Monumentální oslava života: Pátá symfonie Gustava Mahlera

Český národní symfonický orchestr slaví v letošní sezóně své pětadvacetiny a je třeba říct, že víc než důstojně. Orchestr velké šíře záběru, v němž nechybí ani hudba filmová a populární, dokáže hrát největší opusy klasiky na nejvyšší úrovni. Tak se přestavili v monumentální oslavě života, v Páté symfonii Gustava Mahlera.
John Mauceri, Český národní symfonický orchestr 2019 (foto Jan Malý)

Symfonie č. 5 Gustava Mahlera trvá více než hodinu a nabízí zvukové bohatství plně angažovaného orchestru s nesmírnou kompoziční fantazií, která posluchače zcela pohltí. Bezpočet nahrávek a množství provedení dává možnost dobrého srovnání. V této plejádě si drží koncert Českého národního symfonického orchestru dne 29. ledna 2019 ve Smetanově síni báječnou pozici. Gustav Mahler, vizionář, který v předchozí Symfonii č. 4 dokázal opěvovat „nebe plné houslí“, zvolil apoteózu života pozemského pro své další dílo, komponované v soustředění tvůrčích chvil  velmi exponovaného roku 1902.

Jeho pětivětá Symfonie č. 5 cis moll vyžaduje plný hráčský um i nasazení a oplývá nápaditostí, která posluchače vede k pocitu, že se jedná o symfonii programní. Nikoliv, Gustav Mahler žádný program neprozrazuje a posluchač se může při neuvěřitelné bohatosti motivických nápadů a orchestrálních barev nechat unášet vlastním blahodárným vjemem.

Strukturálně je tato symfonie pětivětá, poslechově ji však vnímáme jako tří, případně čtyřvětou. Expanzivní začátek v první větě Trauermarsch (Smuteční pochod) rozezněla trubková triolová fanfára tak břitce, že jsem upadla v obavu, zda nebude přednes díla syrově prvoplánový. Omyl! Dirigent John Mauceri (*1945), osobnost rozkročená mezi žánry a mezi kontinenty, má v benefitech svého života také letité pracovní a přátelské kontakty s Leonardem Bernsteinem. Možná i Bernsteinova inklinace k Mahlerovu dílu (byl to on, kdo nás v šedesátých letech s Mahlerovým dílem seznamoval) se podepsala na Mauceriho dokonalé schopnosti vystavět Mahlerovu Pátou symfonii do velkorysého komplexu s důmyslně vystavěným finále.

John Mauceri, Český národní symfonický orchestr 2019 (foto Jan Malý)

Břitký, až syrový začátek žesťových nástrojů zklidnily další pasáže hlavního a vedlejšího tématu do podoby, která jasně proklamovala, že Mahlerova Pátá je pro ČNSO dílem skutečné reprezentace. Akcent interesu ukázala významně hned druhá věta – Stürmisch bevegt. Mit grösser Vehemenz (V bouřlivém pohybu s největší vehemencí). Tak nabádá partitura dirigenta, aby smyčcovým nástrojům  vehemenci nakazoval. Stalo se a nejen poslech, ale také vizuální vjem orchestru – hra s největší rázností – byl vjem skutečně blahodárný. A nejen díky smyčcům, také celá skupina dřevěných nástrojů předávala toto melodické bohatství naplno.

Střední větu Scherzo. Kräftig, nicht zu schnell (Intenzivně, ne příliš rychle) otvírá podmanivý vstup lesního rohu. Pátá symfonie nárokuje pět lesních rohů a v tanečním ländlerovém Scherzu má sólová horna svou významnou pozici. Zuzana Rzounková hrála v nejlepší kondici hornistky – pěvkyně: měkce, výrazně, opojně melodicky, razantně a dynamicky. Právě i její výstup dal celému provedení symfonie ten nejlepší punc, neboť dirigent Mauceri velmi dbal o to, aby dialog motivů a nástrojů byl co nejnapínavější.

Zuzana Rzounková, Český národní symfonický orchestr 2019 (foto Jan Malý)

Adagietto patří mezi nejoblíbenější kusy klasiky, jeho popularitu hodně zvýraznil také Viscontiho film Smrt v Benátkách, kde tato hudba barvitě dokresluje nostalgicky lyrickou náladu slavného města lásky. Harfa a smyčce kouzlily pevně neuchopitelnou náladu citu, taktovka Johna Mauceriho však nedovolila padnout do nadbytečného sentimentu.

Závěrečná věta Rondo. Finale je výrazným shrnutím všeho, co tato symfonie nabízí a předkládá bohatou až nepřehlednou polyfonií hostinu, rej, symfonický monument, mnohavrstevnou koláž gradovanou do opojného závěrečného chorálu chvály života. K této slavnostnosti nasadili hráči ČNSO své síly naplno.

Zajisté existují provedení, která se blýsknou mnohými delikátními detaily, které jsme tentokrát neslyšeli, ale navzdory tomuto konstatování byla tato interpretace mahlerovské extáze života vpravdě strhující.

Premiéru díla dirigoval v říjnu 1904 v Kolíně nad Rýnem sám skladatel, v Praze zazněla hned za pár měsíců, v únoru 1905. Jistě se tak stalo díky aktivitě impresária Angelo Neumanna,  Mahlerova přítele, možná také díky dirigentu Leo Blechovi, jehož si Mahler velmi vážil. Pražskou premiéru uvedl orchestr Nového německého divadla.

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na