Mnoho slov, hudby smrt, tvrdí moderátor Jiří Vejvoda

Co jste si jako malý představoval, že z vás bude? Snad ne moderátor?
Já jsem jako malý uměl dřív noty než písmenka. Seděl jsem v jednom kuse u klavíru. Ale přišla puberta a přísná paní učitelka s metronomem mi klasiku znechutila. Zároveň na mě začala útočit populární hudba konce 60. let, Beatles a Bob Dylan, a já se stal členem amatérské big beatové kapely, ve které působil jako zpěvák můj kamarád, dnes celosvětově slavný výtvarník Petr Sís. Nevěděl jsem, co chci, jen to, co nechci – na vojnu.

Proto jsem zkusil přijímačky na Filosofickou fakultu UK, na lingvistiku. Studoval jsem angličtinu a francouzštinu s vizí, že se možná jednou domluvím v celém světě. To byl velký omyl, po čistkách učili na fakultě kolem poloviny 70. let jazykovou teorii lidé, kteří se aktivně často nedokázali domluvit. Naštěstí jsem se po absolutoriu uchytil jako tlumočník na volné noze a učil jsem se za pochodu. Byl jsem navíc vždy strašně stydlivý, než bych před třídou řekl básničku, kterou jsem uměl, nechal jsem si radši dát kouli. Ale díky tlumočení jsem ztratil ostych před lidmi. Byl jsem totiž na pódiu jako druhý, jaksi ve stínu, překládal jsem, co říkali jiní. Ale byl to dobrý začátek.

Pak jste se uchytil v rozhlase, jak k tomu došlo?
Jako vždy v životě, když jde o něco důležitého, pomohla náhoda. V první polovině 80. let jsem jel do tehdejšího Gottwaldova jako tlumočník na Intertalent. Budoucí kolega z rozhlasu Ota Nutz tam dělal rozhovor s krásnou mladou Jamajčankou, kterou bohužel hlídali bodyguardi, a já překládal. Tehdy mi kolega nabídl spolupráci a stáhl mne pro externí práci v rozhlase. Byl z toho nakonec po Listopadu pořad, který trval týden co týden deset let, jmenoval se Káva u Kische a bylo to talk show ve formátu dva na jednoho. Měli jsme hosty ze všech oblastí veřejného života, od publicisty Pavla Tigrida až třeba po zakladatele safari Josefa Wágnera, prostě zajímavé lidi odevšad. Ten pořad pro mne znamenal start.

Následovala práce pro Českou, zprvu ještě Československou televizi – to vás bavilo víc?
To se nedá tak říct, každá práce má své přednosti. V roce 1985 jsem dostal nabídku moderování cyklu Hudební aréna, byl to řekněme „kultivovaný pop“ – od Jiřího Suchého přes Hanu Hegerovou po Vladimíra Mišíka a další. Pořad se dělal často pod širým nebem a největší množství diváků jsme měli v roce 1986, to jich bylo sto tisíc na Václaváku.

Pak přišla sametová revoluce, a s ní další etapa života?
A zase náhoda. Můj dobrý známý, překladatel a textař Michael Žantovský mi na začátku roku 1990 zavolal už coby mluvčí prezidenta, že tvoří minitým novinářů, reportérů na cestu Václava Havla do USA. A potřebují někoho, kdo by zastupoval rádio. Projel jsem pak díky tomu s panem prezidentem kus světa, stal jsem se na čas zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu. A v letech 1990 a 1991 jsem moderoval každý týden Havlův rozhlasový pořad Hovory z Lán. Práce v rozhlase mi zůstala i nadále, ale na pódium jsem se dostal až později. V polovině 90. let.

Zažil jste v té době jistě mnoho zajímavých příhod, prozradíte nějakou?
Spíš takovou, která demonstruje pohled Američanů na náš život. Když tu byl na návštěvě George Bush starší jako prezident, účastnil se na výročí revoluce 17. listopadu 1990 také Hovorů z Lán. Natáčeli jsme na Hradě za zavřenými dveřmi a před nimi se tlačili novináři z celého světa, aby ihned získali informace. Měl jsem kolegiální kontakt s americkou redaktorkou z rozhlasu NPR a slíbil jsem jí, že když to nepoužije předem, nechám jí materiál přetočit. Přijela si proto před rozhlas v nablýskaném černém autu z americké ambasády a čekala, zatím co já se přikodrcal ve staré oprýskané Ladě. Koukala na mne velmi rozpačitě a pak se mne opatrně zeptala: „Vy rád cestujete nepoznán?“ Způsobila mi tím šok. A uvědomil jsem si, že oni vůbec nechápou, jak jsme tady žili.

Po takové zkušenosti a příležitosti se jistě nabízel vstup do politiky, proč jste toho nevyužil?
Jsem člověk v zásadě apolitický. Nejsem typ, který by zapadl do nějakého hnutí či strany. Jsem sám za sebe a rád říkám své názory svobodně. A vím, že čím výš člověk stoupá po žebříčku moci, tím víc se vzdaluje práci, kterou má rád. Tohle „souložení s mocí“ mě nijak nenaplňuje. Mě baví tvůrčí práce, a tou pro mě politika zcela určitě není.

Ale oficiálním funkcím jste se přece jen nevyhnul…
V letech 1995-2000 jsem byl ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, poté, v období 2001-2010, jsem byl napřed šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží celého Českého rozhlasu a pak ředitelem Dvojky, tehdy ještě Prahy. Bylo to pro mne trauma, stal jsem se především úředníkem a jednatelem a vzdalovalo mě to od toho, co mám rád. K programu jsem se vlastně skoro nedostal. Čím vyšší funkce, tím větší je to trest pro lidi, kteří jsou kreativní. Dnes jsem už jen členem Rady akademiků při festivalu Dvořákova Praha, kteří nominují a následně vyhlašují cenu Antonína Dvořáka.

Proč jste vlastně kdysi přešel od popu ke klasice?
Po prezidentské anabázi jsem cítil, že se do popu už nechci vrátit, a díkybohu jsem v ČT dostal šanci na klasiku. Nebo to zase byla náhoda? Nicméně důležitým datem pro mne byl 1. leden 1993. To jsem moderoval poprvé Novoroční koncert ze Zlatého sálu vídeňského Musikvereinu a moderuji ho každoročně dodnes, což je prý evropský rekord. To byla, a stále je, pro mne velká čest. Pak už následovala spolupráce s mnoha významnými orchestry a sólisty v oblasti klasiky, což dělám stále a velmi rád.

Jistě jste se ale musel i zde potýkat s jiným přístupem a požadavky?
Dostávalo se mi ale také dobrých rad od zkušených bardů, kterých si dodnes vážím. A zjistil jsem, že čím větší hvězda, tím je zodpovědnější a pokornější. Dělal jsem třeba pořad s Jiřím Adamírou o šansoniérech. Text chtěl ode mne týden dopředu, aby si mohl udělat změny. Přitom to mohl přečíst z listu! Do šatny jsem přišel o půl hodiny po něm, a hned se do mne pustil. „Mladý muži, jdete pozdě, chodí se hodinu předem, abyste se zklidnil a soustředil!“ Od té doby chodím na akce poctivě o hodinu dříve. A něco na tom je.

Dalším mým mentorem se stal Radovan Lukavský, se kterým jsem spolupracoval v Rudolfinu na komponovaném večeru spolu s Virtuozi di Praga, kde on recitoval. Seděl v klidu v šatně a já byl nervózní. Chvíli se po mně díval a povídá: „To chce klid, hlavní je mít vyčištěné boty, to diváci v prvních řadách vidí nejvíc. A taky mít zapnutý poklopec. Jo a projděte si jeviště, co kde je, abyste někde nezakopl. To ostatní už přijde samo!“. Tak vidíte, jak málo stačí k úspěchu…

Také jsem maličko pověrčivý, vždy si v šatně obouvám napřed pravou botu, jinak by mi to přineslo smůlu. A dodnes mě pronásleduje jeden strašný sen – přijedu na koncert, rozepnu futrál s oblečením a s hrůzou zjišťuji, že jsem si zapomněl kalhoty. Takže vždy před odjezdem radši dvakrát kontroluji, jestli je všechno v pořádku.

Dělal jste spoustu publicistických pořadů, kde berete inspiraci?
Jsem člověk strašně zvědavý. Ze všeho nejradši mám přípravu. Je to můj motor, dozvídat se něco nového, něco se naučit. Vždy toho strašně moc načtu a pak škrtám, ale ono to ve mně zůstane. Text si nikdy doslova nepíšu, jdu po myšlenkách. A čím déle působím, tím víc se držím hesla – mnoho slov, hudby smrt. Takže pokud možno stručně a výstižně! Pro Rádio Classic Praha píšu a natáčím už deset let pořad Světová auditoria, zvu do světových operních domů a koncertních sálů, jejichž příběhy představuji publiku. Jsou to hodinové pořady slova a hudby, premiéra vždy v pondělí v 19 hodin a pak jsou ještě dvě reprízy. Ale píšu taky pro tištěný měsíčník Harmonie, podařil se mi třeba velký rozhovor po telefonu s dirigentem Zubinem Mehtou. Byl neuvěřitelně profesionální, v danou hodinu k dispozici a vstřícně reagoval. Takové práce si vážím.

