Monika Fürbach Boušková: Hrát Mahlerovu hudbu byl můj sen

Jak se zrodil nápad, že natočíte Mahlerův cyklus?
V rámci rozšiřování repertoáru o nové skladby, respektive aranže především orchestrálních děl. S nápadem na Mahlerův cyklus v úpravě pro baryton a oktet přišel Vilém Veverka. Jako stipendista Karajanovy nadace spadající pod Berlínskou filharmonii měl možnost odehrát cyklus Chlapcův kouzelný roh s barytonistou Matthiasem Goerne.

Cyklus obsahuje dvacet čtyři písní, pro album jste jich vybrali deset. Čím jste se řídili při výběru? 
Vycházeli jsme z druhé série patnácti písní a vybírali tak, aby písně korespondovaly s barytonem, tedy aby rozsahově odpovídaly Peteru Schönemu. A s ohledem na náš ansámbl jsme zároveň chtěli, aby tam byly ty písně, které už i z mahlerovské orchestrální instrumentace dávají největší prostor dechovým nástrojům. Dbali jsme také na určitou vyváženost – aby se rovnoměrně střídala milostná lyrika, tragické drama, humor i vojenské téma. Posluchač by v nich měl najít všechno to, co Mahlerovy písně obsahují.

Které jsou vám osobně nejbližší?
Všechny písně jsou jedinečné, těžko vybrat jednu nebo dvě, ale pokud bych měla volit tu mne nejbližší, pak je to závěrečná píseň našeho alba Urlicht/Prasvětlo.

Komorní úprava, kterou představujete na nahrávce, se velice zdařila, ansámbl je tu rovnocenným partnerem hlasu, nikoliv jen doprovodem. Všichni se mají možnost prezentovat, každý nástroj je slyšet, každý se prosadí.
Tak jsme to také chtěli, mělo by to tak na posluchače působit, ne že je tu jen sólový hlas a doprovod jako jakési „křoví“. Tomáši Illemu a Václavu Vonáškovi, kteří jsou autory aranží, se podařilo takříkajíc „srazit“ osmdesát členů orchestru v mahlerovské instrumentaci pro devět hráčů, dechové okteto a kontrabas. Zároveň jsme museli absolutně respektovat zápis, dostat se do nálady písní a současně být rovnocenným partnerem zpěváka. Tím, že hrajeme bez dirigenta, jsme se o to víc museli na zpěváka napojit. Doslova mu visíme na ústech. Zvláště to platilo při natáčení, ale je to podmínka i u koncertního provedení. Tím nechci říct, že nám při koncertním provedení chybí dirigent, jen musíme být absolutně soustředění jeden na druhého.

Proč jste z Mahlerových písňových cyklů vybrali právě Chlapcův kouzelný roh?
Když jsme se rozhodovali, že bychom rádi natočili některý Mahlerův písňový cyklus, chtěli jsme zvolit takový, který by byl časově vhodný pro koncertní uvedení. V tom případě to mohl být jen Chlapcův kouzelný roh, protože například Písně potulného tovaryše nebo Písně o mrtvých dětech jsou dvaceti až pětadvacetiminutová záležitost, zatímco Kouzelný roh i s vloženými instrumentálními větami Blumine a Scherzo trvá hodinu.

Na albu zpívá Peter Schöne, zjevně skvělá volba. Co vás k němu přivedlo?
Měli jsme poměrně jasnou představu, že kvůli deklamaci textu chceme německého interpreta ideálně naší generace, abychom se generačně protnuli, protože i v ansámblu jsme poměrně stejně staří. Petera Schöneho nám doporučil šéfdirigent pražských symfoniků Tomáš Brauner, který s Peterem spolupracoval v Německu. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, Peter je vynikající zpěvák, navíc jsme si sedli i po lidské stránce. Jsem za tuto spolupráci velmi ráda.

