Mor na ty vaše rody! Romeo a Julie v Národním divadle

  1. 1
  2. 2

Uvádí-li se kdekoli mimo původní soubor balety staré několik desetiletí, vždy se nabízí otázka, nakolik jsou tyto stále relevantní a nakolik děláme z živého divadla v lepším případě muzeum, v horším panoptikum. Svět baletu je v tomto pozoruhodně rozpolcen. Na jedné straně se odvolává na tradice a nutnost jejich uchování, na straně druhé touží po inovaci a přístupech, které budou promlouvat k soudobému divákovi. Osobně jsem v dané problematice obdobně bipolární, nicméně žiju v přesvědčení, že zatančí a zahraje-li se inscenace upřímně, lidsky a opravdově, starou, nebo možná lépe řečeno zastaralou se nikdy nestane. Kvalitní interpret si se zadaným materiálem dovede poradit a ztvárnit ho tak, aby dával smysl nejen divákovi, ale především jemu samotnému, uvědomělý baletní mistr mu pak poskytne onu volnost v daných mantinelech. Když se pak tyto proměnné sejdou, dostanete Mercutia v podání Matěje Šusta, který zvládne i onu hudebně z dnešního pohledu značně naddimenzovanou, příliš často patetickou a neúnosně natahovanou smrt svého hrdiny realisticky, ve své podstatě nesmírně minimalisticky a s o to palčivějším dopadem, za což byl po zásluze po zavření opony tanečník oceněn smlouvou prvního sólisty. (Zde bych si jen dovolila podotknout, že by stálo za zvážení, zda takový moment nesdílet i s publikem, Státní opera je čerstvě opravena, věřím, že něco vydrží…)

S podobným mistrovstvím se se svou úlohou popasovala i Tereza Podařilová jako paní Kapuletová, která měla zadán snad ještě obtížnější herecký úkol, uvědomíme-li si, že inscenace žádá, aby ze sebe po Tybaltově smrti strhala kostým a po vzoru romantických hrdinek rozpustila v šílenství vlasy, což až do té doby v zásadě herecky střízlivé inscenaci působí skoro nepatřičně. Byla jsem připravená na to, že si budu muset vracet oči převrácené dovnitř hlavy do jejich původní anatomické polohy. Nestalo se.

Giacomo De Leidi, Matěj Šust, Paul Irmatov, Romeo a Julie (foto Pavel Hejný)

Charismatický a přemýšlivý interpret však nutně nepotřebuje velké scény a dramaticky nasycené momenty, aby dal svým postavám život. Takoví byli během druhé premiéry Jonáš Dolník jako charakterově překvapivě vrstevnatý Paris, který, buďme upřímní, bývá v baletních inscenacích velice často zobrazován jen jako sošně vypadající kus nesoleného másla, a Kristina Kornová v maličkaté roli hraběnky Montekové.

Dvojici fatálně zamilovaných náctiletých si během první premiéry zatančila Ayaka FujiPaulem Irmatovem, druhého večera Irina BurdujaFedericem Ievolim. Původně vůbec tančit neměli, a pokud měli, pak s jinými partnery. Jenomže jak jsme si možná mohli za poslední dva roky zvyknout, covid se neptá. Z tohoto hlediska je proto třeba ocenit jistotu partnerské práce Irmatova (po představení rovněž jmenován na post prvního sólisty, přičemž na tuto pozici vystoupil z demisóla) s Fuji, kteří se vyrovnali se zadanou choreografií se ctí a technickou sebejistotou (byť z hlediska muzikality ne vždy všechno vyšlo).

Bylo to ale obsazení druhé premiéry, které se do svých rolí vtělilo s naprostou samozřejmostí, odzbrojující procítěností a neuvěřitelnou, absolutní pravdivostí. Oba své role hráli jako o život, zvládali jednotlivé emocionální přechody ve všech jejich odstínech a tam, kde první obsazení mohlo působit poněkud mechanicky (ať už v pohybu, tak gestu či pohledu), Ievoli a především Burduja prostě autenticky, do konečků prstů byli. Těžko říct, zda přesto, nebo naopak právě proto, že jim během zkoušek nebylo věnováno tolik ostříží pozornosti ze strany baletních mistrů a poté, co jsem se celou druhou polovinu prvního jednání při pohledu na Burdujinu Julii nemohla pod respirátorem přestat připitoměle usmívat (a ve třetím fakticky chvíli cítila to všeříkající pálení stahujícího se hrdla), je mi to upřímně úplně jedno. A rovněž ona se poté za svůj výkon dočkala smlouvy první sólistky.

