Stamicovo kvarteto plní premisu české kvartetní školy
Stamicovo kvarteto je již čtyři desetiletí reprezentantem uznávané české kvartetní školy. Základem jejího věhlasu je premisa, že kvartetní interpretační umění se v české hudební kultuře dostalo na piedestal nejvíce ceněných oborů. Je s tím ovšem také spojen fakt, že dosáhnout v českém kvartetním prostředí adekvátního renomé se nepodaří každé sestavě hudebníků o dvou houslistech, violistovi a cellistovi. Rozhovor se členy Stamicova kvarteta, který na našem portále sledovanému koncertu předcházel, jen dokládá, jakou náročnou pracovní disciplínou museli jeho členové trvale procházet, aby si udrželi špičkovou úroveň svých kreací.
Zvuk dnešního složení Stamicova kvarteta charakterizuje dominance krajních nástrojů, k nimž se podle požadavků partitury přizpůsobují instrumenty sedící uprostřed. Znamená to, že přirozenou zvukovou dominanci má primárius tělesa Jindřich Pazdera, jemuž sekunduje sytý tón violoncella Petra Hejného. K dobarvení souhry a k polyfonické práci jsou přizpůsobeny kreace druhého houslisty Josefa Kekuly a violisty Jana Pěrušky. Představený program však ukázal, do jak pestrých pozic jsou hráči druhých houslí a violy nuceni vstupovat v adaptaci na proměnlivé situace kvartetní sféry. Sumarizujeme-li pak jejich proměny rolí v partituře, dospějeme k názoru, že i oni plní úkoly sólové.
Na tomto místě je třeba připomenout, že členové Stamicova kvarteta jsou slovutní kmeti. Kdyby se ze dne na den rozhodli svoji interpretační kariéru ukončit, zanikl by však soubor, který hraje aktuálně v nejlepší formě, tedy s precizností v ladění i souhře a s mladickým muzikantským zápalem. Doufám, že ukončení činnosti Stamicova kvarteta nehrozí. Na jeho hře je dnes totiž cítit vysoká nadhodnota: obrovská zkušenost komorních hráčů a jejich nadhled při řešení technických i výrazových úkolů.
Náročnost díla Vítězslava Nováka připomněla těžké období skladatele
Popsaná vysoká hráčská i osobnostní výbava Stamicova kvarteta byla hlavním předpokladem toho, že Sukova síň, která je k výkonným umělcům akusticky málo vstřícná, nakonec musela kapitulovat pod atakem pregnantního interpretačního umění. Nemohu však říci, že akustika sálu pomohla tělesu k působivému výkonu. Ten si museli kvartetisté těžce odpracovat.
Do programu svého výročního koncertu zařadili repertoárové kusy – Smyčcový kvartet f moll č. 11 Ludwiga van Beethovena a Smyčcový kvartet D dur Petra Iljiče Čajkovského. K nim pak připojili Smyčcový kvartet č. 3 G dur Vítězslava Nováka. Protože o provedení zmíněných frekventovaných skladeb Stamicovým kvartetem bylo mnoho napsáno, soustředím se na opus Vítězslava Nováka. Jeho zařazení do programu i provedení pokládám za mimořádné události z několika důvodů. Skladba z roku 1938 patří do temného období našich dějin. Silně se v ní totiž odráží nástup fašismu v Německu. Skladatel byl současně konfrontován se skutečností, že po dlouhé pedagogické činnosti na Pražské konzervatoři dojde k jeho penzionování. Bude se proto muset adaptovat na seniorský způsob života. Hrozba další světové války a zjištění, že člověk dospěl do poslední fáze svého žití tak potemněly obsah sledované skladby. Ta se stala nakonec Novákovým rozloučením s kvartetní kompoziční prací.
