Mnichovská La straniera s Editou Gruberovou

Vystupování v koncertním uvádění oper tvoří nemalou položku v itineráři Edity Gruberové. Z posledních dvou let jmenujme Belliniho Normu na Salcburském festivalu v srpnu 2010 (kam se pěvkyně vrátila po téměř dvaceti letech) pod taktovkou Friedricha Haidera, Donizettiho Lucreziu Borgiu v Dortmundu, Drážďanech a Kolíně, Normu v Kolíně, pařížském Sále Pleyel, Nice, Státní opeře v Berlíně, v Teatro Massimo v Palermu, Mannheimu a Duisburgu, Donizettiho Roberta Devereux ve varšavském Velkém divadle a v Mannheimu, z nadcházejících titulů pak Lucreziu Borgiu v berlínské Německé opeře (duben až květen 2013) či Roberta Devereux v Teatro Real v Madridu (březen 2013) – všechny s Andrejem Jurkevičem, s nímž spolupracovala i při letošním pražskojarním koncertě.V Mnichově zpívala Edita Gruberová koncertně Violettu a Normu, k nimž v červenci 2012 přidala v osobní premiéře roli Alaidy v opeře Vincenza Belliniho La straniera (Cizinka). Po koncertním provedení v mnichovském Gasteigu vystoupí v této roli – stále ještě v koncertní verzi opery – v Baden-Badenu (24. listopadu 2012) a v příštím roce již v jevištním provedení, v curyšské opeře v červnu a červenci (23.6.–14.7.) a v září a říjnu 2013 v nové inscenaci režiséra Christofa Loye a dirigenta Fabia Luisiho. Bude se jednat o koprodukci s Theater an der Wien, kde bude inscenace představena v lednu 2015.

Skutečný příběh
Libreto La straniery má historický základ. Francouzský král Philippe II. Auguste se v roce 1193 oženil s  princeznou Ingeborg, dcerou dánského krále Valdemara I. Z neznámého důvodu ji den po svatbě opustil a požádal papeže Celestina III. o anulování sňatku. Ingeborg však trvala na tom, že manželství bylo naplněno, a že je proto nadále manželkou Philippa Augusta a právoplatnou královnou Francie. Philippe získal souhlas k anulování sňatku od francouzských biskupů a pilně hledal novou manželku. Našel ji v Margaretě, dceři ženevského hrabětě Viléma I., tu však při její cestě do Paříže unesl hrabě Thomas I. Savojský a promptně se s ní oženil. V roce 1196 se Philippovou ženou stala Agnes z Meranie („cizinka“), dcera dalmatského šlechtice Bertolda IV. Dánsko ovšem ve svých protestech proti zavržení princezny Ingeborg neustalo a nový papež Innocent III. prohlásil manželství Philippa s Agnes za neplatné. Když Philippe tento verdikt odmítl, papež pohrozil exkomunikací. Devět měsíců na to, v roce 1200, Philippe souhlasil s rozlukou s Agnes. Ta rozchod neunesla a v roce 1201 zemřela. Přesto trvalo ještě 12 let, než Philippe na trvalý nátlak papeže i svého dánského švagra Valdemara II. uznal Ingeborg za svou manželku. Vincenzo Bellini a libretista Felice Romani naložili s tímto velmi neobvyklým příběhem značně volně. V jejich zápletce pošle král, aby dočasně vyřešil problém své bigamie, Agnes na venkov do Bretagne a zároveň pověří jejího bratra Leopolda, aby na ni v tajnosti dohlížel. Oba si změní jméno, Agnes na Alaide, Leopold přijme jméno Valdeburgo. Obyvatelé v celém okolí se záhadné cizinky bojí a věří, že je posedlá ďáblem. Zvěsti se donesou i k hraběti Arturovi a i když Alaide ukrývá svou tvář permanentně pod závojem, Arturo se do ní zamiluje, byť má těsně před svatbou s Isolettou, dcerou knížete Montolina. V tomto okamžiku opera začíná.

La straniera na jevišti a nahrávkách
Italský básník Felice Romani (1788–1865) patřil ve své době k nejvyhledávanějším autorům libret. Spolupracoval s celou plejádou skladatelů včetně Rossiniho, Donizettiho, Belliniho (Il pirata, La straniera, Zaira, Kapuleti a Montekové, Náměsíčná, Norma a Beatrice di Tenda) a také Verdiho (Jeden den králem). Ve svých libretech inspiroval literárními díly; tentokrát si zvolil jako předlohu román L’étrangère, jehož autorem byl tehdy velmi úspěšný francouzský spisovatel Charles-Victor Prévot, vicomte d’Arlincourt (1788–1856). Román vyšel v roce 1825, v témže roce byl uveden v Neapoli jako drama a už o tři roky později byla Belliniho opera na světě.