Ayaka Fuji, Paul Irmatov, Romeo a Julie (foto Sergei Gherciu)

Crankův Romeo a Julie je již třetím choreografovým baletem v řadě, který Balet ND v posledních letech uvedl. Jedná se o velkolepou podívanou, na které má nezpochybnitelnou zásluhu i scénografie a kostýmy z dílny věhlasného Jürgena Roseho (mj. autor původních kostýmů Crankova Oněgina nebo Neumeierovy Dámy s kaméliemi), které posouvají inscenaci o další úroveň. Z režijního hlediska se zde Cranko ukazuje jako onen mimořádný vypravěč (charakteristika, kterou jeho v Praze uváděné Labutí jezero poněkud zpochybnilo), jakkoli zde, veden, ale současně i držen v určitých mantinelech Shakespearem i Prokofjevem nepůsobí tak lehce jako ve Zkrocení zlé ženy nebo Oněginovi, kde byl původcem celého konceptu včetně libreta a partitury, a hlavně již tvůrcem protřelým a zkušeným. Jeho zpracování Shakespearovy nejhranější tragédie je nicméně kvalitní po všech stránkách – scénografické, herecké i čistě řemeslné. Otázku tak může vyvolat jen režijní rozhodnutí změny Romeovy smrti nikoli po požití jedu, ale stejně jako u Julie probodení dýkou (k témuž sáhl John Neumeier nebo Jurij Grigorovič). Že pak dívka nepoužije zbraně svého manžela, ale opodál ležícího mrtvého Parida, může vypadat rovněž jako malichernost, leč přece tak docela není…

Co však ani nejlepší choreograf neovlivní, je aktuální výkon orchestru, který zejména během první premiéry v některých momentech, a zde odpusťte mou impertinenci, rdousil Prokofjeva (nejednotnými tempy, harmonickými nesouhrami a občasnými tristními výkony dechů či sólových smyčců) s takovou důsledností, až to vypadalo, že na něm deset let tráva neporoste. Nejsem si jistá, zda se výkon do druhého večera skutečně alespoň trochu vylepšil nebo ke mně bylo tentokrát milosrdné umístění v parteru hlediště, nemohu se však zbavit dojmu, že autor Prokofjevova kalibru si něco takového vážně nezaslouží, zejména proto, že z názoru, že balet je hudebně podřadným žánrem, už jsme od toho 19. století snad vyrostli.

Irina Burduja, Federico Ievoli, Romeo a Julie (foto Pavel Hejný)

Psáno z 1. a 2. premiéry 10. a 11. února 2022, Státní opera Praha.

Romeo a Julie
Choreografie: John Cranko
Hudba: Sergej Prokofjev
Scéna a kostýmy: Jürgen Rose
Choreologie: Jane Bourne
Nastudování: Jane Bourne, Filip Barankiewicz
Světelný design: Jürgen Rose, Valentin Däumler
Dirigent: Václav Zahradník

Julie: Ayaka Fuji / Irina Burduja
Romeo: Paul Irmatov / Federico Ievoli
Mercutio: Matěj Šust
Benvolio: Giacomo De Leidi
Tybalt: Paul Tudor Moldovenau / Sami Gossart
Tři cikánky: Anna Novotná, Alexandra Pera, Kristýna Němečková
Chůva: Nelly Danko / Jana Jodasová
Páter Lorenzo: Alexey Afanasiev / Alexandre Katsapov
Hraběnka Kapuletová: Tereza Podařilová / Michaela Černá
Hrabě Kapulet: Jiří Kodym / Radek Vrátil
Hraběnka Monteková: Abigail Bushnell / Kristina Kornová
Hrabě Montek: Fraser Roach / Marek Svobodník
Rosalina: Anna Dal Castello
Král karnevalu: John Powers

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 6 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments