Juraj Filas: Naděje a pozitivní myšlení musí zvítězit nad sebevětším dramatem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Slovenský skladatel Juraj Filas žijící v Praze se svou tvorbou řadí mezi výsostné melodiky a pokračovatele evropské hudební tradice ve smyslu klasické tonální harmonie. Řada z jeho více než 120 komorních, symfonických a vokálních děl duchovního i světského charakteru vznikla na objednávku od renomovaných interpretů a institucí – například Koncert pro trombon a orchestr pro Josepha Alessiho, solotrombonistu Newyorské Filharmonie, Kantáta „Píseň Šalamounova“ pro sóla, sbor a orchestr pro Oratorio Society New York u příležitosti oslav 120. výročí existence Carnegie Hall, nebo skladba „The Highest Cathedral“ coby součást projektu „Mont Blanc Symphony“ pro skladatele z pěti evropských zemí. O aktuálním provedení jeho kantáty „Záhořovo lože“ pro sóla sbor a orchestr, o inspiračních zdrojích a spletitostech kompozičního procesu, ale také o naději a víře v lepší zítřky nejen české kultury, ale lidského žití obecně jsme si povídali pod rozkvétajícími stromy v pražských Vojanových sadech těsně před jarním rozvolňováním protipandemických opatření.

Juraj Filas (foto se svolením Juraje Filase)
Juraj Filas (foto se svolením Juraje Filase)

Dne 14. ledna měla mít premiéru vaše kantáta Záhořovo lože pro sóla, sbor a orchestr. Z neveřejného koncertu s Filharmonií Hradec Králové a dirigentem Leošem Svárovským byl pořízen videozáznam pro Českou televizi. Audionahrávka koncertu pak zazněla 30. dubna ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Byl jste přítomen na lednovém natáčení?
Ano a byl to pro mě nádherný zážitek. Sice tam nebylo publikum, ale bylo tam 160 lidí – velký filharmonický sbor, hradecká Filharmonie, čtyři sólisté, řada lidí ve studiu… Leoš Svárovský to báječně dirigoval. A teď si to představte: tam, kde obvykle sedí publikum, byl sbor, orchestr byl na pódiu a mezi nimi byli sólisté. Leoš Svárovský se pořád musel otáčet dopředu a dozadu, aby jim dával nástupy.

To bylo takhle rozdělené z hygienických důvodů? Pro dirigenta i pro účinkující to muselo být docela náročné.
Všichni jsme museli mít čerstvé antigenní testy, abychom mohli do sálu. Přesto to bylo takto rozdělené, aby kumulace lidí na jednom místě nebyla tak velká. Ale atmosféra byla úžasná, všichni byli nesmírně koncentrovaní a řekl bych, že byli natěšení, že budou něco dělat. Celou dobu sedí doma a teď se konečně mohli realizovat. Třeba tenorista Michal Lehotský mi říkal: „Já jsem měl šestnáctkrát zpívat Trubadúra v Anglii. Nic. Zrušeno. Sedím doma.“ Je to mimochodem fantastický slovenský tenorista. Zpíval moje Requiem na premiéře ve Fuldě v roce 2006 a pak ještě v Rudolfinu. Byl bych ho býval rád měl i na provedení v Carnegie Hall, ale americká produkce chtěla obsadit vlastní sólisty – kteří samozřejmě zpívali také skvěle.

Requiem bylo v Americe předtím uvedeno v roce 2011 k desátému výročí pádu Dvojčat v kostele svatého Ignáce z Loyoly na Park Avenue. Události v roce 2001 mnou otřásly a tehdy jsem napsal toto Requiem, které jsem věnoval obětem. Tehdy jsme ještě netušili, co dalšího přijde – teroristické útoky v Madridu, Londýně, Islámský stát a další… Moje Requiem je tedy za všechny oběti. A také věřím, že teď už se všechno snad uklidní.

