Monika Fürbach Boušková: Hrát Mahlerovu hudbu byl můj sen

Monika Fürbach Boušková je mladá žena plná tvůrčí energie a aktivity. V Symfonickém orchestru hl. města Prahy FOK působí jako hobojistka a hráčka na anglický roh, na tytéž nástroje hraje i v komorním souboru Philharmonia Octet Prague. Jako hudební manažerka se věnuje zejména mladé muzikantské generaci. V těchto dnech vychází na CD cyklus písní Gustava Mahlera Chlapcův kouzelný roh v podání Philharmonia Octet a německého zpěváka Petera Schöne. Náš rozhovor s Monikou se nejprve zaměřil na tento nevšední projekt.

Jak se zrodil nápad, že natočíte Mahlerův cyklus?
V rámci rozšiřování repertoáru o nové skladby, respektive aranže především orchestrálních děl. S nápadem na Mahlerův cyklus v úpravě pro baryton a oktet přišel Vilém Veverka. Jako stipendista Karajanovy nadace spadající pod Berlínskou filharmonii měl možnost odehrát cyklus Chlapcův kouzelný roh s barytonistou Matthiasem Goerne.

Cyklus obsahuje dvacet čtyři písní, pro album jste jich vybrali deset. Čím jste se řídili při výběru? 
Vycházeli jsme z druhé série patnácti písní a vybírali tak, aby písně korespondovaly s barytonem, tedy aby rozsahově odpovídaly Peteru Schönemu. A s ohledem na náš ansámbl jsme zároveň chtěli, aby tam byly ty písně, které už i z mahlerovské orchestrální instrumentace dávají největší prostor dechovým nástrojům. Dbali jsme také na určitou vyváženost – aby se rovnoměrně střídala milostná lyrika, tragické drama, humor i vojenské téma. Posluchač by v nich měl najít všechno to, co Mahlerovy písně obsahují.

Které jsou vám osobně nejbližší?
Všechny písně jsou jedinečné, těžko vybrat jednu nebo dvě, ale pokud bych měla volit tu mne nejbližší, pak je to závěrečná píseň našeho alba Urlicht/Prasvětlo.

Komorní úprava, kterou představujete na nahrávce, se velice zdařila, ansámbl je tu rovnocenným partnerem hlasu, nikoliv jen doprovodem. Všichni se mají možnost prezentovat, každý nástroj je slyšet, každý se prosadí.
Tak jsme to také chtěli, mělo by to tak na posluchače působit, ne že je tu jen sólový hlas a doprovod jako jakési „křoví“. Tomáši Illemu a Václavu Vonáškovi, kteří jsou autory aranží, se podařilo takříkajíc „srazit“ osmdesát členů orchestru v mahlerovské instrumentaci pro devět hráčů, dechové okteto a kontrabas. Zároveň jsme museli absolutně respektovat zápis, dostat se do nálady písní a současně být rovnocenným partnerem zpěváka. Tím, že hrajeme bez dirigenta, jsme se o to víc museli na zpěváka napojit. Doslova mu visíme na ústech. Zvláště to platilo při natáčení, ale je to podmínka i u koncertního provedení. Tím nechci říct, že nám při koncertním provedení chybí dirigent, jen musíme být absolutně soustředění jeden na druhého.

Proč jste z Mahlerových písňových cyklů vybrali právě Chlapcův kouzelný roh?
Když jsme se rozhodovali, že bychom rádi natočili některý Mahlerův písňový cyklus, chtěli jsme zvolit takový, který by byl časově vhodný pro koncertní uvedení. V tom případě to mohl být jen Chlapcův kouzelný roh, protože například Písně potulného tovaryše nebo Písně o mrtvých dětech jsou dvaceti až pětadvacetiminutová záležitost, zatímco Kouzelný roh i s vloženými instrumentálními větami Blumine a Scherzo trvá hodinu.

Na albu zpívá Peter Schöne, zjevně skvělá volba. Co vás k němu přivedlo?
Měli jsme poměrně jasnou představu, že kvůli deklamaci textu chceme německého interpreta ideálně naší generace, abychom se generačně protnuli, protože i v ansámblu jsme poměrně stejně staří. Petera Schöneho nám doporučil šéfdirigent pražských symfoniků Tomáš Brauner, který s Peterem spolupracoval v Německu. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, Peter je vynikající zpěvák, navíc jsme si sedli i po lidské stránce. Jsem za tuto spolupráci velmi ráda.

Je jen trochu škoda, že v bookletu nejsou texty, jak často v podobných případech bývá.
To jsme opakovaně řešili, ale produkce Supraphonu poukázala na fakt, že dnes to je už skoro norma vynechávat v doprovodné brožuře informace a texty. Není zde uvedeno nic o ansámblu, protože dnes se to dá snadno dohledat. Platí to také pro texty písní, lze je najít v digitální verzi alba. S albem přeci jen cílíme na hudebně vyspělejší publikum. V dnešní době už spousta lidí nevlastní CD přehrávač, v podstatě to lze považovat za koníček, když má někdo doma CD a LP desky. Většina posluchačů, a to i těch, kteří poslouchají klasickou hudbu, se dnes soustřeďuje na digitální platformu.

Vrtá mi hlavou, jak můžou posluchači klasické hudby vystačit s digitálním poslechem jen v počítači, bez přehrávače.
Digitální platformy nabízí poměrně kvalitní poslech, ale především jsou velmi snadno dostupné. I když já sama se vracím k LP nosičům. Pro mě je vinylová deska umělecká záležitost.

Měli jste už také víc mahlerovských koncertů?
Premiéra Mahlera se uskutečnila v lednu 2020 a v témže roce jsme měli nasmlouváno asi pět koncertů, některé i s jinými zpěváky. Jenže nastal covid a přišlo nesmyslné opatření, že zpěváci nesměli veřejně vystupovat. Takže i festivaly jako Janáček Brno, Mahlerův festival v Jihlavě a další se konaly v omezené míře. Zavolali nám, že můžeme přijet, ale bez zpěváka, a že tedy musíme uvést něco jiného. Covid nás hodně zastavil – jako se ostatně pozastavilo v kultuře téměř všechno. Na Smetanově Litomyšli se podařilo uvést v roce 2020 výběr z Kouzelného rohu společně s barytonistou Romanem Hozou – na přání pořadatele. V rámci festivalu Věčná naděje 2021 jsme celý komplet písní představili s Romanem Janálem.

Jak reaguje publikum?
Velmi příznivě. Naposledy jsme cyklus uvedli v září minulého roku v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu, všichni byli velmi dojatí – publikum, ředitel festivalu Igor Františák, stejně jako naši kolegové z ostravské filharmonie. Nechali se slyšet, že to výborně funguje. Potvrzují nám to i ostatní návštěvníci koncertů. Jsou nejen koncentrovaní, ale dá se říct i konsternovaní. Stává se, že po písních nemá nikdo tendenci tleskat, jako by se lidé v první chvíli potřebovali zamyslet, usebrat.