vzkazu“ je i to, kde společnou práci a značku prezentuje. Prostor divadla ARCHA+ má z diváckého hlediska díky elevaci vynikající dispozice pro pohybové a taneční divadlo, do jeho současného programu soustředěného primárně na mládež pak zapadá velmi dobře i koncept představení umělců na začátku kariéry. Jde o prostor hrdé prezentace, určité symbolické vyjádření statusu: ne skromné předvedení studentských opusů, ale představení výsledků mnohaleté společné pedagogické práce, která ve studentech všemi prostředky podporuje a inspiruje jejich vlastní tvůrčí potenciál. Co tedy mladé tvůrce zajímá?
Choreografie Takže tak… Viktorie Křepelkové je intimní trio dívek ohledávajících prostor a zkoumající jeho bezpečné hranice. Rádius bezpečí symbolicky vymezují tři pokrývky, na něž jsou upřeny bodové reflektory, tudíž i tma kolem pak působí o to neprostupněji. Dívky ve světelných kuželech vztahují ruce, za hlubokého zvuku smyčců i melodického hlasu zpívajícího možná lidovou píseň otevírají prostoru pozvolna náruč. Vše působí až rituálně, zvlášť ve spojení s číslem tři, které vždy vyvolává otázku, zda jde o také o symbol. Se zintenzivňujícím se rytmem doprovodné hudby přechází logicky dynamika i do pohybu, kde je spojená s odvahou vybočit a vykročit do tmavého prostoru: tanec se tedy rozvíjí, v mezích moderního tvarosloví, do prostoru, který mladé ženy svým pohybem mohou ovládnout. K bezpečným místům se však opět vracejí jako ptáci do hnízd. Přikrývky coby rekvizity mohou zastupovat předměty i lidi, v jejich objímání lze spatřovat uklidnění i útěchu, nebo naopak akt ochrany někoho jiného. Dílo je symbolické, soustředěné na rekvizitu a manipulaci s ní, introspektivní. Choreografii provází motto „Síla ženy spočívá v její schopnosti být zároveň křehká i neporazitelná.“
Jiný druh ženskosti objevuje choreografická miniatura Bonsoir Agáty Klímové. Je postavena na společné trajektorii v prostoru, gestech a propojení pohybu se zvukovou složkou, jež zahrnuje útržky písní i mluvené slovo – francouzština je trochu hendikep pro neznalého diváka, ale ve stopě zahrnující ženský hlas zaznívají zřetelně slova žena a feminismus, takže si domyslíme, o čem je řeč, hlas zní s direktivní intonací. Trojice tanečnic objevuje skrze pohyb a gesto různé projevy a polohy ženskosti, hledá, co je jim příjemné, bez ohledu na to, o čem hlasy nebo písně vyprávějí, že by mělo být to „ono“. Jsou oblečeny jednoduše a šik, jedna z nich má zpočátku paruku, kterou však odhodí. Ženskost zdůrazňují rytmickým protáčením v bocích, avšak přecházejí do pochodového tempa, ruce už nejsou elegantní a pohyby nejsou svůdné, spíš vyjadřují odpor, odmítnutí, přípravu k defenzivě. Proměny světel dodávají další dynamiku (na světla vůbec kladou mladí tvůrci – nebo jejich pedagogové – důraz), performerky hledají v pohybu svobodu. Nechybí pasáž floor worku připomínající plížení, dívky zavírají oči a propadají se do sebe. Až nakonec převládne takový druh tanečního projevu, v němž nacházejí ryzí uspokojení z pohybu. A zpívá jim k tomu Jacques Brel.
Choreografie Davida Kodyse Cuntagon zapojuje větší množství tanečníků – na jejím samotném počátku scénu zalidní a hned zase opouští pět párů, aby se na scénu postupně vydala jiná trojice (zase tři), nejprve osamocený performer, posléze dvě tanečnice, a všichni ve stejných lehce provokativních kostýmech. V růžových kuklách, s růžovou rtěnkou i růžově nalakovanými nehty, jejich pohyby jsou ovšem zpočátku genderově bezpříznakové, ostré a mechanické. Z hlasu ve zvukové krajině, který působil jako slova vůdce, se stává rytmus, podkres akce. Trojice interpretů není zcela synchronní, i když jejich pohybová akce je společná, tanečníky je tedy možné považovat za individuality v systému, jemuž udávají tón a tep a zevnitř jej proměňují. Sdílením stejné choreografie i kostýmů dávají najevo, že pro ně není důležité, kdo je mužem a kdo ženou, jejich akci pohání univerzální touha. Elegantní port de bras kontrastuje s vášnivě prohnutými zády a chtivě roztaženými pažemi. Trojice si přichází užít svět a otevírá tak svou energií prostor ostatním, oněm deseti tanečníkům, kteří se připojí jako kmen. Víří kolem růžových průkopníků, až je sevřou v kruhu, spojují se v jeden celek. Do dunění nového rytmu, dynamikou ale i proti němu, se dává trio do nového pohybu, s rukama na hrudi, vyzývavě, právě tak, jak si mladá energie má brát svět. Tak… si ho prostě bere. Naprosto v pořádku. (Prakticky je tato choreografie pohybově nápaditá, pracuje vědomě s prostorem a sborovými formacemi, nepracuje s individualitou na psychologické úrovni, ale s kolektivním pocitem a ideovostí, má nádech proklamativní, generační.)