Je jen trochu škoda, že v bookletu nejsou texty, jak často v podobných případech bývá.
To jsme opakovaně řešili, ale produkce Supraphonu poukázala na fakt, že dnes to je už skoro norma vynechávat v doprovodné brožuře informace a texty. Není zde uvedeno nic o ansámblu, protože dnes se to dá snadno dohledat. Platí to také pro texty písní, lze je najít v digitální verzi alba. S albem přeci jen cílíme na hudebně vyspělejší publikum. V dnešní době už spousta lidí nevlastní CD přehrávač, v podstatě to lze považovat za koníček, když má někdo doma CD a LP desky. Většina posluchačů, a to i těch, kteří poslouchají klasickou hudbu, se dnes soustřeďuje na digitální platformu.

Vrtá mi hlavou, jak můžou posluchači klasické hudby vystačit s digitálním poslechem jen v počítači, bez přehrávače.
Digitální platformy nabízí poměrně kvalitní poslech, ale především jsou velmi snadno dostupné. I když já sama se vracím k LP nosičům. Pro mě je vinylová deska umělecká záležitost.

Měli jste už také víc mahlerovských koncertů?
Premiéra Mahlera se uskutečnila v lednu 2020 a v témže roce jsme měli nasmlouváno asi pět koncertů, některé i s jinými zpěváky. Jenže nastal covid a přišlo nesmyslné opatření, že zpěváci nesměli veřejně vystupovat. Takže i festivaly jako Janáček Brno, Mahlerův festival v Jihlavě a další se konaly v omezené míře. Zavolali nám, že můžeme přijet, ale bez zpěváka, a že tedy musíme uvést něco jiného. Covid nás hodně zastavil – jako se ostatně pozastavilo v kultuře téměř všechno. Na Smetanově Litomyšli se podařilo uvést v roce 2020 výběr z Kouzelného rohu společně s barytonistou Romanem Hozou – na přání pořadatele. V rámci festivalu Věčná naděje 2021 jsme celý komplet písní představili s Romanem Janálem.

Jak reaguje publikum?
Velmi příznivě. Naposledy jsme cyklus uvedli v září minulého roku v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu, všichni byli velmi dojatí – publikum, ředitel festivalu Igor Františák, stejně jako naši kolegové z ostravské filharmonie. Nechali se slyšet, že to výborně funguje. Potvrzují nám to i ostatní návštěvníci koncertů. Jsou nejen koncentrovaní, ale dá se říct i konsternovaní. Stává se, že po písních nemá nikdo tendenci tleskat, jako by se lidé v první chvíli potřebovali zamyslet, usebrat.

To zažil snad každý a nejen u Mahlera, že dojem z hudby je někdy tak silný, až se posluchačům ani nechce hned tleskat, jako by nejdřív potřebovali minutu ticha, aby v sobě nechali hudbu doznít. Jak jste seřadili program?
Nejprve uvádíme pět písní, pak následuje úprava orchestrální skladby Blumine, původně druhé věty z Mahlerovy Symfonie č. 1, potom přijde na řadu dalších pět písní. Toto pořadí se nám osvědčilo, potvrdili jsme si, že jako celek to velmi dobře funguje. Druhou orchestrální skladbu Scherzo, rovněž z 1. symfonie, uvádíme případně jako přídavek.

Váš dechový soubor Philharmonia Octet Prague byl založen před šestnácti roky a má už za sebou řadu hodnotných koncertů, je úspěšný na domácích i zahraničních pódiích. Vystupovali jste už i na Pražském jaru.
To bylo v roce 2019. Měli jsme tam poměrně ambiciózní program, zařadili jsme do něj i kompozici Isanga Yuna, který měl v roce 2019 sté výročí narození. Hostovali jsme i na jiných významných festivalech, opakovaně na SHF v Ostravě, v rámci festivalu Janáček Brno, na festivalu Lípa Musica, na německém festivalu Mitte Europa a tak dále. Rádi na festivalech uvádíme kombinaci Dvořákovy Serenády d moll a Mozartovy Serenády B Dur Gran Partita, obě jsou obohacené o kontrabas, Dvořák má ve své Serenádě i violoncello, Mozart zase basetové rohy.

Váš soubor často zve ke spolupráci kontrabasistu, tak je to například i na mahlerovském albu.
Ano, kontrabas je nám natolik blízký (díky již zmíněnému Mozartovi a Dvořákovi), že jsme ho zařadili i do úpravy Mahlera. Trošku jsme ho museli protlačit přes aranžéra Tomáše Illeho, vlastně se mu to moc nepozdávalo, ale říkali jsme mu: „My jsme na kontrabas zvyklí, my tam kontrabas chceme!“. Je zajímavé, že ačkoliv je kontrabas basový nástroj, celé to svým způsobem zjemňuje. Přidává dechům barvu i dojemnost. A navíc, Petr Ries, který na mahlerovském albu i na koncertech s námi hraje, je vynikající kontrabasista.

Můžete zmínit i další své nahrávky?
Zmíním naše debutové album vydané Supraphonem v roce 2017. Obsahuje originální repertoár pro dechové okteto: Octet Ludwiga van Beethovena, Mozartovu Serenádu c moll a Divertimento Gideona Kleina, které jsme tam záměrně zařadili jako kontrast.

Co chystáte příště?
Aktuálně uvažujeme o tom, že bychom chtěli natočit další aranže z pera Tomáše Illeho. Tomáš je výborný aranžér, spolupráce s ním se nám osvědčila. Složil pro nás suitu z opery Z mrtvého domu Leoše Janáčka, upravil pro nás skvěle Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Máme dokonce dvě verze – jednu čistě jen pro oktet, druhou pro klavír a oktet. 

Která verze je lepší?
Na tom se ani my nedokážeme shodnout. Klavír nám sice jako by trochu ubírá prostor, ale na druhé straně pomáhá Kartinky „utáhnout”. Skladba trvá třicet pět minut a běží tak, jako v symfonické verzi. Tedy není čas na oddech, protože dechové nástroje suplují všechno, celý symfonický orchestr. My z legrace říkáme, že nám tam chybí jen zvon na úplném konci!

Pro vás jako členku velkého orchestru musí být komorní muzicírování  požitek, že?
To platí pro nás všechny. Vždycky se říkalo, že komorní hra je pro  orchestrálního hráče taková hygiena. I když my dechaři jsme v orchestru zvyklí, že zde působíme každý sám za sebe. Já hraji druhý hoboj nebo anglický roh, ale nikdo jiný než já ten stejný part nehraje. Ale v komorní hře je to ještě malinko jiné, tam je v podstatě osm sólistů, kteří se musí sehrát.

O vašem oktetu jsem si přečetla tvrzení, že ansámbl je reprezentant české dechové školy. Jak byste charakterizovala českou dechovou školu?
Kdyby tady seděl Vilém Veverka, asi by vám odpověděl jinak než já. On sám sebe vnímá tak, že dostal základy české dechové školy, které dál rozvíjel během zahraničních studií. Něco podobného se v podstatě podařilo nám všem. Mohli jsme vyjet za hranice a načerpat know-how od jiných pedagogů v rámci zahraničních kursů nebo Master Class. Všichni jsme tohle v nějaké podobě absolvovali a vlastně se to v nás namíchalo a zároveň nás to obohatilo.

Trochu jsme odešli od té české školy.
Myslím, že pojem čistě „česká dechová škola“ je záležitostí dnešních šedesátníků a starších. Naše generace a generace mladší dostala základy „české dechové školy” v hudebních školách a na konzervatoři, vysokoškolské studium jsme často alespoň částečně absolvovali jinde. To se na vás nějakým způsobem musí podepsat. V podstatě se dá říct, že je to estetická záležitost vnímání, ať se jedná o barvu nebo intenzitu zvuku, používání vibrata a tak dále.

Hlásíte se k Mahlerovi jako ke svému velice oblíbenému skladateli, je to pro  vás srdeční záležitost. Práce na této desce byla pro vás asi radost, že?
Jistě, ale nejenom pro mne. Václav Vonášek v bookletu uvádí, že jsme k Mahlerovi vzhlíželi s posvátnou úctou. Asi proto nám tato hudba tak dobře sedí. Já nepocházím z hudební rodiny, k hudbě mě vedli moji prarodiče a tatínek, Mahlera jsem poprvé slyšela až jako student konzervatoře a říkala jsem si, že bych si Mahlera přála jednou hrát. A stalo se, Mahlerovy písně a symfonie jsem měla možnost hrát mnohokrát. Teď nás ve FOKu čeká Mahlerova 5. symfonie, v příští sezóně 2. symfonie. Při hraní samotném vám běhá mráz po zádech, přiznávám, že i v téhle chvíli, když o tom mluvím. Zkrátka, pro mě jako pro interpreta, je hudba Gustava Mahlera čirá radost. Když jsme mohli natočit jeho písně v komorní úpravě, svým způsobem jsem si splnila sen.

Máte letos profesionální výročí – dvacet let jste členkou orchestru pražských symfoniků. Kteří dirigenti byli pro vás nejvýznamnější?
Dosavadním vrcholem pro mě byla éra pana dirigenta Jiřího Kouta, samozřejmě jsem zažila ve FOKu řadu dirigentů, ráda vzpomínám na spolupráci s Leonardem Slatkinem, Sergem Baudou.

Jak se cítíte po dvaceti letech?
Nevím, jestli by to mělo v našem rozhovoru zaznít, ale cítím se teď v určité krizi, jelikož většinu symfonického repertoáru jsem si již odehrála, opakovaně. Mně osobně je bližší anglický roh než hoboj, ale symfonická literatura pro anglický roh není tak bohatá jako například literatura operní. Jako hráčka na anglický roh jsem si vždy přála hrát wagnerovské opery!

Pokud bych ale měla odpovědět na vaši otázku, dvacet let své činnosti ve FOKu jsem „oslavila” v pozici manažerky Pražských komorních sólistů, kteří jsou od letošní sezóny rezidenčním souborem FOK, respektive kostela sv. Šimona a Judy.

V současné době je to vaše nejvýznamnější manažerská aktivita?
Asi ano. Uměleckým ředitelem souboru je hornista a dirigent Radek Baborák a já tento ansámbl vedu jako ředitelka/manažerka. Vytvořili jsme v rámci rezidentury cyklus čtyř komorních koncertů a za několik dní, 1. dubna 2023, se uskuteční poslední z nich. Ve světové premiéře uvedeme Prometheus Suite Nikol Bókové. Je to transformace jejího alba Prometheus, za které získala Cenu Anděl 2021 a které natočila společně s Radkem Baborákem, Jaromírem Honzákem, Davidem Dorůžkou a Michałem Wierzgońem. Nikol vytvořila koncertní svitu, původní skladbu pro pět sólových jazzových nástrojů (klavír, lesní roh, elektrickou kytaru, kontrabas a bicí) rozšířila o smyčce.

S Radkem Baborákem se znáte už dlouho?
Jsem stejně staří, známe se z dob studií na konzervatoři, pojí mě s ním třicetileté přátelství. Pro mě je Radek velká osobnost, inspiruje mě. Když se vrátil zpátky do Čech z berlínského angažmá, dělá to, co si přál: sólovou kariéru i dirigování. A tohle všechno si naplňuje i v rámci projektu Pražských komorních sólistů. Postavil ambiciózní dramaturgii, ansámbl PKS se poměrně dost věnuje hudbě dvacátého století, transkripcím. Třeba na nedávném únorovém koncertě zazněla Wagnerova předehra Tristan a Isolda v úpravě pro 23 smyčců, ve druhé polovině Metamorfózy Richarda Strausse.                 

Působíte jako orchestrální i komorní instrumentalistka, máte koncertní agenturu, přitom se staráte o rodinu a děti, jak to všechno stíháte?
A k tomu ještě prezenčně studuji management na HAMU. Všechny ty činnosti mě naplňují, jsem činorodý člověk, asi bych nedokázala jen sedět v orchestru. Snažím se to zvládnout, samozřejmě za podpory celé rodiny.

Nakonec se ještě vraťme k mahlerovskému albu. Kdy bude koncert, na kterém ho představíte?
Křest a koncert u příležitosti vydání alba se uskuteční 11. dubna 2023 v Sále Martinů. Moc se na to těším a všechny čtenáře OperaPlus srdečně zvu!