Vstupní část závěrečného koncertu patřila gruzínskému hudebnímu skladateli Giju Alexandroviči Kančelimu. Dílo tohoto světoznámého představitele sovětské postmoderny, která se etablovala v šedesátých letech 20. století v době tzv. politického tání, mísí prvky gruzínského folklóru a evropské hudby. Jeho tvorba se především do počátku 80. let rozvíjela dvěma směry, neboť se převážně z důvodu ekonomické nezávislosti věnoval vedle artificiálních kompozic, jejichž jádro tvoří symfonie, rovněž scénické a filmové hudbě. I přes tuto zdánlivou dvojakost bylo u něj však vždy přítomno vědomí spirituálního přesahu zvuku a hledání možností rozeznění ticha. Vystihnout tento záměr představoval úvodní úkol ostravské filharmonie pod vedením Andreje Borejka, současného hudebního a uměleckého ředitele Varšavské filharmonie. Stála před nimi velká výzva naladit posluchače, kteří přišli z ruchu města, na svět jemných odstínů tiše barevných ploch, zachycených v Kančeliho skladbě In Petto, a hluboce je do nich ponořit.
A kdo jiný je k tomuto poslání povolanější než tento polsko-ruský dirigent, jemuž Kančeli dedikoval svou miniaturu jakožto svému příteli. Skladba In Petto, jež na principu koláže poklidně plyne v drobných tématech scénické hudby, se tak stala pod pomyslnou taktovkou Andreje Borejka lyrickým vyznáním čistoty a důvěry. Měkké zvukové plochy přecházely v citlivě vymodelovaných jednohlasých pasážích dechových nástrojů do maximálního piana, vedoucího až do hmatatelného ticha, které po fortissimovém závěrečném vzepětí uložilo skladbu do posledního zanikajícího tónu.
Po Kančeliho niterném vyznání představila Janáčkova filharmonie Ostrava ve druhém vstupu jednu z nejznámějších Schubertových skladeb – 8. symfonii h moll tzv. Nedokončenou. Toto vyvážené torzo dvou prvních vět, jež vznikly šest let před skladatelovou smrtí v krátkém časovém rozpětí v roce 1822, končí pro raný romantismus netypicky částí v pomalém tempu. Melancholický charakter skladby, vzpínající se místy až do projevů exponované bolesti, umožnil filharmonikům, aby při její interpretaci čerpali z prvotní nálady, nastolené při Kančeliho hudbě, a tu dále pod důsledným dirigentským vedením výrazově rozvíjeli a propracovávali k brilantní dramatičnosti.
Emoční rozjitření vygradovalo v závěrečné části koncertu, kdy se k ostravskému orchestru připojil Český filharmonický sbor Brno, aby vytvořil jednolité těleso pro ztvárnění mistrovské kantáty Dido Jana Nováka, jež poprvé zazněla v roce 1967 u příležitosti 100. výročí založení prvního českého klasického gymnázia v Brně. Tento „moderní skladatel antických textů“, silně inspirovaný především odkazem svého učitele Bohuslava Martinů, prozněl v kantátě metriku antické poezie v neoklasickém stylu a latinský jazyk zároveň oživil prvky tanečnosti a jazzové rytmiky. Obsahově ji rozdělil do osmi částí, kterými provází vypravěč společně s mužským sborem, jež v duchu antického chóru komentuje děj a vytváří mužskou protiváhu kartaginské královny. Při hudebním ztvárnění jejího příběhu, v němž můžeme vystopovat také vliv oratoria Oeidipus Rex Igora Stravinského, čerpal Novák text ze 4. knihy Vergiliova eposu Aeneas, přičemž vybrané verše doslovně přejal a některé sám napsal. Také oblíbenou operní postavu Dido pojímá Novák po svém a z příběhu o její nešťastné lásce k Aeneovi se zaměřuje pouze na její vnitřní prožitek vášně s tragickým koncem.
V roli Didony se zaskvěla charismatická mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, která na koncertě prokázala, že její láska k moderní hudbě má své opodstatnění. Její hlasový témbr s temnými zákoutími, doplněný o smysl pro plastickou dramatičnost projevu i kontrastní lyrickou polohu, propůjčoval kartaginské královně uhrančivost a jejímu zoufalství dodával pocit nesnesitelné tíhy. Působivost celého vyznění znásobila postava vypravěče, ve které se představil bard české operní scény basista Richard Novák. Přesvědčivost, s jakou se zhostil latinského textu, jasná dikce a neopakovatelný prožitek významu dodal celému příběhu na síle a jeho hřímající hlas rozezněl v celém sále neodvratnou osudovost. Také mužská část Českého filharmonického sboru Brno včetně Michala Kuči, jenž se představil ve sborovém sólu, byla skvěle připravena sbormistrem Michaelem Dvořákem a potvrdila svou pověst skvělého, zvukově zajímavého tělesa s pestrou škálou výrazových prostředků. Díky jejich procítěné interpretaci a také díky skvostnému výkonu ostravské filharmonie, jež rozvinula často divokou, ale přesnou souhru žesťů, dřevěných dechů a hbitých smyčců, podtrženou hutným zvukem bicích nástrojů a doplněnou o znamenitá sóla vedoucích sekcí, mohl dirigent Andrej Borejko rozehrát dílo v celé jeho šíři a vášnivosti.
Během závěrečného koncertu si tak posluchači pod jeho ladným a procítěným dirigentským vedením užili pestrou škálu pocitů od maximiálního uvnitřnění při Kančeliho hudbě, přes melancholické naladění v Schubertově symfonii, až po strhující příval emocí v Novákově kantátě. Svou 69. sezónu tak zakončila Janáčkova filharmonie Ostrava mimořádným a dramaturgicky propracovaným koncertem, který je nadějným příslibem chystaného programu příštího, jubilejního ročníku.
Závěrečný koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava
18. května 2023, 19:00 hodin
Kino Vesmír
Program
Gija Kančeli: In Petto
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“ D 759
Jan Novák: Dido
Účinkující
Václava Krejčí Housková – mezzosoprán
Richard Novák – vypravěč
Český filharmonický sbor Brno – mužský sbor
Michael Dvořák – sbormistr
Janáčkova filharmonie Ostrava
Andrej Borejko – dirigent
