Mnohé substance reprodukčního umění vymizely

Texty Ivana Medka (102)
V roce 1967 připomínal Ivan Medek ve vysílání Československého rozhlasu odkaz Václava Talicha. V rozsáhlém pořadu zněly unikátní záběry z jeho zkoušek, ale především o umění největšího českého dirigenta hovořili ti, které vedl a kteří mu byli blízcí: Karel Ančerl, Milan Munclinger a Josef Vlach.

V minulém pokračování zachycoval rysy Talichovy mimořádnosti právě Milan Munclinger, umělecký vedoucí souboru Ars rediviva a Talichův asistent z Českého komorního orchestru. U Talichova pojetí hudební architektury a jednotlivých detailů Munclinger připomínal: „O stavbě v hudbě Talich říkal, že se někdy zapomíná na to, že může stavět zedník, anebo může stavět architekt. Zedník staví tak, že dává cihlu k cihle. Architekt staví tak, že vidí neustále celek – vidí výsledek skládání jednotlivých cihel k sobě. Já myslím, že právě takový význam měl u Talicha hudební detail.“

Zajímavá byla také úvaha nad tím, jaké spolupracovníky si Talich vybíral, respektive jaké hudebníky v orchestrech upřednostňoval. A jak se to lišilo od situace na konci šedesátých let: „Na rozdíl od dnešních dirigentů, kteří většinou chtějí mít v orchestru perfektně technicky vybavené hráče se skvělými tónovými kvalitami a nezáleží jim pak ani na osobním spříznění nebo na vnímavosti toho kterého hráče, Talichovi často víc záleželo na osobních kvalitách. On někdy dovedl být třeba i nespravedlivý k lidem, kteří se v orchestru tvářili lhostejně. Když uviděl prázdnou, nevýraznou tvář, to ho přímo provokovalo a dovedl být i opravdu krutý a zlý.“

A ještě jedna věc Talicha neobyčejně provokovala. Když se setkával s rutinérstvím. Zvlášť ho pobuřovalo, když na něj byli budoucí umělci připravováni už během studia. „Třeba když nás na dirigentské škole konzervatoře,“ vzpomínal Munclinger, „takoví ti zkušení praktikové učili, jak se má při dirigování umět plavat. To znamená, když dojde k tomu, že: jeden zpěvák nastoupí špatně, druhý se ztratí, hráč přeskočí několik taktů… A rutinérští kapelníci v tom okamžiku ožijí, i když se předtím hrozně nudili, když všechno klapalo, a teď musí přeskočit několik taktů, tamhle chytit zpěváka, tamhle ukázat skupině v orchestru, že má chvilku počkat, než se zpěvák chytí a tak dále. Když nás to ve škole učili, Talich byl nesmírně popuzen, ačkoliv jsou to pro život vlastně nesmírně důležité a potřebné věci. Ale on byl popuzen eticky. Rozčilovalo ho pomyšlení, že se začínajícím hudebníkům vůbec připouští možnost, že by se mohlo plavat a šmírařit a že by se mohl kumšt dělat pouze rutinérsky.“

Další talichovskou perspektivu nabídl v rozhovoru s Ivanem Medkem Josef Vlach.
***

Ivan Medek: Takový obrovský kus práce, jaký po sobě nechal Václav Talich, nutí k zamyšlení, co s tou prací je, když umělec odejde. Když umře. Je to otázka přejímání tradice, je to otázka růstu z tradice, je to otázka učitelů a žáků. A celá řada dalších otázek, které z toho vyrůstají.

Pozvali jsme k nám Josefa Vlacha, Talichova houslistu z Českého komorního orchestru, Talichova spolupracovníka, člověka, při zrodu jehož kvarteta stál také Václav Talich. Člověka, který dnes hraje na housle, dělá Český komorní orchestr, tedy soubor, který bezprostředně navazuje na práci Talichova Českého komorního orchestru, a v poslední době také diriguje.

Josef Vlach: V blízkosti Václava Talicha jsem měl zvláštní pocit bezpečnosti. Bezpečnosti vyvěrající z jakési umělecké přesvědčivosti jeho talentu, ale též vzdělanosti. A co je na tom ještě pozoruhodnější, měl jsem ten pocit také ve chvíli, kdy se třeba i trochu mýlil. Přiznání nebylo Václavu Talichovi nikdy zatěžko a nezabaloval to nikdy do žádných zastíracích frází.

Často se stává, že nám někteří lidé vyprávějí o svých filozofických názorech a my přitom cítíme, že znají jen tu svou osvědčenou filozofii a o historii nebo názorech jiných filozofů nebo jiných moudrých lidí nemají ani potuchy. U některých umělců, pedagogů, novodobých vědců můžeme pozorovat něco podobného. Jsou zahleděni do svého názoru na věc, ale často nejsou s to přesvědčit druhého.

Profesor Václav Talich byl jakousi syntézou všeho toho významného, co žilo v době jeho mládí a životního zrání. On citlivě přijímal vše hodnotné od umělců, kteří stáli u kolébky tradice české i evropské hudby. Tak například reprodukční principy Českého kvarteta, jehož zakladatel Hanuš Wihan poznal moderní a objevné názory na reprodukci přímo ve styku s geniálním Richardem Wagnerem. Jak neobyčejné a významné bylo umělecké přátelství s Josefem Sukem! Talich říkával: „Když jsem si nevěděl rady s nějakou skladbou, představil jsem si, jak by to asi dělal Suk. A hned se mi rozsvítilo.“ Nebo například jak dovedl prakticky použít metodu Otakara Ševčíka a uplatňoval ji při studiu s orchestrem anebo při studiu recitativů v opeře. Dnes se mnozí dívají na profesora Ševčíka jen přes jeho školu techniky a mnohdy se přehlížejí jeho umělecké zásluhy. Anebo jak bylo pro Talicha poučné, jak sám vypravoval, setkání například s Ondříčkem, Kubelíkem, Hubermanem, Heřmanem, Toscaninim nebo Furtwänglerem. A to bez obav, že utrpí jeho tvůrčí svoboda či originalita.

Dnes máme znamenitou a početnou základnu umělců, kteří staví své umění na podobných základech. Někdy se však obávám, že Talichovým odchodem se tato stará tradice trochu narušila a mnohé substance velkého reprodukčního umění vymizely. Většina výborných a talentovaných uměleckých názorů stojí tak trochu osamoceně.

Chybí nám někdy častější pocit bezpečnosti v blízkosti umělecké autority, která se sice nesnaží stále přesvědčovat, ale je přesvědčivá. K tomu nám nepomohou ani tituly a řády, ani štosy reklamních brožur nebo tvoření skupin, pěstujících chválu tak trochu jako na revanš, ale spíše zahledění do minulosti, abychom talent nepoužívali k vynalézání hodnot, které tady již byly, a to mnohdy v lepší formě, než to můžeme udělat sami. A na nás čeká povinnost, pokud to bude v našich silách, informovat příští generaci o velké české reprodukční tradici, ke které Václav Talich bezesporu také patřil, aby byla zachována jak památka velkých umělců, tak i užitečnost a hlavně souvislost.

Ivan Medek: A k tomu bych teď nejraději přiřadil Talichovu nahrávku Janáčkova Tarase Bulby, a to první část, Smrt Andrijovu.

(hudba – Leoš Janáček: Taras Bulba – 1. Smrt Andrijova)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy