Mnozí dnes už neposlouchají, jenom se dívají. Před premiérou Fidelia v Salcburku s Jonasem Kaufmannem

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s dirigentem Franzem Welser-Möstem
(Der Kurier – 2. srpna 2015 – Gert Korentschnig)


Pane dirigente, v úterý řídíte festivalovou premiéru Beethovenova Fidelia s Jonasem Kaufmannem a Adriannou Pieczonkou, režii má Claus Guth. Fidelio je pravděpodobně dílo, které se nejčastěji scénicky nepovede.

Fidelio totiž není v pravém slova smyslu opera. Vždycky říkám, že je to „hudba s dějem“. Postavy jsou tu v prvé řadě nositeli filozoficko-politické myšlenky. Je třeba si přečíst Goethova Promethea, abychom pochopili, o co ve Fideliovi jde. Nemůžeme postavit na jeviště politické hnutí jako IS, je třeba se pokusit objasnit Leonořin sen. A to je sysifovská práce.

Máte k dispozici špičkové obsazení. Proč je ale dnes v zásadě tak těžké nalézt pro Fidelia správné zpěváky?

Německá opera singspielového typu s čistě německým obsazením je dnes téměř nemožná. Například v Kouzelné flétně je to někdy na hranici trapnosti. Dřív nikomu nevadil ani patos, dnes se tomu lidé, zvyklí na kino a televizi, smějí. Odmítají třeba také korpulentní zpěváky. Nedávno jsem v milánské Scale pracoval s Fabiem Sartorim, zpíval Radama a Cavaradossiho. Sartori má ten pravý, italsky znějící tenor světového formátu. Ale kvůli svému vzezření má mnohem menší šance prorazit než Kaufmann. Kaufmann je v každém ohledu nadaný umělec, byl jsem jeho příznivcem od samého začátku, dřív než všichni jeho fanouškové. Ale vizuální dojem příliš převládá. Mnozí dnes už neposlouchají, jen se dívají. A týká se to i dirigentů.Minulý rok jste v Salcburku dirigoval s velkým úspěchem Rosenkavaliera – byla to vaše poslední premiéra u pultu Vídeňských filharmoniků, než jste odstoupil z funkce generálního hudebního ředitele Vídeňské státní opery. Fidelio je teď první premiéra s filharmoniky po vaší demisi. Jak to vnímáte?

Mezitím jsem filharmoniky dirigoval při jejich plesu a byl jsem s nimi na turné ve Skandinávii. Pracovat s tímto orchestrem je vždycky velká radost – a dělat s nimi „domácí“ repertoár. Ale i tyto hudebníky je třeba při Rosenkavalierovi přimět k tomu, aby se dostali ke svému vídeňskému jádru. Nejsem hudební nacionalista ani rasista, naopak. Ale internacionalizace je i u Vídeňských filharmoniků znát. Mnoho mladých hudebníků s tímto hudebním jazykem už nevyrostlo.

Jádro orchestru bylo také tématem při volbě Kirilla Petrenka do čela Berlínských filharmoniků. Co říkáte jeho zvolení?

Je to úžasné! A nejúžasnější je, že motivace byla čistě hudební, nesledovala se žádná klišé. Při každé jiné volbě bychom mohli něco tušit. Berlíňané jsou vlajková loď, není jedno, kam pluje. A je to důležité pro celý provoz. Máme za sebou desetiletí, kdy bylo všecko jiné důležitější.

Po Petrenkově volbě se objevily hlasy, že se dostal do špičkové funkce „další Žid“. Co na to říkáte?

Tenhle dotek antisemismu je skandální. Z politických, ale i z uměleckých důvodů. Jestliže někdo argumentuje takto, nestojí u něj umění na prvním místě. Také námitka, že má malý symfonický repertoár a pracoval hlavně v opeře a proto má možná sklon k „šlendriánu“, je nesmysl. Kdo takhle argumentuje, nemá o věci ani ponětí. Opera je škola řemesla.

Co vlastně děláte s časem, který jste demisí ve Vídeňské státní opeře získal?

Jsem úžasně svobodný, konečně mám zase prostor k tvůrčímu přemýšlení a nejsem pořád v jednom kole, kdy jsem pořád musel proti něčemu bojovat. A také mám zase čas na soukromý život. Tuhle volnost už bych nechtěl ztratit. Jsem v profesi třicet let – a chci také vyzkoušet něco nového a ne se pořád opakovat.

Když se ohlédnete zpátky, co se za těch třicet let nejvíc změnilo k horšímu?

V důsledku ústupu nahrávání CD posílil pop. Žádány jsou „vyřvávačky na vysokých podpatcích“. Podle mě bychom se neměli pokoušet byznysu s popem přibližovat – ani akusticky. Mělo by nám jít o to, v té hlasité fázi nabídnout tichou oázu. Obrátit se k subtilnímu. I v Clevelandu jsem potřeboval léta, než jsem u orchestru docílil pianissimo, kterým je dnes proslavené. New York Times nedávno napsaly, že je Clevelandský orchestr nejlepší v Americe. Ale to se nestane přes noc.

V Clevelandu jste třináct let. Do kdy běží vaše šéfdirigentská smlouva?

Do roku 2022. A už teď se mě hudebníci ptají, zda ji neprodloužím. Je to skutečně výtečně fungující partnerství.

S Clevelandským orchestrem uvádíte také opery, scénicky i koncertně. Co plánujete teď?

Opery uvádíme od roku 2003, první byla Don Carlo, naposledy Daphne. Roku 2018, to bude orchestr slavit své 100. výročí, uvedeme Tristana v režii Pierra Audiho, s Ninou Stemme jako Isoldou.

A co plánujete ve velkých operních divadlech?

V Mnichově, Miláně a v Salcburku to budou opery od Mozarta až k Wagnerovi a Straussovi, a také něco soudobého.

Zpátky do Clevelandu. Proč je právě toto město tak dobré místo pro špičkový orchestr?

Když se orchestr zakládal, byl Cleveland páté největší město Spojených států, dnes je na 45. místě. V širším prostoru Clevelandu je pět miliardářů, v New Yorku jsou jich stovky. Ale v Clevelandu stojí za orchestrem celé město, město je na něj hrdé. V USA také lidé chápou, že prvotřídní kvalita není bez investic. V Clevelandu jsou tři velké instituce: Cleveland Clinic se 35 000 zaměstnanci, náš orchestr, a báječné muzeum, na jehož přístavbu se za pět let vydalo 250 milionů dolarů. Na rozdíl od Rakouska se tady úspěch nezávidí.

Jakou přitažlivost má v jednadvacátém století symfonický orchestr pro mladé lidi?

Je třeba jim něco nabídnout, něco, co by jinak v dnešním shonu těžko našli – nadčasovou kvalitu. Dvaceti procentům našeho publika je méně než pětadvacet let.

Americké orchestry žijí ze soukromých peněz, v Rakousku kulturní instituce stále bědují nad nedostatečnými veřejnými subvencemi. Jak vidíte vývoj vy?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Beethoven: Fidelio (Salzburger Festspiele 2015)

[Celkem: 7    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na