Je tedy například právě pohnutí tím impulzem, který vás jako skladatele přiměje, že sednete a začnete spřádat hudební myšlenky? Nebo může naopak nejprve přijít samotný hudební nápad?
Ve své tvorbě mám tři hlavní inspirační zdroje. Jedním jsou právě společenská témata – například když jsem v letech ‘88, ‘89, ‘90 byl ve Švýcarsku, koupil jsem si tam výtisk Archipelag Gulag od Solženicyna. A to mnou tak otřáslo, že jsem se rozhodl napsat velkou kantátu Krvavé Te Deum pro sopránové sólo, velký sbor, orchestr a elektroniku. Byla uvedena v Rudolfinu jako významná věc, která je vyloženě společensky zaměřená na takovouto tragédii. Pak můžu v této souvislosti zmínit svou operu Rakovina vůle, která je o toxikománii mladých lidí v 80. letech u nás – dealeři s pervitinem, celé to bylo špinavé a zatajovala se fakta. A my jsme o tom s Radkem Johnem, Jaromírem Jirešem a Petrem Skarlandtem udělali operu. Vyhráli jsme s ní cenu na mezinárodní soutěži televizních oper v Salcburku. Soutěžilo tam asi pětadvacet zemí a my jsme se dostali na špici. Bylo to triennale – o rok dříve získal cenu Luboš Fišer s Věčným Faustem a předtím Proměny Prometheovy Otmara Máchy. Pro mě to byla velká pocta – a Američané na nás byli naštvaní, že už jim Češi potřetí vyfoukli cenu (smích).

Z okruhu děl inspirovaných společenskou tématikou je svým způsobem právě i Requiem, ale na druhou stranu je to zároveň sakrální skladba. Mimochodem ke kodifikovanému textu Requiem jsem přidal několik veršů ze „Zjevení“ sv. Jana: „Jsem Alfa a Omega, počátek a konec, kdo ve mě uvěří, získá život věčný.“ A pak přijde chór Andělů, kteří přijímají martýry do nebeského Jeruzaléma. Tím dílo končí – zmrtvýchvstáním pozitivních sil a nikoli směřováním dolů „libera me Domine, de morte aeterna“, čili vysvoboď mne, Pane, z tohoto pozemského takříkajíc „srabu“. Protože křesťanství nekončí na kříži, ale zmrtvýchvstáním a nadějí. To je důležité a málo zdůrazňované. Kříž je vyvrcholením dramatu, ale potom přijde světlo a budoucí život, tak jak je podle Evangelia zaslíbeno.

Náboženská témata jsou tedy váš druhý inspirační zdroj.
Ano. A mystika obecně. Tak vznikly mé sakrální skladby Stabat Mater, Magnificat, dále nespočet kantát na duchovní texty nebo Koncert pro anglický roh a orchestr, který je věnován katedrále v Chartres a vůbec myšlence gotických stavitelů. Ti chtěli doslova posít Evropu katedrálami, které jsou jakýmisi akumulátory energie, kde se spojuje zemská a nebeská síla – proto se tam cítíme tak krásně. A oni předpokládali, že mezi těmito katedrálami se vytváří jakási pavučina, která tu energii zesílí. A skutečně – po gotice přichází renesance, znovuzrození ideálu antiky a racionalismu, kdy se dostáváme z toho středověkého tmářství do takříkajíc normálního života. To byl obrovský posun. A pak mám asi sedm kantát na Petrarcovy texty – má nádherné sonety na téma rozhovorů s Bohem v době poslední, když život končí a člověk bilancuje. Sakrální tématika je pro mě bytostně důležitá.

Dvě árie z opery Jana Eyrová – Juraj Filas a Terezie Švarcová

A třetí inspirační zdroj?
Třetím inspiračním okruhem je láska – nikoli ve smyslu agapé, ale skutečná milostná tématika jako v romantických operách. Mám řadu kantát na milostná témata. V roce 2018 jsem se stal laureátem mezinárodní soutěže „Bartók Opera Plus“ v Budapešti se svou celovečerní operou Jana Eyrová. Žel, u nás o ni není zájem. Je příliš melodická a harmonická, tím pádem považována za nemoderní. Když vzpomenu například kreace Petra Kofroně coby uměleckého šéfa opery v Národním divadle – operu Jiřího Kadeřábka o Stalinově soše (opera Žádný člověk v režii Alice Nellis, pozn. aut.), operu Aloise Háby o budování kolchozů na Ukrajině ve třicátých letech (opera Nová země v režii Miroslava Bambuška, pozn. aut.), otřesnou inscenaci Rigoletta zhruba před měsícem taktéž v Národním divadle (režie Barbora Horáková Joly, pozn. aut.) a další „perly“, nelze se tomu ani divit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments