Mnoho slov, hudby smrt, tvrdí moderátor Jiří Vejvoda

  1. 1
  2. 2
Publicista, scénárista a moderátor, se kterým se setkáváme před krásnými a významnými koncerty, které dokáže přiblížit tak, že se srdce posluchače dostane do slavnostní nálady a těší se na příští tóny. Noblesní vystupování, zasvěcené a poutavé slovo a milý úsměv nenechá nikoho na pochybách, že akce, na kterou přišel, je výjimečná. Přesto jeho cesta na pódia nebyla přímočará.

Jiří Vejvoda (foto se svolením Jiřího Vejvody)
Jiří Vejvoda (foto se svolením Jiřího Vejvody)

Co jste si jako malý představoval, že z vás bude? Snad ne moderátor?
Já jsem jako malý uměl dřív noty než písmenka. Seděl jsem v jednom kuse u klavíru. Ale přišla puberta a přísná paní učitelka s metronomem mi klasiku znechutila. Zároveň na mě začala útočit populární hudba konce 60. let, Beatles a Bob Dylan, a já se stal členem amatérské big beatové kapely, ve které působil jako zpěvák můj kamarád, dnes celosvětově slavný výtvarník Petr Sís. Nevěděl jsem, co chci, jen to, co nechci – na vojnu.

Proto jsem zkusil přijímačky na Filosofickou fakultu UK, na lingvistiku. Studoval jsem angličtinu a francouzštinu s vizí, že se možná jednou domluvím v celém světě. To byl velký omyl, po čistkách učili na fakultě kolem poloviny 70. let jazykovou teorii lidé, kteří se aktivně často nedokázali domluvit. Naštěstí jsem se po absolutoriu uchytil jako tlumočník na volné noze a učil jsem se za pochodu. Byl jsem navíc vždy strašně stydlivý, než bych před třídou řekl básničku, kterou jsem uměl, nechal jsem si radši dát kouli. Ale díky tlumočení jsem ztratil ostych před lidmi. Byl jsem totiž na pódiu jako druhý, jaksi ve stínu, překládal jsem, co říkali jiní. Ale byl to dobrý začátek.

Pak jste se uchytil v rozhlase, jak k tomu došlo?
Jako vždy v životě, když jde o něco důležitého, pomohla náhoda. V první polovině 80. let jsem jel do tehdejšího Gottwaldova jako tlumočník na Intertalent. Budoucí kolega z rozhlasu Ota Nutz tam dělal rozhovor s krásnou mladou Jamajčankou, kterou bohužel hlídali bodyguardi, a já překládal. Tehdy mi kolega nabídl spolupráci a stáhl mne pro externí práci v rozhlase. Byl z toho nakonec po Listopadu pořad, který trval týden co týden deset let, jmenoval se Káva u Kische a bylo to talk show ve formátu dva na jednoho. Měli jsme hosty ze všech oblastí veřejného života, od publicisty Pavla Tigrida až třeba po zakladatele safari Josefa Wágnera, prostě zajímavé lidi odevšad. Ten pořad pro mne znamenal start.

Následovala práce pro Českou, zprvu ještě Československou televizi – to vás bavilo víc?
To se nedá tak říct, každá práce má své přednosti. V roce 1985 jsem dostal nabídku moderování cyklu Hudební aréna, byl to řekněme „kultivovaný pop“ – od Jiřího Suchého přes Hanu Hegerovou po Vladimíra Mišíka a další. Pořad se dělal často pod širým nebem a největší množství diváků jsme měli v roce 1986, to jich bylo sto tisíc na Václaváku.

Plácido Domingo a Jiří Vejvoda (foto se svolením Jiřího Vejvody)
Plácido Domingo a Jiří Vejvoda (foto se svolením Jiřího Vejvody)

Pak přišla sametová revoluce, a s ní další etapa života?
A zase náhoda. Můj dobrý známý, překladatel a textař Michael Žantovský mi na začátku roku 1990 zavolal už coby mluvčí prezidenta, že tvoří minitým novinářů, reportérů na cestu Václava Havla do USA. A potřebují někoho, kdo by zastupoval rádio. Projel jsem pak díky tomu s panem prezidentem kus světa, stal jsem se na čas zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu. A v letech 1990 a 1991 jsem moderoval každý týden Havlův rozhlasový pořad Hovory z Lán. Práce v rozhlase mi zůstala i nadále, ale na pódium jsem se dostal až později. V polovině 90. let.

Zažil jste v té době jistě mnoho zajímavých příhod, prozradíte nějakou?
Spíš takovou, která demonstruje pohled Američanů na náš život. Když tu byl na návštěvě George Bush starší jako prezident, účastnil se na výročí revoluce 17. listopadu 1990 také Hovorů z Lán. Natáčeli jsme na Hradě za zavřenými dveřmi a před nimi se tlačili novináři z celého světa, aby ihned získali informace. Měl jsem kolegiální kontakt s americkou redaktorkou z rozhlasu NPR a slíbil jsem jí, že když to nepoužije předem, nechám jí materiál přetočit. Přijela si proto před rozhlas v nablýskaném černém autu z americké ambasády a čekala, zatím co já se přikodrcal ve staré oprýskané Ladě. Koukala na mne velmi rozpačitě a pak se mne opatrně zeptala: „Vy rád cestujete nepoznán?“ Způsobila mi tím šok. A uvědomil jsem si, že oni vůbec nechápou, jak jsme tady žili.

Po takové zkušenosti a příležitosti se jistě nabízel vstup do politiky, proč jste toho nevyužil?
Jsem člověk v zásadě apolitický. Nejsem typ, který by zapadl do nějakého hnutí či strany. Jsem sám za sebe a rád říkám své názory svobodně. A vím, že čím výš člověk stoupá po žebříčku moci, tím víc se vzdaluje práci, kterou má rád. Tohle „souložení s mocí“ mě nijak nenaplňuje. Mě baví tvůrčí práce, a tou pro mě politika zcela určitě není.

Ale oficiálním funkcím jste se přece jen nevyhnul…
V letech 1995-2000 jsem byl ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, poté, v období 2001-2010, jsem byl napřed šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží celého Českého rozhlasu a pak ředitelem Dvojky, tehdy ještě Prahy. Bylo to pro mne trauma, stal jsem se především úředníkem a jednatelem a vzdalovalo mě to od toho, co mám rád. K programu jsem se vlastně skoro nedostal. Čím vyšší funkce, tím větší je to trest pro lidi, kteří jsou kreativní. Dnes jsem už jen členem Rady akademiků při festivalu Dvořákova Praha, kteří nominují a následně vyhlašují cenu Antonína Dvořáka.

Pavel Černoch, Jiří Vejvoda a Ivo Kahánek (foto se svolením Jiřího Vejvody)
Pavel Černoch, Jiří Vejvoda a Ivo Kahánek (foto se svolením Jiřího Vejvody)

Proč jste vlastně kdysi přešel od popu ke klasice?
Po prezidentské anabázi jsem cítil, že se do popu už nechci vrátit, a díkybohu jsem v ČT dostal šanci na klasiku. Nebo to zase byla náhoda? Nicméně důležitým datem pro mne byl 1. leden 1993. To jsem moderoval poprvé Novoroční koncert ze Zlatého sálu vídeňského Musikvereinu a moderuji ho každoročně dodnes, což je prý evropský rekord. To byla, a stále je, pro mne velká čest. Pak už následovala spolupráce s mnoha významnými orchestry a sólisty v oblasti klasiky, což dělám stále a velmi rád.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments