Mnoho mladých a nadějných

Zápisník Jindřicha Bálka (102)

Českou filharmonii dirigoval v sobotu na odpoledním koncertu Lahav Shani, jak se píše „neobyčejně talentovaný šestadvacetiletý izraelský dirigent a klavírista“.

Lahav Shani - Česká filharmonie - Praha 2.4.2016 (foto Petra Hajská)
Lahav Shani – Česká filharmonie – Praha 2.4.2016 (foto Petra Hajská)

Česká filharmonie tak představila během své sezony už čtvrtého mladého a talentovaného dirigenta v atraktivních programech s Beethovenovými symfoniemi. V sezoně plné slavných jmen bylo snadné tyto čtyři koncerty přehlédnout – ovšem řada mladých dirigentů je pro tento orchestr i pro pražskou koncertní sezonu skvělým příspěvkem. A to i přesto, že dirigování není tak úplně obor pro „zázračné děti“. Každý dirigent zraje a stává se zajímavým interpretem svými zkušenostmi, nejenom talentem vést orchestr.

Pro Prahu je zvaní mladých zahraničních dirigentů důležité ještě v jedné věci. Snadno se totiž stává, že sem někoho dostaneme jen v mládí – a pak už ne, anebo jen s velkými obtížemi. Vzpomínám si, jak se takto podařilo dostat před několika lety do sezony dokonce koncert s Gustavem Dudamelem. Obávám se, že dnes se to prostě podařit nemůže. Stejně tak před časem přilákala Dvořákova Praha Yannicka Nézeta-Séguina, dnes opět daleko slavnějšího. Proto si říkám, že stojí za snahu některé s nejvýraznějších mladých lépe chytit, než se stanou těmi slavnými. A důležité je si zapamatovat jméno a pak ho trochu sledovat. Takto je například škoda, že z dohledu zmizel nadaný Polák Krzysztof Urbanski, dokonce vítěz poslední dirigentské soutěže Pražského jara. Opravdu ještě nevíme, jestli mladý Izraelec Lahav Shani půjde ve stopách Daniela Barenboima ve spojení dráhy klavíristy a dirigenta, zatím ho má za svého mentora a je stipendistou jeho nadace. A věřím, že Barenboim nikoho nenabádá, aby jeho obojživelnictví napodoboval… Zejména v posledních letech mám dojem, že by Barenboim udělal lépe, kdyby už tolik na klavír nehrál.

Ale má to celé i svou odvrácenou stránku. Je totiž otázka, jestli systém, který velmi rychle žene mladé dirigenty k tomu, aby přijímali mnoho hostování na dobrých adresách, tedy u prestižních orchestrů, je opravdu vede k uměleckému růstu. Ty nejlepší orchestry toho ostatně umí dost skoro bez dirigentů. A nemohu se ubránit dojmu, že klíčem k umělecké zajímavosti nakonec stejně je stálé angažmá. Velmi často mě to napadá také u pěvců, kteří by vlastně měli stát o to postupně vyrůst v jednom ansámblu. Jenže, který by to měl být, že? Musel jsem na to znovu myslet, když jsem četl životopis Dalibora Jedličky, čerstvého držitele Ceny Thálie za životní dílo. A ještě silněji, když jsem slyšel Richarda Nováka v pětaosmdesáti zazpívat Revírníka, jak tomu bylo na koncertech České filharmonie v únoru, a když ho pak člověk slyší vyprávět své životní zkušenosti a příběhy. Dá se díky tomu zažít, jak nesmyslný je dnešní rychlý svět rychlých kariér, který s muzikanty nakládá spíše jako se spotřebním zbožím, které rychle vysaje. Do třetice jsme si na to vzpomněl, když jsem slyšel Adama Plachetku v přímém přenosu z Metropolitní opery minulou sobotu, kde zpíval v Nápoji lásky Belcoreho. Z jeho vlastně mladého hlasu byla slyšet námaha a míra vibrata také překvapovala. Nechci nad jedním přímým přenosem dělat přehnané závěry. O každého „mladého a nadaného“ je ale dnes důvod bát se o to víc. Dnešní svět talenty chvíli podporuje, ale vzápětí je hrozně rychle požírá. Opor k tomu stát se z „mladého a nadějného“ oním „starým a charismatickým“ – a to skutečně, nejen marketingově – je dnes opravdu strašně málo.

Lahav Shani - Česká filharmonie - Praha Lahav Shani - Česká filharmonie - Praha 2.4.2016 (foto Petra Hajská) Hajská)
Lahav Shani – Česká filharmonie – Praha 2.4.2016 (foto Petra Hajská) 

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na