Duet Can You Smell the Sun?, který vytvořila Adéla Tesařová pro sebe a Metoděje Vykydala, má lehce revuální nádech a do programu přináší sentiment i odlehčení. Jsou to dva výletníci v holinách a černých rukavičkách, s nimiž jdeme na krátkou procházku přírodou. Kupodivu je ani staré americké písně ze 40. a 50. let neinspirovaly k více kontaktnější akci a proplouvají svou vycházkou spolu a vedle sebe v uctivém starosvětském odstupu. Zprvu jsou jemní a uhlazení, postupně převládá pohybová nadsázka, ale také běh v prostoru, pády na zem. Z hrané meditace se stává pohybová smyčka plná stojek, a když oba ulehnou v ostře ohraničeném kruhu světla, evokují dvojici, která romanticky pozoruje měsíc v úplňku. Pohybují se synchronizovaně a ve sdílené souměrnosti, na dosah a bez doteku, s jemností a distingovaností. Vlastně až do samého závěru, kdy stejně měkce zmizí ve tmě, když se vrátí kruhem zpět k úvodní sekvenci gest a vytrácejí se ze zorného pole diváků, spolu s písní, o jejíž melancholii možná nevědí. V choreografii je patrná divadelnost, uvažování o detailech, práce s načasováním, vytváří žánrový obrázek, nesnaží se přesvědčovat nebo komunikovat závažné téma, ale nabídnout prostor k oddechu. Dramaturgicky má i tento přístup své místo a uplatnění.
Choreografie Lady Jasanské P47 je především pohybovou studií. A opět je to dílo pro tři interprety, magické číslo se nám stále vrací. Choreografka si ještě víc než ostatní hraje se světlem: první, co vidíme, není tělo, ale proud paprsků, dým a odlesk flitrů z kalhot kostýmů. Postavy se vynoří postupně jako nehmatné siluety, choreografie pracuje s úsečnými pohyby, tedy s izolacemi i s bryskními okamžiky strnutí celých těl. Pohyb v rytmu v diagonále rozrušují synkopické akcenty, z tria se vydělí tanečník. Pohybový materiál je ryze abstraktní a soustředí se na estetiku moderního tance, reakce na hudbu, proměnlivou náladu. Nezobrazuje konkrétní situace, i když mezi tanečníky vznikají interakce. Těla se volně pohybují v jednoduchých kalhotových kostýmech se světlejšími halenami, které umožňují pohodlný volný, neutrální pohyb. Je to dílo, které hladce plyne.
Naopak Metoděj Vykydal v jednoaktovce V klidné záři hvězdné oblohy sahá k pevné koncepci tanečního divadla s rekvizitami, maskou, se střídáním humorné a vážné polohy. Efektní vstup na scénu z prostoru foyer a stejně tak příchod druhého performera Jakuba Kohouta (ten je absolventem Duncan centra už v roce 2023) v kostýmu gorily z auditoria svou teatrálností zaujme a nepustí. Hlas ze záznamu přitom vysvětluje, že „gorila obývá ve dvou druzích tropické oblasti Afriky a jejím jediným přirozeným nepřítelem je člověk“, můžeme tedy očekávat konflikt. Místo toho však následuje spíše propletení a promísení pohybových vzorců lidských a animálních, kdy se postupně ztratí rozlišující hranice, kdo je člověkem, a kdo zvířetem. Autor choreografie je však nejprve na scéně sám. Když přestane zápasit s vědrem na vodu, snaží se postavit, ale působí jako loutka, které vodič zapomněl připnout nohy. Zábavná scénka s lahví a vypouštěním tekutiny do vědra je trik, který v divadle občas vídáme, ale soudě podle smíchu v publiku, vždy dobře zafunguje.
Zvuky přírody, lesa, nebo spíše pralesa doprovázejí maskovaného návštěvníka – nutno podotknout že jeho part je skutečně velmi dobrou pohybovou studií divokého živočicha – odkládá však masku, a tak „první kontakt“ působí o to bizarněji, protože tvůrce si hraje s realitou a divadelní fikcí zároveň, znejišťuje publikum – máme vidět zvíře, máme vidět maskovaného tanečníka? Výchozí pozice, ze které bychom měli vnímat celý kus, je nejednoznačná. Navíc, když Jakub Kohout odloží i zbytek kostýmu a seznamování dvou entit, jejich dialog je odkázán už jen na pohybové atributy, nikoliv rekvizity. Tanečník z civilizace jako by se přidával k hrám a běhu džunglí a pralesem, objevoval nebývalou volnost. Avšak z objetí, ve kterém hledá klid a stabilitu, se náhle stává nebezpečná manipulace a vztah obou bytostí se mění v druh souboje, který nabývá na dynamice a až akrobatických rozměrech. Nakonec získává navrch člověk, ale výjev opět oplývá mnohoznačností. Na jednu stranu může být nazírán vnějškově jako marný zápas přírody s civilizací, ale mohl by být také obrazem zápasu vnitřního, kdy nejde o dvě individuality, ale o dva hlasy v jedné bytosti, kdy kultivaci a přemožení divoké přirozenosti považujeme za něco žádoucího, co nás vyděluje a staví do pozice „pánů tvorstva“, protože dokážeme přemoci nejen bujnost okolí, ale i sami sebe. V každém případě V klidné záři hvězdné oblohy ukazuje tvůrce zralého a připraveného pracovat s pohybem dramaturgicky, režijně, pustit se do srozumitelného i mnohoznačného vyprávění o světě.
Duncan: Rozlet
11. ledna 2026, 19:00 hodin
ARCHA+, Praha
Choreografie uvedené v programu:
Takže tak…
Choreografie: Viktorie Křepelková
Interpretace: Viktorie Křepelková, Agáta Klímová, Miroslava Sýkorová
Hudba: DakhaBrakha: Ой у Києві
Kostýmy: Viktorie Křepelková, Kateřina Bártů, Miroslava Sýkorová
Konzultace (umělecké vedení): Lea Švejdová
Bonsoir
Choreografie: Agáta Klímová
Interpretace: Agáta Klímová, Petra Jelínková, Barbora Karvánková
Hudba: Jean Charlese Baudot: Sounds of Paris, french podcast Europe 1; Francis Dhomont: Cycle du son Mov. 3 Novars; Camille Saint-Saëns: Le Carnaval des animaux (IV. ortues); Jacques Brel: Le moribond
Hudební koláž:Agáta Klímová
Kostýmy: Agáta Klímová
Konzultace (umělecké vedení): Petr Tyc
Cuntagon
Choreografie: David Kodys
Interpretace: David Kodys, Simona Bednaříková, Amálie Cuplová, Lada Jasanská, Magdalena Dorotea Horká, Tereza Jarošová, Barbora Karvánková, Karolína Kuklová, Michaela Lincová, Barbora Veselá, Barbora Zahrádková
Hudba: Sylvia Rivera, Fanny Thollot, beltran_h, Christophe Zurfluh, ori lichtik, Madonna
Hudební koláž: David Kodys
Kostýmy: David Kodys, Jaroslava Procházková, Amálie Cuplová, Emma Fiala
Konzultace (umělecké vedení): Marta Vodenková
Can You Smell the Sun?
Choreografie: Adéla Tesařová
Interpretace: Adéla Tesařová, Metoděj Vykydal
Hudba: Rival Consoles, The Ink Spots, Anna Roxanne, Have a Nice Life, Kollektiv Turmstrasse & David August
Kostýmy: Adéla Tesařová
Konzultace (umělecké vedení): Petra Hauerová
P47
Choreografie: Lada Jasanská
Interpretace: Lada Jasanská, Tereza Jarošová, David Kodys
Hudba: Christophe Zurfluh
Hudební koláž: Lada Jasanská
Kostýmy: Lada Jasanská
Konzultace (umělecké vedení): Lea Švejdová
V klidné záři hvězdné oblohy
Choreografie: Metoděj Vykydal
Interpretace: Metoděj Vykydal, Jakub Kohout
Hudba: Leon Vynehall, Luciano Pavarotti
Kostýmy: Metoděj Vykydal
Konzultace (umělecké vedení): Dagmar Chaloupková
