Nahrávka mužského hlasu uvádí do tématu a ještě je několikrát v průběhu představení znovu rozvine dalšími úvahami (autorem textů je Jiří Šafka). Prolog je ovšem veden na lehkou notu, tvůrci si prý uvědomují, že někomu se bude zdát představení příliš dlouhé, je to možná výzva, aby se publikum na vlastní subjektivní vnímání těchto 35 minut a 15 vteřin soustředilo záměrně a aby vzalo v potaz míru své netrpělivosti u delších pasáží jako stav záměrně vyvolaný tvůrci. Na scéně není černá díra, nýbrž bílý paraván, který však není z jednoho kusu, ale tvořen pruhy bílé pružné látky, jde vlastně o vstup do nepostřehnutelné konstrukce. Viktor Konvalinka, jeden ze čtveřice interpretů choreografie, opatrně vsune do jednoho otvoru ruku, aby se trikem jiná končetina vynořila na vzdálené straně. S toto optickou hrou, která naznačuje rozpad reality nebo její zrcadlení, se pak rozvíjí motiv vstupování a vystupování z paralelního světa, z něhož se objevují a mizí ostatní performeři (Filip Staněk, Francesca Amante a Eliška Hulínská). Tmu zatím prosvěcují dvě šikmá vrchní bodová světla svými rozptýlenými kužely před plentou, jejich intenzita kolísá, a další rozptýlené světlo signalizuje, že všechno dění zůstane zpola zastřené v šerosvitu. Bude vkusné, výtvarné a přiměřeně proměnlivé.
Když se tanečníci dostávají do volného prostoru, aby rozehráli interakce, jejich pohyb charakterizuje měkkost a vláčnost, plynulost. Čas, jsou-li tedy časem oni sami, se nezastavuje, nevrací, nesynkopuje, pouze se natahuje do délky jako žvýkačka. Vlny a spirály, hluboké záklony jsou obvyklým tvarem, reakce jeden na druhého principem, pohyb po kruhu nebo po oblouku je opakovanou trajektorií, která odpovídá našemu zvyku měřit čas v cyklech. Často je také akcentovaný pohyb napjaté paže a ruky s napřaženým ukazováčkem, což evokuje ručičku hodin. Ten motiv používal, i když explicitněji, Jan Kodet, když choreografoval čas v Muybridgeově temné komoře v inscenaci Human Locomotion. I v úvahách o choreografickém stylu jsem si na něj nyní vzpomněla, že jsou se Sylvou Šafkovou v charakteru využití moderního tance pro současnou inscenační praxi jaksi spřízněni. Sylvina choreografie vychází z moderny, zachovává její estetiku a fyziologické tvarování pohybu, v prostoru vytváří osově souměrné formace, inspiruje se v pravidelnosti a harmonii výtvarného umění.
V jednom okamžiku bílé světlo z řady reflektorů po levé straně připomíná svit měsíce, obecně ale neevokuje konkrétní situace, nýbrž vytváří atmosféru. Je proměnlivou složkou stejně jako hudba, která přináší především pravidelné nevtíravé rytmické vzorce a přidržuje se minimalistických ploch. Mění se rytmus hudby, ale ne vždy se změní i dynamika pohybu. Tanečníci se vychylují z osy, vyvažují se, jsou si oporou. I když se ke dvojici připojí třetí performer, nenastává konflikt nebo vyostření vztahu, je to spíše jako když se jedna částice připojuje k organickému celku.
Filip Staněk si rukama pohrává s prostorem mezi nimi a kolem nich, jako kdyby přesouval neviditelnou energii. Je tu řada takových momentů (aby také ne, když se tak inscenace jmenuje), které něčím zaujmou, i když spíš proto, že vyvolávají asociace ze vzpomínek. Jediná vyloženě konkrétní situace se odehrává kolem Viktora, když se po jedné taneční sekvenci znovu ocitne sám před paravánem vedoucím do černé díry. Rozline se halas baru nebo arény, kolbiště, a přicházející tanečníci s ním začínají bojovat. Taneční zápas pokračuje jako šerm rukou bez kordů, ve kterém ze skupiny vítězí Francesca Amante. Když se všichni znovu uchýlí do zadního vesmíru a Viktor zůstává sám, sleduje v protisvětle plastický pohyb dívčí siluety. Stupně, které jí slouží za oporu, nejsou vidět, je to vlastně trik z černého divadla, sekvenci zakončuje akrobatickým tancem v zavěšení za ruku. Plenta je odstraněna, zřejmě jsme se ocitli přímo v ústí vesmírné anomálie, tanečníci po jejím obvodu šplhají v pomalém tempu, jako by ji měla jejich těla obtéct coby kapalina. Dynamika tohoto pohybu, ačkoliv ne přímo jeho tvarování, mi připomněla inscenaci Time Takes the Time Time Takes, která se před několika lety objevila na Tanci Praha, ostatně na velmi podobné téma. Je třeba si uvědomit, že udržet stejnou rychlost zpomaleného pohybu je fyzicky velmi náročná záležitost, tanečníci podávají skvělý výkon.
