Montreal: Bílá noc s Kentem Naganem a Mozartem

Začátek posledního únorového víkendu v Montrealu proběhl nejen za doprovodu náhlé a silné bouřky se spoustou těžkého, mokrého sněhu, ale především ve znamení již deváté „Nuit blanche“ (Bílé noci), v sobotu 25.února. 
V nabídce bylo 170 kulturních programů, většina z nich zdarma: vedle nejrůznějších divadelních představení a hudebních vystoupení, vizuálních projekcí či uměleckých expozic umístěných v prostorách několika kilometrů podzemních nákupních center a také ve stanicích metra, které výjimečně jezdilo celou noc, v neposlední řadě i jedno ze série provedení Mozartova Requiem s L’Orchestre symphonique de Montréal pod taktovkou Kenta Nagana, v nové koncertní síni La Maison symphonique de Montréal.
Co se týká čistě hudebního provedení Mozartovy slavné partitury, dokončené Franzem Süssmayrem, byl to absolutní úspěch hned při prvním večeru, tedy 22.února. Původně sice byla ohlášena tři provedení, ale pro obrovský zájem byl nakonec přidán ještě čtvrtý koncert a i ten se vyprodal prakticky okamžitě, během několika hodin. Když jsem v sobotu krátce před osmou večerní usedal – a to poprvé – v hledišti nové koncertní síně, všiml jsem si asi stovky prázdných míst, kdy lidé nedorazili bezpochyby kvůli špatnému počasí. 
Přesně v osm se pak na pódiu objevil šarmantní a vždy usměvavý Kent Nagano a celých deset minut promlouval k posluchačům v někdy více, jindy méně srozumitelné francouzštině, a když už to nešlo, přeskočil do angličtiny a pak zase zpátky. Něco takového člověk zažije nejspíš jen v Montrealu. Ostatně Yannick-Nézet Séguin už léta svoje koncerty také uvádí nejprve francouzsky a potom anglicky, avšak velmi stručně a k věci, během dvou minut je hotovo a začíná koncert. Ovšem historky Kenta Nagana o tom, jak se procházel po Montrealu a koho kde potkal, tentokrát přece jen tak trochu odváděly pozornost, což mnozí návštěvníci kolem mne vnímali se smíšenými pocity.
Na Mozatovo Requiem jsme si pak ale stejně museli počkat, na řadu přišlo až po přestávce. Koncert – nejen pro mě z nepochopitelných důvodů – začal asi desetiminutovým dílem Pierra Bouleze na text francouzského básníka Reného Chara (1907-1988) Le Soleil des faux, s nímž Boulez experimentoval od orku 1948 až do konečné verze z roku 1965. Sopránový part přednesla společně se sborem kanadská sopranistka Rayanne Dupuis. Pak přišla na řadu Mozartova Symfonie č.25 g moll ve skvělém provedení, kdy Nagano položil důraz na houslové party, znějící z obou stran pódia, a také na úžasně provedené hobojové sólo.
Asi dvacetiminutové přestávky jsem využil k tomu, abych nasál atmosféru nového koncertního sálu z mého ideálního místa uprostřed přízemí. Okamžitě mě napadlo, že architekti se téměř jistě inspirovali u Roy Thomson Hall v Torontu, především pokud jde o prostorovou koncepci sálu s 2.200 místy pro diváky po celém obvodu, s bohatým dřevěným obložením. Ačkoli na slavnostní inauguraci sálu došlo už loni 7.září, budova dodnes není zcela dokončena. Pohled z foyer na nekompletní obložení a stavební materiál pochopitelně působí rušivým dojmem. Nešťastné a nedomyšlené jsou určité prvky designu: minimalistický přístup k šatně, od které se tak fronta vine až ven před hlavní vchod a kde si za tři dolary úschovného počkáte minimálně deset minut před a deset minut po koncertu. Pokud navíc máte místo až nahoře a potřebujete výtah (právě během dotyčného večera jsem si všiml hned několika vozíčkářů), přidejte dalších patnáct až dvacet minut, protože dva výtahy jsou skutečně malé a navíc jezdí velmi pomalu. Stavba přitom přišla na 260 miliónů dolarů. Bezmála polovinu nákladů na provoz (přesně 49 %) teď financuje vláda a tak se ozývají hlasy, že právě proto by výsledky hospodaření měly být veřejné.
Kent Nagano tady přitom podle neoficiálních odhadů dostává jeden a půl miliónu dolarů ročně, za 15 týdnů práce. Nicméně byl to právě on, kdo se zasloužil o vznik tohoto sálu s velmi dobrou akustikou, jak jsem se mohl přesvědčit i po přestávce, kdy konečně přišlo Requiem na řadu. Naganovi se podařilo dostat z orchestru, sólistů a v neposlední řadě i ze sboru značně dramatickou, plně zaujatou a místy až elektrizující interpretaci. Hodně k tomu pochopitelně přispěla i akustika sálu, velké uznání zaslouží i nový šéf sboru Andrew Megill. Vsichni čtyři kanadští sólisté bez rozdílu se vyznačovali excelentní hlasovou formou a citem pro výraz. Publikum večer odměnilo bouřlivým potleskem ve stoje.

Kent Nagano & Le Requiem de Mozart
L’Orchestre symphonique de Montréal
Dirigent: Kent Nagano
Rayanne Dupuis (soprán)(Boulez)
Kimy McLaren (soprán)
Anita Krause (mezzosoprán)
Colin Ainsworth (tenor)
Tyler Duncan (baryton)
Osm Chorus
25.února 2012 Maison symphonique de Montréal

program:
P.Boulez: Le Soleil des eaux, for soprano, chorus and orchestra
W.A.Mozart: Symphonie no. 25 KV 183
W.A.Mozart: Requiem KV 626

www.osm.ca

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na