Premiéra se uskutečnila v milánské La Scale 14. února 1829; hlavní role zpívali Henriette Méric-Lalande a Domenico Reina.Následovaly – kromě Itálie – Drážďany (1830), Graz a Vídeň (1831), Berlín, Londýn, Paříž (1832), New York (1834), Lisabon (1835)… V Praze byla opera poprvé uvedena 26. ledna 1832 ve Stavovském divadle. Ještě několik let po předčasné Belliniho smrti v roce 1835 se La straniera těšila velkému domácímu (například Palermo 1840) i zahraničnímu úspěchu, i když už tehdy byl opeře vytýkán nedostatek árií. A tak po skvělém startu La straniera z repertoáru zmizela. Teprve v roce 1935 dochází k jejímu znovu vzkříšení v La Scale s francouzsko-italskou sopranistkou jménem Gina Cigna (1900–2001, opravdu zemřela ve 101 letech). Následuje v roce 1954 inscenace v Belliniho rodišti, sicilském městě Catania. V roce 1968 ji uvádí Teatro Massimo v Palermu s Renatou Scotto, která je hlavní protagonistkou i inscenace v Teatro la Fenice v Benátkách (1970). V koncertní verzi zazněla opera v roce 1969 v newyorské Carnegie Hall s Montserrat Caballé, rovněž následující dvě provedení byla koncertní: v roce 1993 v Carnegie Hall s Renée Fleming a v listopadu 2007 v Londýně s Patrzií Ciofi. K úplnému výčtu doplňme čtyři produkce v Catanii (1971: Elena Souliotis, 1980: Olivia Stapp, 1988: Lucia Alberti a 2001: Alexandrina Pendachanska), v Terstu (1990: Lucia Alberti) a v Charlestonu, Spoleto festival, USA (1989: Carol Neblett). Na nahrávkách je opera zaznamenána s Renatou Scotto (1968 a 1970),  Montserrat Caballé (1969),  Elenou Souliotis (1971), Lucií Aliberti (1989 a 1990), Carol Neblett (1989), Renée Fleming (1993), Adelaide Negri (2000) a konečně s Patrizií Ciofi (studiová nahrávka ze zmíněného londýnského uvedení 2007, vydala Opera Rara v roce 2008).

Opera bez tenorové árie
Bellini, jako ostatně i jeho současníci a před ním Mozart, komponoval role převážně pro „své“ pěvce. Pokud jeho „vyvolená/ý“ nebyl pro preméru volný, změnil rozsah partu podle vokálních schopností „náhradníka“. To je i případ La straniery. Skladatel chtěl, aby part Artura zpíval proslulý italský tenorista Giovanni Battista Rubini (1794–1854), majitel lehkého, pohyblivého tenoru mimořádného rozsahu včetně výšek dosahujících podle dobových zpráv g² (!). Už pro něj napsal hlavní tenorovou roli v opeře Bianca e Gernando a part Gualtiera v opeře Il Pirata (Pirát) a doufal, že jej získá i pro svou čtvrtou operu. Teprve když bylo jasné, že Rubini nebude pro milánskou premiéru La straniery volný, přepsal roli Artura pro švýcarského tenoristu Domenika Reinu. Ten byl pravděpodobně méně zdatný, v každém případě neměl rubiniovské výšky, protože nový part byl v nižší poloze. A také Arturo nedostal žádnou árii! Ovšem jakmile byl Rubini volný – což se mělo stát pro představení 13. 1. 1830 v La Scale, Bellini roli opět přepsal, včetně dodatečných změn v orchestraci a tóninách (nicméně opět bez samostatné árie). Revidovaná verze se stala „urtextem“. 

Krvavé gotické melodrama
Vincenzo Bellini (1801–1835) stihl napsat během krátké desetileté kariéry jen deset oper; tři z nich, Náměsíčná (1831), Norma (1831) a Puritáni (1835) dodnes okouzlují operní publikum. Jeho čtvrtá opera La straniera, kterou složil v sedmadvaceti letech, měla při své premiéře v La Scale triumfální úspěch. Bellini v Cizince udělal významný krok od rossiniovsky bohatě zdobené melodické linie k čisté a výrazuplné melodii, která vyjadřuje plamenné emoce postav s minimálním použitím koloratur. Krok k melodii, která se měla v jeho dalších operách stát typickým znakem jeho rukopisu.a kterou u něho tolik obdivoval Verdi: „Jsou zde dlouhé, předlouhé melodie, jaké před ním nikdo nepsal.“ Další odklon od rossiniovské konvence znamenala značná přítomnost deklamatorního zpěvu, který Bellini kombinoval se strhujícími dramatickými ansámbly.