Obdobnou dynamiku plynulosti či tekutosti si udržuje i celý závěr, kde si choreografka nejvíce pohrála s pnutím času, který se tu už táhne jako lepkavá slina vetřelce. Viktor nejprve jako první sešplhá zadním otvorem do dutiny „černé díry“, postupně pak ostatní, aby se z nich stala pozvolna se pohybující masa a roztančené sousoší. Vláčná gesta a plastické pohyby těl, která se protáčejí jedno druhému v náručí, kdy krouží a obtéká pozvolna postava kolem postavy, pomalým skluzem bez změny dynamiky, v neustálém prolínání… aby nakonec na scéně opět zůstal Viktor sám. Poslední pohled, který se mu naskytne, je noha tanečnice vztyčená ve flitrovém overalu jako ručička hodin ukazující pravé poledne. Tedy alespoň předpokládám, že ten obraz nějaký metaforický význam mít měl…
V inscenaci je řada vizuálně působivých momentů, mnoho situací a obrazů také evokuje vzpomínky na různé inscenace. Jako diváci samozřejmě nasáváme dojmy a vzpomínky po léta jako mořská houba, a ty se vracejí. A každý tvůrce je též formován všemi inscenacemi, ve kterých vystupoval a které viděl. Žijeme ve sdíleném univerzu jazyků a rezervoáru motivů, které si každý ze zdroje bere a staví do nových souvislostí, do nových kombinací. Inscenace je pak jeho vlastní interpretací zažitého a samozřejmě i odrazem fyzické zkušenosti a estetických preferencí. Například v tomto případě umírněné estetiky krásy taneční moderny, plynulosti pohybu, výtvarného řešení choreografické formy. Kdo si chce užít tuhle hladivou estetiku, nechat se dobrovolně zpomalit a vnímat soustředěné výkony tanečníků, nemusí váhat nad návštěvou některé z repríz.
Post scriptum (neboť zásady jsou od toho, aby se porušovaly): Z dramaturgického hlediska mě při sledování inscenace napadly aspekty, které jsou možná už něčím jako uvažováním o paralelní režií, alternativním uchopení. Především přemýšlím o užití mluveného slova a o jeho funkci. Pokud je dílo abstraktní a chce hovořit o konkrétním vnímání nějakého fenoménu (jako je zde relativita času, naše rozdílné vnímání toho, co je dlouhé a krátké, naší selektivní paměť, která si pamatuje klíčové okamžiky života, nebo uvažování nad pocitem, kolik času nám ještě zbývá), pak je jasné, že tyto konkrétní významy musí pojmenovat slovo. Ale slovo nemusí být jen citát v nahrávce, o čase by bylo možné hovořit poeticky a v metaforách. Bůhvíproč jsem si během druhé poloviny večera začala vzpomínat na kantátu Bohuslava Martinů Otvírání studánek, kde by se dalo říci, že verše Miloslava Bureše jsou zpřítomněním abstraktních hudebních obrazů, konkretizací programního obsahu skladby. Jde o poezii, jež je integrální součástí hudby. Nebylo by zajímavé pokusit se ve spojení se soudobou minimalistickou hudební složkou u tohoto typu inscenace také povýšit slovo na poezii a místo úvahy předložit v jazyku stejně jako v tanci metaforu? Nebo přejít i jen od čtení k deklamaci a pracovat s (upraveným, stylizovaným) textem jako s literaturou.
Slíbila jsem si, že nebudu v nové sezoně čtenáře tolik rozptylovat intertextuálními narážkami a referencemi, které nesouvisejí přímo s inscenací samotnou a netvoří její kontext, že jsou takové exhibice zbytečné, i když mi mnoho nežádaných asociací krouží hlavou. Odpustím si tedy ocitování poloviny Velké předscény Wericha s Horníčkem, ale nemohu nepřipojit jednu poetickou a dnes už zapomenutou písničku – o čase.
420PEOPLE: Moment in Time
Premiéra: 8. září 2025, 19:30 hodin
La Fabrika, Praha
Choreografie: Sylva Šafková
Dramaturgie: Jiří Šafka
Hudba: Niklas Paschburg, Grandbrothers
Scénografie, kostýmy: Sylva Šafková, Jiří Šafka
Výroba: Jan Mikuška
Světelný design: Martin Špetlík
Produkce: Zuzka Borová, Marta Lajnerová
Účinkují
Eliška Hulínská, Francesca Amy Amante, Filip Staněk, Viktor Konvalinka