Klasika, to je obsahově velký záběr, máte radši opery nebo symfonickou hudbu?
Těžko říct, obojí má svoje. Odkojený jsem byl symfonickou hudbou a dodnes k ní mám o něco blíž. Opera je velká podívaná, ale já jsem literát, člověk slova, a proto někdy na opeře trpím nedůvtipnými příběhy. Ale snad k opeře ještě naplno dorostu, co já vím… Opera vyžaduje od posluchače určitou úroveň vnímání, a tedy postupnou osvětu. Nevěřím ale na druh osvěty, který se nyní realizuje, nadbíhání mladému publiku, ale ani na velkolepá show jako byly koncerty tří tenorů. To nezaručí, že začnou lidi na operu chodit, je to totiž úplně jiný způsob vnímání.

Máme za sebou – snad – dobu covidovou. Přinesla nový žánr do klasiky, streamy. Jaký to podle vás může mít přínos?
To kdybych věděl… Ale pravda je, že streamy si může pustit kdokoli a kdykoli a tedy to jistě může vzbudit větší zájem publika. Pohodlné mládí si to pustí doma, jde ale o to, ale v jaké kvalitě mají audiozařízení. Je to určitě užitečný informační kanál. Může snad i podnítit zájem, jak dílo působí naživo.

Záleží taky na tom, jak dlouho se ještě lidé budou bát covidu a kolik budou mít peněz. Ekonomická krize teprve přijde, zadlužení republiky na to bude mít velký vliv a tedy je otázkou, jak moc a jak dlouho budou moci veřejné rozpočty podporovat své kulturní instituce. Aby nám nezůstaly jen ty streamy a nahrávky padesát let staré. Vše už přece bylo natočeno a ve vysoké kvalitě. S tímto přístupem jsem se potýkal už v 90. letech, kdy jsem na rok při nemoci kolegy pomáhal jako dramaturg v České televizi. Jak odůvodnit, proč posílat přenosové vozy na koncert Beethovenovy 9. symfonie, když ji má televize v archivu anebo ji může nakoupit docela levně ve světě, protože je natočená v desítkách, ne-li stovkách verzí? Jedině odkazem na nutnost udržet národní kulturu, což je ale často sisyfovský boj.

Co vás čeká v nejbližší době? Máte nějaké přání?
Určitě. Zůstat zdravý a to tak, abych mohl i nadále pracovat. Čeká mne hodně zajímavých akcí. Na 6. června připravila Evropská vysílací unie ve spolupráci s TV Art projekt Pocta Beethovenovi, je to dodatečně k jeho 250. narozeninám. Devět veřejnoprávních TV stanic Evropy bude vysílat každou hodinu jednu symfonii. Od 13 hodin, tedy od jedné hodiny odpoledne, zazní z Bonnu, z jeho rodiště, symfonie č.1 a ve 21 hodin večer to bude Devátá symfonie z Vídně. Praha dostala možnost vysílat v 17. hodin, tedy o páté, Pátou symfonii, Osudovou. Bude to v podání Českého národního orchestru na Staroměstském náměstí, zřejmě bez publika. Já budu moderovat vše na Staroměstské věži, kam mne, doufám, vyvezou výtahem…

A co živá vystoupení?
V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě se těším na moderaci koncertu června, kde si budou předávat žezlo čestného prezidenta houslista Ivan Ženatý s dirigentem Tomášem Netopilem. Pak mne čekají zajímavé televizní přenosy ze světových pódií. Nejblíže 18. června Letní noc Vídeňských filharmoniků v zahradách Schönbrunnu, 14.července pak komentuji velkolepý Večer árií na Martových polích pod Eiffelovou věží. A pevně doufám, že letos už to bude i s diváky! Loňský přenos bez lidí byl velmi smutný, dozpívaly velké operní hvězdy a bylo mrtvé ticho… jen smyčce se snažily o klepání na pulty, což snad bylo ještě horší. Bylo to k pláči.

Doma budu 23. června uvádět benefiční koncert České filharmonie ze zámku na Sychrově, bude to živě vysílat ČT Art. Povolen je určitý počet posluchačů a snad se konečně kulturní život v této zemi vrátí do normálu. Přeji to sobě i všem lidem, pro které je kultura vždy svátkem.

Děkuji za rozhovor!