Bohužel romantický příběh o záhadné cizince je pěkně zmatený. Už výše uvedený „prolog“ k opeře naznačuje, že se má divák na co těšit. A pak se už jen hromadí jedna bizarní situace za druhou. Alaide je manželkou francouzského krále, ale musí se skrývat, dokud jeho první žena… nezemře? Snad. Arturo se domnívá, že Valdeburgo je jeho rivalem, ale ani Valdeburgo ani Alaide mu neprozradí, že Valdeburgo je ve skutečnosti Alaidiným bratrem; proto ho napadne a je obviněn jako jeho vrah (předtím je ovšem z této domnělé vraždy obviněna Alaide). Místní obyvatelé označí Alaidu za čarodějnici. Ve finále se Arturo vrací k ke své snoubence Isolettě a souhlasí se sňatkem. Při svatebním obřadu prožívá muka a pokračuje v něm jen proto, že ho k tomu Alaide nutí. V poslední chvíli přijde zpráva, že manželka francouzského krále zemřela a Alaide se stala královnou. Není divu, že se šokovaný Arturo před Alaidinými zraky probodne („Přes mé mrtvé tělo vrať se na trůn“) a Alaidě nezbývá nic než bezměrné zoufalství. Vskutku krvavé melodrama. V němž je navíc pramálo děje. Co si s ním počít a jak ho aspoň trochu srozumitelně inscenovat? Je to ten pravý důvod, proč si La straniera nenašla stálé místo v repertoáru divadel?  Protože hudebně je to jedna z nejlepších Belliniho oper a není divu, že titulní roli zpívaly Renata Scotto, Monserrat Caballé, Renée Fleming  či dokonce legendární „švédský slavík  neboli Jenny Lind. A nyní od mnichovského koncertního uvedení také Edita Gruberová.
Mnichovské provedení
La straniera se v Mnichově nehrála od svého prvního zdejšího uvedení před 175 lety, 20. ledna 1837 (v němčině pod názvem Die Unbekannte). Richard Wagner, který obdivoval Belliniho melodickou vynalézavost pro její „skutečnou vášeň a cit“, řekl, že stačí, aby se na scénu postavila ta pravá sopranistka. Jako třeba v Mnichově: Edita Gruberová, prima donna assoluta belcanta v pravém slova smyslu. Což bylo evidentní od začátku vstupní romance Alaidy o nešťastném srdci, jež věří v lásku („Sventurato il cor che fida“), za doprovodu harfy, která zazněla za scénou v úchvatném pianissimu.

Alaide není jednoduchý charakter, je manželkou francouzského krále, ale o jejím vztahu k němu nepadne po celou operu jediné slovo. Arturo jí evidentně padl do oka, tím víc prožívá svůj neblahý osud, oscilaci mezi zachováním věrnosti k manželovi, který je bigamistou, a citem k Arturovi, k němuž není schopna se ani přiznat ani se ho vzdát. Připočtěme k tomu nenávist místních obyvatel k údajné „čarodějnici“, falešné obvinění z vraždy i zoufalství ze samoty, k níž je odsouzena, a máme tu celou škálu obrovských emocí, které Edita Gruberová modelovala dokonale plasticky a sugestivně, jako bychom byli na divadle, přitom naprosto s vkusem a grázií. Přednes obou árií, v závěru 1. dějství „Un grido io sento“, v níž blouznící Alaide slyší „nářek umírajícího muže“, a ke konci 2. dějství „Ciel pietoso“, jímavé modlitby zoufalé ženy, která sama poslala milovaného muže k oltáři s jinou ženou, a zejména pak výbušný závěr, kdy Alaide nad mrtým tělem Artura v nejvyšším rozrušení viní Boha z krutosti a pro sebe žádá smrt, doslova vyrazily dech. Náročný pěvecký part zpívala paní Gruberová s takovou lehkostí a samozřejmostí, že si jeho technickou obtížnost ani neuvědomíme, její pianissima jsou stále fascinující. Nový přírůstek do repertoáru Edity Gruberové potvrdil, na jaké výši se její vokální umění neochvějně drží.