Kompozice Novákova Třetího smyčcového kvartetu je sice tvořena na bázi nosných, dokonce folklorních témat, je však sevřena tuhou tvůrčí disciplínou. Do krajnosti komplikovaný, polyfonizovaný či jinak vrstvený průběh je provázen silnou chromatizací hudebního procesu, popřípadě přítomností modality. To vše se posluchačům může zdát hůře stravitelné. Poslechovou náročnost díla zesiluje fakt, že je rozděleno jen do dvou vět, tedy že je pravidelný sonátový cyklický průběh narušen.
Sukova síň hýřila folklorními motivy i lidovými synkopami
Stamicovo kvarteto, v duchu zkušeností nabitých z nahrávání kompletního kvartetního odkazu Vítězslava Nováka, představilo dílo v přehledných a sdělných konturách. První věta Allegro risoluto, přestože je složitou fugou, hýřila moravskými a slovenskými lidovými synkopami. V této části se primárius Jindřich Pazdera projevil jako pravý „hudec“ podávající rytmy odzemků v syrové zemitosti. Díky jemu bylo možné postřehnout i Novákovy přímé citace lidových písní, například Ani sem si bičíčka (moravská z Mladcové) a další. Druhá věta Lento doloroso je pesimistickou hudební reakcí na stylizovaný lidový tón. Kvartetisté v ní prokázali velkou uměleckou poctivost, kdy vypracovali vazby mezi všemi vrstvami hudby tak, že se mezi nimi vykrystalizovalo popředí i pozadí. To bylo pak dále jemněji zvukově rozčleněno.
Zdařilá interpretace odhalila perspektivy životnosti skladby. Komplikovanost její sazby dnes překvapivě přináší informace o její témbrovosti, tedy o parametru, jež se době jejího vzniku v první polovině 20. století do poslechových priorit teprve postupně dostával. Témbr dnes však vnímáme s nemalou intenzitou v každé hudbě, mnohdy dokonce výrazněji než existující melodicko-harmonický průběh. V případě Novákovy skladby je například folklorní motiv ve složité polyfonní faktuře pojímán v jeho zvláštním témbrovém odlesku více než jako hlas této faktury.
Pro plné dokreslení úspěšnosti koncertu Stamicova kvartetu se dotkněme ještě zbylých známých skladeb Beethovena a Čajkovského. Ke konstatování dodržení všech atributů kvalitní interpretace a ke znovu připomenutí skutečnosti, že koncert proběhl v akusticky nevhodných podmínkách, přidávám zajímavé poznatky, že Beethovenův Smyčcový kvartet f moll vyšel v podání souboru jako temně zabarvené dílo, protože jeho intonační strategie zde byla v nižší verzi. Čajkovského Smyčcový kvartet D dur zahrál soubor ve světlých intonačních sférách, což se v sále projevilo jako podpora jeho posluchačské atraktivity. Na vrub provedení Čajkovského skladby lze ještě navíc poznamenat, že obyčejné, vlastně zcela netvůrčí opakování akordů na začátku skladby přineslo v dalším dění neuvěřitelnou procesualitu. Zmíněné se stává poučením, že lze i v případě tak omezeného východiska pokračovat do závratných hudebních sfér.
Koncert Stamicova kvarteta se setkal s vřelým ohlasem publika. Bylo možné se setkat se sympatizanty souboru, kteří byli zřejmě přítomni na produkcích v průběhu celého čtyřicetiletí jeho koncertní činnosti. Těmto, stejně jako mladším návštěvníkům zahráli Stamicovci ještě finále z Amerického kvartetu Antonína Dvořáka. Aplaus nebral konce.
Český spolek pro komorní hudbu: Stamicovo kvarteto
9. prosince 2025, 17:30 hodin
Rudolfinum, Sukova síň
Program
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet f moll č. 11, op. 95
Vítězslav Novák: Smyčcový kvartet č. 3, op. 66
Petr Iljič Čajkovskij: Smyčcový kvartet D dur, op. 11
Účinkující
Stamicovo kvarteto
Jindřich Pazdera – housle
Josef Kekula – housle
Jan Pěruška – viola
Petr Hejný – violoncello