Rozsahem mnohem menší part Isoletty zpívala skvěle italská mezzosopranistka Sonia Ganassi. Na jevišti debutovala v roce 1990 Rossiniho Rosinou a italské belcanto zůstalo doménou jejího repertoáru, i když je v něm zastoupena například i Carmen nebo Eboli, kterou bude zpívat v příštím roce na Mnichovských operních slavnostech. I na malé ploše dvou výstupů (duet s Valdeburgem a rondo s následnou koloraturní scénou se sborem v 2. dějství) předvedla Ganassi hladivě barevný mezzosoprán s příjemným vibrátem. Také její pianissima jsou excelentní; jeden malý příklad za všechny: nejvyšší bolestí naplněné doznání zavržené ženy „Ogni speme è a te rapita che riponi nell’amor“ v duetu s Valdeburgem v 1. dějství.

Španělský tenorista José Bros (Arturo) má na svém kontě více než padesát velkých rolí lyrického tenorového oboru včetně celé řady belcantových oper. I když Arturo nemá, jak jsem už psala, samostatnou árii, poskytuje interpretovi dostatek příležitosti v nádherných ansámblech, zejména v rozsáhlých duetech s Alaidou (1. dějství) a Valdeburgem (2. dějství) a s oběma ve velmi působivém triu v 1. dějství „Non ti son rivale“. Po technické stránce nemá José Bros s náročností Arturova partu sebemenší problém a po výrazové stránce skvěle vykreslil Artura, postavu v podstatě z rodu rozervanců, posedlého láskou k záhadné cizince natolik, že málem zabije jejího bratra, odvrhne svou snoubenku před oltářem a násilím chce donutit Alaidu k útěku. Výkřik před jeho sebevraždou, kdy se konečně dozvídá pravou totožnost Alaidy, šel z nejhlubšího nitra zoufalého muže, který vše ztratil.

Italský barytonista Paolo Gavanelli (Valdeburgo) je pravidelným hostem Bavorské státní opery od roku 1989; dosud zde vystoupil ve osmnácti titulech belcantového repertoáru a Verdiho oper. Také převaha Valdeburgova partu je v ansámblech, v nichž Gavanelli předvedl basbaryton stále podmanivé barevnosti. S nehledanou vroucností zazpívaná árie ve scéně u soudu v 2. dějství (jako bych slyšela předvěst Verdiho Giorgia Germonta a jeho „Di Provenza“) byla opravdu silnou záležitostí a Valdeburgovo velmi něžné oslovení Alaidy „Meco tu vieni, o misera“ (A ty, nešťastná, pojď se mnou) vzalo u srdce. K nadšeně aplaudujícímu sálu se připojila i paní Gruberová.Velmi sympaticky se představil také pouze čtyřicetičlenný Mnichovský operní sbor (sbormistr Andreas Hermann), zvukově dokonale kompaktní, a v malých rolích Převora a Osburga korejský basista Sung-Heon Ha a americký tenorista Randal Bills. Italský dirigent Pietro Rizzo měl k dispozici vcelku kvalitní Mnichovský operní orchestr, i když smyčce nebyly vždy jednotné (například na začátku 8. scény v 1. dějství před sborem lovců); zvláštní uznání naopak patří flétnistce a hobojistovi. Dynamiku vzhledem k pěvcům dirigent příliš neuhlídal, na což doplatil ve stručném partu Montolina rumunský basista Leonard Bernad, který se oproti zvuku orchestru neprosadil. Občas Rizzo volil poněkud uspěchaná tempa (zejména v závěru duetu Alaidy s Arturem v 1. dějství „Un ultimo addio“). Navzdory těmto výtkám i Rizzo přispěl k tomu, že koncertní uvedení odkrylo skutečné hudební hodnoty této opery. Byť závěrečné nekonečné ovace patřily především Editě Gruberové.

Vincenzo Bellini:
La straniera
(koncertní provedení)
Dirigent: Pietro Rizzo
Münchner Opernorchester
Münchner Opernchor, sbormistr Andreas Hermann
5., 9., 12. a 16. července 2012 Gasteig Mnichov
(psáno z provedení 16. 7. 2012)

Alaide –Edita Gruberová
Arturo – José Bros
Isoletta – Sonia Ganassi
Valdeburgo – Paolo Gavanelli
Převor – Sung-Heon Ha
Osburgo – Randall Bills
Montolino – Leonard Bernad

www.gasteig.de